Vyzkoušejte: Nová audio sekce
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Poradna

Vidí jen chyby

Trápí mě, jak manžel jedná se synem. Co mohu udělat pro zlepšení jejich vztahu?

Pavla Koucká 20. 9. 2019

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

Máme s manželem dceru (21 let) a syna (19 let). Manžel je hodný, ale velký negativista, puntičkář a velmi na všem šetří. Hádáme se ale pouze kvůli dětem. Pořád na nich vidí jen chyby, nezajímají jej jiné věci než výsledky ve škole – nyní už jen u syna, o ostatním se s nimi nebaví, pořád jim jen vyčítá, když věci nedělají tak, jak si to představuje on. Opravuje auta, je na to sám a nechce si zaplatit pracovní sílu, která by mu pomohla s těžkými věcmi.

Po dětech často chtěl, aby mu šly s něčím pomoci, ale protože se ho nikdy nezeptaly, zda s něčím pomoci chce, tak to je prý jejich povinnost a bere to jako samozřejmost. Včera mi řekl, že mu syn nikdy s ničím nepomohl, a já vím, že s ním v dílně strávil – přepočteno na hodiny – mnoho dní, ba týdnů.

Docela mě to překvapilo, že nebere synovu pomoc jako „pomoc“ jen proto, že se ho syn nezeptal, zda něco nepotřebuje, a šel mu pomáhat jen na jeho vyžádání. Snažím se mu říct, že syn to tak nevidí a že neznám dítě, které by se samo od sebe dožadovalo práce, ale on to vidí jinak.

Hrozně mě to mrzí. Je pravda, že syn je dost líný, ale pokud mu řekneme, aby nám šel nějak pomoci, jde, i když u toho má spoustu řečí. Já to tak neberu, ale manžela to strašně štve. S dětmi má dost napjatý vztah, jsou v jeho přítomnosti nerady, protože si pořád na něco stěžuje (nejen na ně) a je velký negativista. Je mi ho svým způsobem líto, ale nevím, jestli mu v tom můžu já nějak pomoci. Vysvětlováním jsem toho zatím moc nedosáhla.

Jeho otec jej vychovával dost přísně (nyní je už po smrti), a tak předpokládám, že se toto vidění světa s ním táhne od jeho rodičů. Mohu já nějak přispět k tomu, aby se jeho vztahy s dětmi zlepšily?

Simona, 52 let

Názor odborníka

Milá Simono,

děkuji za váš dotaz, myslím, že osloví řadu čtenářů, resp. čtenářek. Žít s negativistou (morousem, věčným kritikem) vůbec není snadné. Pomyslná sklenice takového člověka je totiž z principu vždy poloprázdná, polévka buď nedosolená, nebo přesolená a děti nemohou nikdy pomoci dost.

Máte pravdu, když píšete, že si manžel pravděpodobně nese základy tohoto vidění světa ze své původní rodiny. Věkem se to bohužel často ještě zhoršuje, nicméně je možné, aby se změnil i v dobrém směru. Pokusím se podívat na situaci z různých úhlů a nastínit, co by ho k tomu mohlo přiklonit.

Nový úhel pohledu

Jako první mě napadá psychoterapie. Možná je to mou profesí, ale jsem přesvědčená, že dobrá psychoterapie by měla pomoci jak manželovi, tak vám (jeho rodině), abyste se cítili lépe. Pokud se k ní manžel ovšem odhodlá, což vím, že nemusí být vůbec snadné.

Někdy trochu pomohou i přátelé, kteří kritikovi na rovinu řeknou něco ve stylu: Víš ty vůbec, jaký máš skvělý děti? Slušný jsou, do školy choděj, za práci uměj vzít. Já ti je závidim.

Občas „pomůže“ životní krize, v jejímž rámci si člověk přeuspořádá hodnoty, začne si vážit toho, co má. Ale to se samozřejmě nedá plánovat.

Vy se, Simono, můžete snažit zprostředkovat manželovi určitý nadhled či pohled z druhé strany — na to, jak jsou vaše děti skvělé: schopné, milé, co se jim povedlo… Můžete mluvit i o tom, jak je důležité mít s dětmi hezký vztah a co tomu pomáhá.

Píšete, že jste vysvětlováním zatím ničeho nedosáhla, a nevím, zda se to podaří v budoucnu. Můžete v tom vysvětlování zkusit něco změnit: jiná slova, jiné načasování, jiné argumenty. Nebo na čas přestat. Vyzkoušet se dá i jiný způsob sdělení – například namísto poučování otevřenou, mile položenou otázku.

Meze pomoci

Všechno je to hodně individuální a těžko i určit, jaká míra takovéhoto vysvětlování je optimální. Někdy se stává, že méně je více, a určitě bych do zvažování vhodné míry působení na manžela zahrnula také vaše síly.

Jde o to, abyste se svou snahou příliš nevyčerpala. Podobně jako topící se může potopit i svého zachránce, kontakt pozitivisty s negativistou nemusí skončit vytažením negativisty, ale také stržením pozitivisty.

Pokud by se nedařilo manželův způsob vidění světa a komunikace měnit, napadá mě ještě jedna věc, která by dětem mohla pomoci otcovo chování snášet: a sice vědomí, že je má rád. Že to, že kritizuje, neznamená, že nemiluje. Je to tak? Má manžel děti rád? A vědí to ony? Kdo by je o tom když tak mohl ujistit?

Bez řečí

Ještě mi to nedá, abych nereagovala na synovy „řeči“. Ty totiž mohou manželovi bránit si pomoc užít. Z vlastní zkušenosti vím, jak je milé, když mi děti s něčím pomohou (i když je to na vyžádání). Pokud u toho ale mají „řeči“ či se tváří zpruzeně, jsem pak místo radosti sama otrávená, v duchu si myslím něco o lenoších a uvažuju, co s tím. Můžete tedy syna požádat — když už jde s něčím pomoci — zda by to šlo bez řečí.

Z druhé strany je ale také možné, že syn nemá řeči vždycky. Možná záleží na tom, kdy a jak otec o pomoc žádá: zda nemá syn třeba něco jiného rozdělaného, zda není ve stresu či spěchu. Je dobré, když umíme tyhle věci brát v úvahu, nebo alespoň nepožadujeme pomoc okamžitě a ten, od koho pomoc žádáme, má určitou možnost volit si, zda půjde hned, nebo později. Přemýšlí váš muž o načasování svých žádostí?

Nakonec mě napadá, že by mohlo být fajn si i připomenout, co je na manželovi hezkého, co se vám na něm líbí, čím vás kdysi oslnil a dosud přitahuje, co na něm máte ráda. Aby i váš pohled na něj byl z toho úhlu, pod nímž se pomyslná sklenice jeví poloplná.

Srdečně,

Pavla Koucká

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.