Dobrý den,
už delší dobu mě trápí syn, který nedávno oslavil osmnácté narozeniny.
Asi poslední tři roky se schází s partou, která na něj má špatný vliv. Je to chytrý kluk, dříve byl i hodný a slušný, občas s ním byly problémy, ale v určitých mezích. Teď místo učení chodí za školu, pije a kouří cigarety a marihuanu. Modlím se, aby jiné drogy neužíval, ale jistě to nevím.
Nicméně poslední dobou se ze syna stal doslova delikvent, snad každý měsíc řeším nějaký jeho průšvih. Jednou s kamarády utekli z hospody bez placení, podruhé naházeli lavičky z parku do potoka, potřetí za naší nepřítomnosti pozval domů přes sto lidí a sousedi museli volat policii…
Pokaždé jsme ho s manželem nějak potrestali – domácí vězení, zákaz počítače, domácí práce, ale nikdy to nezabralo. Syn se nám jen vysmívá a stejně si dělá svoje. Naše tresty, zákazy i prosby na něj vůbec nezabírají.
Situace vygradovala minulý týden, když syn posprejoval polovinu města a majitelé poničených budov po nás teď chtějí kompenzaci. Manžel už je doslova na nervy a ve vzteku řekl synovi, že si vše bude muset splatit sám a pak poletí z domu. On vypadá, že si z toho nic nedělá, zato já teď každou noc probrečím ve strachu, co se synem bude, když nad ním nebude už vůbec žádný dohled.
Co můžeme s manželem dělat? Dá se to ještě vůbec nějak zachránit, než bude pozdě a syn skončí někde ve vězení?
Eva
Názor odborníka
Dobrý den, Evo,
řada rodičů je nucena řešit situace podobné té, kterou popisujete. Přechod od dětství k dospělosti je složitý proces a party kamarádů nabízejí dospívajícímu člověku mimo jiné pocit sounáležitosti, příslušnosti a také možnost vyjádření kritických postojů vůči běžné společnosti. Hodnotový systém a životní styl party je však někdy dost zásadně odlišný od toho, se kterým se člověk potkává doma. Rodiče pak mohou velice trpět tím, co syn či dcera v rámci své „nové rodiny“ provádějí.
Vypadá to, že s manželem máte k celé situaci odlišné postoje. Jsem přesvědčený, že je to bolestivé pro vás pro oba, jen máte jiné způsoby vyrovnávání se s touto bolestí. Zatímco pro manžela je další soužití takřka neudržitelné, vy máte strach, že syna ztratíte ještě víc.
Otázky, které kladete, jsou závažné a zásadní. Budete se muset rozdělit? Necháte syna uhradit škodu? Nebo mu pomůžete? Myslím si, že odpovídat na ně byste neměli pouze s manželem, potřebujete víc hlasů.
V první řadě bych se na vašem místě snažil přizvat k těmto otázkám syna. Nemusíte nabízet pouze jednu možnost. Syn může vědět, že zvažujete dvě varianty. Bylo by dobré, kdyby si mohl vybrat, zda chce od vás pomoc (s tím, že přistoupí na vaše podmínky, které stanovíte), anebo si chce jít svou cestou.
Zvažte taky uspořádání „rodinné rady“ s pozváním dalších členů rodiny, kterým důvěřujete vy, manžel a ideálně i syn. Zkuste mluvit otevřeně o možných řešeních a vyslechněte si názory všech (včetně syna!). Můžete zvážit přizvání externího odborníka (psycholog, psychoterapeut, rodinný terapeut), který takové setkání umí moderovat. Ideálním výsledkem by bylo řešení vyhovující všem, ale i setkání bez jasného výstupu může být důležitým krokem ke změně.
V neposlední řadě bych vás chtěl povzbudit k tomu, abyste si zkoušela připouštět, že syn půjde vlastní cestou a vy už na něj nebudete mít vliv. Může to být spojeno s řadou obav, ale věřte tomu, že to, co získal a naučil se za celých těch osmnáct let od vás, se určitě neztratí.
Držím vám palce,
Pavel Nepustil
