Dobrý den,
Jsme spolu čtrnáct let a máme tři děti v předškolním věku. Před půl rokem přišla žena s tím, že má silné deprese a začala se léčit (dochází na terapie a bere antidepresiva).
Já jsem poslední dobou ze stresu a z toho, že žena o mě přestala jevit zájem po sexuální stránce, začal více pít i doma. Tak jsme se dohodli, že ona půjde na léčení a já že přestanu pít.
Byl jsem i na pohovoru na protialkoholním oddělení, nakonec jsem však přestal pít sám – bez toho, aniž bych někam docházel. Začal jsem více sportovat, abych zaplnil ty děsné večery.
Žena mi ale přesto říká (ještě nedokončila terapii – ještě zbývá asi půl měsíce do konce), že už ke mně nic necítí a že si myslí nerozumíme, že nevím, co chce. Že si chce žít a dělat vše po svém, že už ji nebaví dělat vše podle mě a v mém rytmu.
Pořád k ní cítím lásku a přitahuje mě jako žena. Nedovedu pochopit, co se stalo. Údajně nikoho nemá.
Když se domlouváme, jak to teda budeme řešit, mám pocit, že když něco řeknu (i když se snažím ji nikam netlačit a čekám, až něco sama navrhne), tak se v ní něco probudí a začne se chovat úplně jinak. Začne mě urážet a vyhledávat spory. To pak nevydržím já, začnu se bránit a – tatam je nějaká dohoda.
Navrhl jsem, že by bylo dobré navštívit někoho třetího, aby nám v tom pomohl se zorientovat: kdo teda dělá případnou chybu a zaměřit se na to. Na to jsem dostal odpověď, že si mám vyhledat, koho chci a ať ji nikam netlačím.
Chtěl jsem i kineziologii – leč to samé. Jednou je to tak a za deset minut úplně naruby.
rumen
Názor odborníka
Vážený pane,
vaše manželství se dostalo do krizového období, což se zhruba po takové době stává a na oba to nějak dolehlo. Vy jste asi víc pil a vaše žena se dostala do deprese.
Je možné předpokládat, že to už byly na obou stranách důsledky něčeho, co se vleklo a neřešilo delší dobu. Takže i budoucí řešení patrně není možné najít přes noc; chce to oboustrannou trpělivost.
Nechtějte proto vše slepit HNED A TEĎ, bude to zřejmě trvat déle, než je všem milé. V této fázi je to ještě oboustranně bolavé a dohoda bývá možná, až oba partneři dostanou trochu odstup.
Především bych počítal s tím, že u nedoléčené deprese může ještě u vaší ženy doznívat to, co se nazývá „anhedonie“ a co česky znamená, že se člověk nedokáže ničím nadchnout, z ničeho radovat a na nic těšit.
Možná by stálo za to kontaktovat lékaře nebo psychologa, který má vaši manželku v péči, a zeptat se, jak můžete spolupracovat na cestě k jejímu uzdravení. Svůj tlak na něj ale nepřehánějte – každý pracuje trochu jinou metodou, někteří přibírají do práce i rodinu, jiní řeší situaci pouze se svými pacienty.
Pokud jste sám ochoten navštívit manželskou či partnerskou poradnu, nemusíte tam za každou cenu jít na začátku oba. Stačí, když to zahájíte vy a proberete s odborníkem rodinnou situaci. Možná, že už tam brzy objevíte některé chyby v komunikaci, které (nepochybně v dobré vůli) děláte a začnete s přebudováváním vztahu odjinud. Ono se pak stává, že partner na změnu zareaguje tak, že se do společné práce zapojí.
Moje zkušenost je, že lidé velmi často chtějí, aby věci byly „jako tenkrát“, a neuvědomují si, že když to půjde jako tenkrát, tak to skončí jako tenkrát – tedy krizí. V každém případě (tedy i kdybyste se šťastnou náhodou dohodli zítra) bude nezbytná nějaká změna. Nevím pochopitelně jaká, na to přijdete s pomocí odborníka vy sám – a pak také spolu s manželkou.
Kdybych já byl v takové situaci, vybral bych si jako terapeuta někoho, kdo má v zadání své práce RODINNOU TERAPII a kdo dokáže i za nepřítomnosti vaší ženy na konzultacích nahlížet vaši rodinu jako určitý celek a společenství a kdo se nebude zaobírat jen vámi a vaší bolestí, ale začne s vámi řešit postupy užitečné pro všechny.
Přeju vám, vaší ženě a především také vašim dětem, aby se vám všem podařilo najít řešení. Držím vám všechny palce.
Radkin Honzák
