Už dvakrát v životě se mi stalo, že moje osudové ženy odmítly (a nebo nemohly) spolupracovat na společném vztahu, a ten se rozpadnul.
Jeho rozpad byl skoro totožný – ať jsem dělal co jsem dělal, všechno bylo špatně. A naše problémy se pořád prohlubovaly.
To, za co mne dřív chválily, bylo najednou předmětem výtek. Na řadu přicházely výčitky, které by před pár měsíci či týdny nepřicházely v úvahu.
U první ženy jsem nakonec měl pocit, že se mne chce zbavit a všechno jsou jenom zástupné problémy. U druhé jsem věřil, že si opravdu přestáváme rozumět, ale ve výsledku to vypadalo úplně stejně.
Nepředpokládám, že mi byly nevěrné. Spíše to vidím tak, že ke mně ještě pořád měly nějakou úctu, tak se mnou sice „normálně“ žily, ale jejich podvědomí jim radilo, kde hledat potíže a jak je využívat.
Zajímal by mne ženský pohled – je možné, že mne dvakrát potkalo to samé a ženy tuto taktiku používají běžně, možná aby se zbavily zodpovědnosti za rozhodnutí o budoucnosti vztahu? S jakým záměrem můžou vyhledávat neexistující problémy a takovouto oklikou mužskému znechutit život tak moc, až mu dojde trpělivost a sám zmizí? A co na to jejich svědomí?
Dámy, děkuji!
Zdeněk
Názor odborníka
Milý Zdeňku,
jsem ráda, že jste se na nás obrátil, protože vždy je lepší o věcech hovořit a získat náhled i nadhled jiných stran. Váš dotaz je však velice obecný, neuvádíte nic konkrétního, co by se dalo blíže uchopit. I přesto se pokusím odpovědět či dát alespoň pár podnětů k zamyšlení.
Píšete, že se vám už dvakrát v životě stalo, že vaše osudové ženy odmítly spolupracovat na společném vztahu, který se následně rozpadl. Že bylo najednou z vaší strany vše špatně a problémy se začaly prohlubovat. Napadá mě, zda jste měl i vztah, ve kterém to probíhalo jinak. Vztah, který byl odlišný a hlavně, jehož konec proběhl podle jiného scénáře. Pokud ano, vzpomínáte si, co jste dělal jinak nebo v čem byla partnerka jiná? Pokud bychom se totiž pokusili najít, co ty vztahy odlišovalo, mohli bychom to porovnat a přijít na to, co může být zdrojem vašeho neúspěchu ve dvou zmíněných partnerských vztazích.
To, že se vám obdobná situace stala už dvakrát, není nic neobvyklého. Je obecně známo, že si po celý život hledáme podobné partnery. Jeden nám nevyhovuje kupříkladu pro svou dominanci a nadřazenost, ten následující však disponuje úplně stejnými rysy. Pokud si to však uvědomíme, můžeme tento začarovaný kruh změnit, otázkou však zůstává, do jaké míry lze jít proti naší biologické podstatě a vztahovým preferencím, které si tvoříme téměř od první chvíle, co vykoukneme na svět.
Zdeňku, píšete, že to, co bylo ve vašem vztahu kdysi předmětem chvály, stalo se najednou zdrojem výtek. Pod tím si neumím nic konkrétního představit, zmíním tudíž obecně známá fakta. Z počátku vztahu je člověk zamilován a na druhém obdivuje téměř vše, od stylu chůze, po vůni a barvu vlasů. V této souvislosti mě napadají slova jedné české písničky: „Tehdy byl jsi jen z mé lásky živ, dnes to je i není totéž, dnes to vůbec není totéž, co dřív.“ Zamilovanost totiž postupem času odeznívá, člověk už nemůže být živ jen z pouhé lásky, odkládá růžové brýle a jde vstříc každodenní realitě. Nastává období, ve kterém je nutné, aby partneři budovali hlubší vztah, který nebude stát na křehkých základech prvotního poblouznění. Pokud se to nevydaří, může dojít k jeho rozpadu.
Na pouti jsem jako dítě, když končila jízda na housenkové dráze, slýchávala: „Nic netrvá věčně, ani láska k té nejkrásnější slečně.“ Naštěstí jsem tomu neuvěřila. Slečnu nemohu milovat jen pro její vnější krásu, ale mohu se zamilovat do její duše. A v tom případě může láska opravdu dle mého názoru trvat věčně. Pokud však zamilovanost opadne a já na partnerovi nemám co obdivovat, za co si ho vážit, může mi na něm začít vadit vše, co bylo dříve předmětem obdivu. Chůze je příliš kolébavá, barva vlasů nevýrazná a jejich vůně všední.
Můj osobní názor tedy je, že lidé nehledají zástupné problémy, oni ty problémy opravdu vnímají. To, co jednomu přijde v pořádku, se druhému může jevit jako nepřijatelné. To, co jsme předtím na partnerovi milovali, teď nasnášíme. Vztahy mezi partnery bývají velice křehké a je o ně nutné pečovat, jinak se nám rozpadnou jako domečky z karet.
Pokud nás partner opustí, zkusme to nebrat jako osobní prohru, ale výzvu do budoucna s tím, že nás někde čeká někdo, s kým si budu rozumět mnohem lépe, a s kým mě čeká skvělá budoucnost. Je to sice idealistický pohled, ale jaký by byl svět bez snů a tužeb.
Zdeňku, ještě mě napadá. Zkuste se na vaše dva nevyvedené vztahy podívat z výšky a pokuste se třeba i přijít na to, kde jste vy mohl udělat chybu. Nebyl jste až příliš pozorný nebo naopak příliš pracovně vytížený?
Přeji, ať se vám další vztah vydaří, ať nezanevřete na něžné pohlaví, a kdybyste si chtěl promluvit s odborníkem, tak neváhejte.
Dominika
Pomohl vám článek?
