Asi něco přes rok jsem byl ve vztahu s narcistkou. Po nečekaném rozchodu z její strany to byl pro mě pád do hlubin, v danou chvíli jsem netušil, která bije, a vnitřně mi bylo zle. Vše najednou bylo rozbité, doslova jsem jen přežíval ze dne na den.
Navíc jsem vnímal těžce vysvětlitelné nic, prázdno. Jenom nějaká intuice mi říkala, že to nebyl „normální“ rozchod, ať to nenechávám jenom na frázích čas zahojí vše a podobně, tak jsem tak nějak na náhodu pátral, sbíral informace, až jsem se dostal k narcismu.
S rostoucím časem mi to všechno začalo dávat smysl, včetně přehlédnutí spousty varovných znamení, že tohle není v pořádku. Obrovsky se mi ulevilo, začalo mě zase bavit žít, scházet se s pár zbývajícími přáteli, nebo novými, jezdit na výlety a podobně. Jenomže trošku mě trápí dvě věci a nevím úplně, co s nimi.
Za prvé mám vnitřní pud, že ještě něco není se mnou hotové, že něco jakoby chybí, ale nevím co, čeho se chytit. A za druhé mám vztek na bývalou partnerku. Vztek v tom smyslu, že jí to lhaní, manipulace, bezcitnost, zrada prostě jednoduše projde, skoro mám strach napsat, že vlastně být narcis je výhra.
Už jsem se těžce smířil s tím, že náš vztah bylo jenom divadlo, nikdy mě doopravdy ráda neměla, ale to, že někomu prochází tenhle životní postoj, mě nenechává v klidu. Nepřeji jí nic špatného, jen mi tohle prostě nedává smysl, čeho tím vlastně docílila? Pokud být narcis znamená být spokojený, nejsou to pro některé hodné lidi dobré vyhlídky.
Jan, 40 let
Názor odborníka
Dobrý den, Jane,
do vašeho příběhu vkládáte dva dotazy. Zareaguji na oba, ale předem se omlouvám, budu‑li formulovat některé myšlenky příliš obecně – váš příběh je v řadě míst jen nastíněn, bez konkrétních detailů. Věřím, že i přesto bude můj pohled užitečný.
Když jsem četl vaše řádky, bylo mi jasné, že jde o příběh vztahu, do kterého jste investoval lásku a energii s opravdovostí, s vírou ve smysluplnost. Rád bych vás za to ocenil. Ocenění si zaslouží i váš přístup, s jakým jste zvládal rozchod a jeho dopady: že jste si dopřál čas, že jste vše jen tak nehodil za hlavu.
Setkal jste se s životní situací, kterou si dovolím označit jako existenciální, tedy takovou, která významně vstupuje do lidského života, mění ho a má v sobě potenciál k osobnímu růstu. Podle toho, co píšete, se vám daří tento potenciál využívat. Prosím, oceňte tyto své dovednosti hlavně sám. Podpoříte tak svou sebeúctu.
Pocit neukončenosti
Půjdu k vašemu prvnímu dotazu – k dojmu, „že to ještě není hotové“. Doporučuji důvěřovat tomuto dojmu a nebát se toho, že není úplně jasné, „co ještě chybí“. Kdybychom tuto oblast řešili v rozhovoru, asi bych vám nabídl představu, že partnerský vztah je něco jako živý organismus. A to, jak se mu daří a jak prospívá, je výslednicí aktivit obou.
Motivace, představy a očekávání vaší bývalé partnerky se již pravděpodobně nedozvíte. Doporučil bych vám podívat se na vaši aktivitu, na vaše motivace, potřeby, očekávání a také na vaše představy o rolích partnerů. U sebe toto máte šanci lépe prozkoumat.
Předpokládám, že takové zkoumání pro vás není úplná novinka, přesto zkuste jít do co největší hloubky, kam vás tyto okruhy pustí. Sám například píšete, že signály, které mohly ukazovat na neživotaschopnost vztahu, jste přehlížel a rozklíčoval je až dodatečně. Jistě ze situace získáte další zkušenosti, které budete následně schopen přetavit do nových dovedností.
Má‑li vztah podobu organismu, má i svůj vývoj. Příběh vašeho vztahu spadá do etapy zamilovanosti, většinou je to tak rok až rok a půl. V této době je vnímání reality vztahu omezené, partneři se potřebují především sblížit tak, aby se oba mohli rozhodnout, zda se budou rozvíjet spolu a ve vztahu dál osobnostně růst. Anebo taky ne.
Odpustit znamená pustit to
V druhém dotazu se dotýkáte potřeby satisfakce a s ní související, v dotazu nevyslovené potřeby odpuštění. Ani toto není jednoduchý dotaz – neumíme si poradit bez satisfakce, jestli to však má být pomsta, náprava situace, vyvarování se opakování anebo cokoli jiného, to je věcí kultury a společenství, kde žijeme, a souvisí to také s osobním vyladěním a zralostí.
Nechci morálně posuzovat jednotlivé typy satisfakcí, hodně záleží na kontextu. Například pomsta se většinou nehodnotí příliš morálně vysoko, a přesto například řadě vězňů nacistických koncentráků myšlenka na ni pomohla přežít hrůzy té doby, bez ohledu na to, zda byla či nebyla nakonec realizována. Porozumět své vnitřní potřebě satisfakce je důležité, přes ni vede cesta k potřebě odpuštění.
Setkávám se často s omylem, že odpuštění je prominutím například nějakého nevhodného chování. Odpuštění v jádru znamená nechat situaci odejít, pustit ji od sebe. Je to krok, který děláme pro sebe, nikoli pro toho druhého. Nemusíme pak již investovat svou životní energii (mentální, emoční nebo i fyzickou) do prožité zraňující epizody.
I v případě puštění dané situace od sebe nechte procesu potřebný čas. Bez poctivého propracování – tedy porozumění, emoční stabilizace, přetavení v nové zkušenosti a dovednosti – by šlo o planý akt, který by neměl trvalou hodnotu.
Jsem moc rád, že se vám dnes již daří zážitek rozpadu vztahu integrovat do svého života. Že vám nebrání pustit do života znovu svoje zájmy, že vám nebrání vést společenský život a že se vám vrací do života radost.
Před závažnými životními otázkami se nevyplatí uhýbat, doženou nás dříve či později. Důležité je nenechat se jimi zahltit tak, že nám stojí v cestě k plnému životu. Podle vašich slov mám dojem, že se vám to daří.
Na závěr vám přeji trpělivost, dobré hospodaření se silami, a věřím, že budete mít možnost čerpat životní moudrost z laskavé péče o sebe i o své blízké.
Pavel Pelikán
