Dobrý den,
hledám radu všude, kde se dá, tak tedy to zkusím i u vás. Momentálně jsem v tíživé životní situaci, ale ne tak jako můj přítel. Je mu 23 let. Jeho matka trpěla schizofrenií, dodnes užívá léky. Myslela si, že ji někdo neustále pronásleduje, že ji sledují kamerami. Ale tento příběh není o ní, ale o mém příteli, který mi před cca 3 týdny změnil pohled na svět.
Trvalo to asi 3 dny, kdy se jeho stav tak zhoršil, že jsem se vlastně dívala na člověka, kterého ani neznám. První tři dny byl tichý, odpovídal jen na otázky, ale přitom mi pořád přišel normální. Jednoho pátečního dne přestal komunikovat, jen se na mě díval, koulel očima jako smyslu zbavený, neodkázal se vyjádřit, chtěl mluvit, ale prostě mu to nešlo. Odvedla jsem ho domů k rodičům, kde přespal. Druhý den se samovolně rozbrečel (několikrát po sobě), pořád mluvil, že se bojí, že se zblázní, že se mu přetočil svět, že se bojí, že jdou lidi proti němu.
Jeho stav se tak zhoršil, že jsme museli zakročit a odvézt do PN v Opavě. Chodí na elektrošoky. Dočetla jsem se, že jsou tam posíláni lidé, kterým nezabírá medikace. Jsem v koncích. Když s ním mluvím, tak má dobrou náladu, ale za dva dny zase říká, že se bojí, že se zblázní, že se mu přetočil svět. Stal se na mně závislý.
Každý mě teď odrazuje od života s ním. Myslíte, že se jedná o schizofrenii? Lidský mozek je tak neprozkoumaný, nedokážu si prostě vysvětlit, proč se takové věci dějí. Nejhorší je, jak se život dokáže z minuty na minutu celý změnit.
Děkuji za odpověď.
Krásný zbytek dne,
Mirka.D
Názor odborníka
Milá a nešťastná slečno Mirko,
neumím určit, co trápí vašeho přítele. Může to být cokoliv počínaje reakcí na nezvládnutý stres přes depresi, konče závažnou poruchou. To, že se ocitl v psychiatrické nemocnici, svědčí jen o nutnosti intenzivní léčby, o ničem jiném. Elektrošoky rozhodně NEJSOU léčbou nasazovanou jako poslední, když léky nezabírají. Používají se také k překonání skutečně hluboké deprese nebo velkého neklidu, kdy by si pacient mohl ublížit. To, že byly podány, samo o sobě o žádné diagnóze nevypovídá.
To, co můžete udělat pro něj, je, být mu k dispozici, navštěvovat ho, psát mu, jestli je to možné, telefonovat, posílat SMS. Když se objeví jeho zoufalé úvahy, je dobrá metoda neutěšovat ho, ale naopak, klást „zpochybňující otázky“: „Opravdu je to tak zoufalé? Opravdu je situace beznadějná? Opravdu jsi na tom tak zle? Opravdu se to nedá řešit?“ Pořád dokola, až sám ohlásí, že to tak zlé není.
Další krok je ten, že zajdete za ošetřujícím lékařem nebo lékařkou. Každý pacient vyplňuje při přijetí list, v němž uvádí, komu všemu si přeje, aby se podávaly informace o jeho zdravotním stavu. Pokud jste tam uvedena, můžete se na všechny podstatné věci zeptat. Pokud ne, můžete se zeptat, co nejlepšího pro něj můžete udělat, co mu máte říkat, přinést, jak se chovat, když dělá nebo říká to či ono.
Držím vám oběma palce a přeji, aby to dobře dopadlo.
