Žiju v manželství 22 let, máme dvě dcery, 14 a 17 let. Celou dobu manželství jsem byla dominantní, jelikož jsem byla vychována k samostatnosti a schopnosti si v životě se vším poradit. Takže jsem byla napůl chlap, organizovala jsem vše, dovolené, volný čas, finance, aktivity. Manželovi to nevadilo, později přiznal, že se upozadil, aby nebyl doma konflikt.
Poslední tři roky jsem začala pociťovat nespokojenost ve vztahu. Vždy, když jsem jela domů z práce, jsem měla pocity úzkosti. Vztah k manželovi se změnil v tom, že k němu necítím již žádnou lásku ani intimitu. To jsem mu i řekla. Nedokáže se s tím vyrovnat, snaží se mě stále ujišťovat svým chováním a nadbíháním, že mě stále miluje. Má potřebu se mě dotýkat, což mi dělá zle a vzbuzuje to ve mně nepříjemné pocity. Dokonce mi odpustil i nevěru, kterou jsem mu přiznala.
Chci se odstěhovat, jelikož mi není ve vztahu dobře. Navštívili jsme již několik sezení u terapeuta, ale z mé strany žádný posun není. Mám vůči manželovi vybudovanou zeď, kterou nejde zdolat. On toto celé nechce pochopit, přece to není možné, že ho již nemiluji. Dcery chtějí zůstat doma, mají tam své zázemí. Nevím, zda kvůli nim toto vše vydržet a neodejít, nebo odejít bez nich.
René, 46 let
Názor odborníka
Milá René,
z vašeho dopisu mi vyplývá, že jediné, co vás ve vztahu s manželem ještě drží, je nejistota ohledně vlivu vašeho odchodu na dcery. Zeptám se teď možná poněkud nečekaně: představte si, že se některá z nich dostane za třicet let do stejné situace – jak byste si přála, aby se zachovala?
Nevím, René, jak se rozhodnete, ani jaká varianta je nejlepší. Chci však říci, že náctileté děti potřebují mít v rodičích více vzor než maximální péči.
Zkuste si projít v myšlenkách a pocitech různé scénáře pro nejbližší měsíce:
- Je možné nějaké vaše setrvání doma, při němž byste netrpěla?
- A když odejdete: kam půjdete? Čeho se bojíte?
- Chcete žít sama, nebo s někým – s kým?
- Jak by mohly vypadat vaše kontakty s dětmi?
- Jak by vše vypadalo, kdybyste se na nikoho neohlížela a jednala čistě podle sebe?
- Co by vám na různé varianty řekly dcery? A co by vám řekly za deset let?
V každém případě mi přijde, René, že stávající stav, jak jej popisujete, je neudržitelný. Člověk nemůže jít dlouhodobě přes své pocity. Když se nutíme dělat něco, co je nám nepříjemné, zpravidla je nám to o to nepříjemnější, až se stane hněv či odpor nepřekonatelným, případně se nějak somatizuje – projeví se jako zdravotní problém.
Takže si myslím, že by se u vás něco změnit mělo. Přeji vám, ať se to podaří s co nejmenšími zraněními na všech stranách.
Pavla Koucká
