K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Pozor, spadneš!

Děti jsou schopnější, než si myslíme. Náš přílišný strach brání jejich zdravému vývoji.

Pavla Koucká

Pavla Koucká

9. 10. 2012

„Neběhej!“ „Upadneš!“ „Nelez tam!“ „Zraníš se!“ slyšíme ze všech stran. Když dítě neposlechne, pravděpodobně se opravdu zraní. Vždyť jsme mu to prorokovali.

„Nikdy nenechávám děti běhat z kopce, to strašně snadno upadnou,“ vysvětluje jedna moje kamarádka. Syn další kamarádky nosil pro jistotu i doma speciální ochrannou helmičku pro děti, které se učí chodit. Jsme posedlí bezpečím našich dětí.

Osobně volím trochu jiný způsob a v naší společnosti platím za extremistku.

Když jsem četla kultovní Koncept kontinua Jean Liedloffové, zaujala mě pasáž o bezpečnosti dětí. Autorka se domnívá, že děti ztrácejí tolik zodpovědnosti za sebe sama, kolik jí převezmou dospělí. Navíc věří tomu, co si o nich myslíme, a vyplňují naše očekávání.

Laxní indiáni

Rizika tohoto přístupu autorka ilustruje na příběhu jedné americké rodiny, která měla na zahradě bazén. „Rodiče jej považovali pro své malé dítě za natolik nebezpečný, že kolem něj vybudovali plot a jeho vrátka byla vždy zamčená. Báli se, že by do něj dítě mohlo spadnout či skočit a utopit se.

S největší pravděpodobností dítě rozumělo, když mu rodiče vysvětlovali, proč je kolem bazénu plot a zamčená branka. Pochopilo tak dobře, co se od něj očekává, že jednoho dne, když našlo branku otevřenou, vešlo, spadlo do bazénu a utopilo se.“ V kontrastu s tím Liedloffová líčí hlubokou jámu nedaleko jihoamerické vesnice Wanania, kde si děti hrály bez dozoru celý den a nic se jim nestalo.

U Yequánů, s nimiž autorka nějaký čas žila, je daleko víc potenciálně nebezpečných situací. Hluboká voda, peřeje, jaguáři, jedovatí škorpióni, neustálá dostupnost sirek a nožů ostrých jako žiletka. Děti na ně mohou šlápnout, spadnout na ně, hrát si s nimi. Nic z toho se však neděje.

Čím to, že malí indiáni žijí v pohodě mezi všemi nebezpečími a jejich rodiče jsou klidní? Zato my ani ve všemožně zabezpečených domovech nenecháme děti minutu samotné.

Vývoj postoupil od doby vydání Konceptu kontinua (poprvé v roce 1975) ještě dál k extrému bezpečnosti a rozšířil se více i ve starém světě. Řada evropských zemí má dnes již dokonce zákon nařizující oplocení soukromých bazénů a bezpečnostní opatření v interiérech se též stále zvětšují.

Posedlí bezpečím

Čím to, že malí indiáni žijí v pohodě mezi všemi nebezpečími a jejich rodiče jsou klidní? My ukládáme nože i sirky spolehlivě mimo dosah dětí. Chemikálie se prodávají s bezpečnostními uzávěry, a stejně je doma ještě zamkneme do skříňky. Bráníme dětem v přístupu ke schodům, na rohy nábytku nalepujeme chránítka.

Ani ve všemožně zabezpečených domovech nenecháme děti minutu samotné. A při tom všem co chvíli úzkostně vykřikneme v obavě, co se dětem stane. Nemáme důvěru ve schopnosti dětí a pokud má Liedloffová pravdu, ony kvůli tomuto přístupu své přirozené zábrany skutečně ztrácejí.

Celkem dvakrát jsem pozorovala, jak téměř čtyřletý syn té kamarádky, co nenechává běhat děti z kopce, matku neposlechl. V jednom případě si rozbil koleno, v druhém odřel předloktí a dlaně. Cestovatelé po méně vyspělých zemích jsou překvapeni mrštností místních dětí a po návratu zase nemotorností těch našich.

Pochopitelně lze jen těžko rozplést, co je příčina a co následek.

Nedomnívám se, že bychom měli nechat svým batolatům ostré nože na hraní či je přestat hlídat v blízkosti hluboké vody. Výchovné koncepty nejsou přenositelné mezi prostředími a náhlá konfrontace s takovým nebezpečími by mohla mít fatální důsledky. Přesto je podle mě popisovaný přístup Yequánů inspirativní.

Často nad oběma extrémními přístupy přemýšlím a snažím se mezi nimi najít optimální cestu pro sebe a své děti. Více než ono přemýšlení mi však v tomto hledání pomáhá pozorování dětí a reflexe vlastního prožívání. Uvedu pár příkladů týkajících se výšek.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Mé batole na rozhledně a na parapetu

Na jednom letním výletě potkáváme přitažlivou rozhledničku. Asi pětimetrová stavba s vnějším žebříkem láká ke zdolání, krajina ke zhlédnutí. „Jeden po druhém vylezem nahoru a děti zůstanou dole s druhým z nás,“ malujeme si. „Prosím maminko, tatínku, já chci taky taky nahoru! Prosím prosím!“ žadoní dcerka (3,5 roku). Po chvilce váhání svolujeme.

Dcera leze, muž ji jistí zezadu a já stojím pod ní – ať ji chytím, kdyby přece jen padala. Soustředěně sledujeme každý její krok, až je konečně nahoře a já uvolním pohled. A co nevidím! Syn (21 měsíců) leze sám, nikým nehlídán. Už je tak ve třech metrech. Soustředěný, šťastný. Když zpozoruje můj pohled, zazubí se od ucha k uchu, oči mu svítí a beze slov říká: „Paráda, mami, viď?“

Když ostatní rodiče sledují, co provozují mé děti na prolézačkách hřišť a jak tomu bez obav přihlížím, reagují zpravidla směsí obdivu a zděšení.

Na naší pouti různými podnájmy a pronájmy jsme vystřídali leccos: z hlediska výšky to byla mimo jiné patra 15., 17. a 18. Když jsme však hledali pronájem s dětmi a obíhali inzeráty, zjistila jsem, že se mi ve vyšších patrech nějak svírá žaludek. „Nechci výš než do druhýho,“ uvědomila jsem si.

Nešlo o to, že bych přemýšlela: „Děti mohou z okna vypadnout, raději bychom měli bydlet níž.“ Ostatně – i při pádu z druhého patra, kde nakonec bydlíme, se může dítě zabít či těžce zranit. Prostě mě coby matku začaly výšky odrazovat. Dokonce jsem doma přestala běžně otvírat spodní okna – jen horní.

V létě jsem však párkrát udělala výjimku – vedro a já zpocená nad sporákem. „Na chvíli otevřu i dole, vždyť jsem tady,“ říkám si a dcerce vysvětluju, že do okna sama nesmí. Syna (20 měsíců) hlídám. Jsem u něj, co chviličku juknu, co dělá. Po chvilce koukám, kde je – a spatřuju ho na vnějším (!) parapetu. Zvědavě hledí dolů.

To, co se stalo v následujících zhruba dvou vteřinách, jsem si uvědomila až zpětně. Stojím a svírám syna v náručí, zavírám okno a tak trochu jako robot říkám: „Ne ne ne, do okna se neleze.“

„A maminko: lahvičky se nepouštěj na zem,“ poučuje mě dcerka. Ano, zrovna jsem dětem naplnila lahvičky, když jsem syna zpozorovala, dochází mi. A zřejmě jsem je mimoděk upustila na zem, jak jsem ho šla sundat. Do okna se musel dostat v průběhu několika vteřin – židličku k oknu – stoupnout na ni – nohu šup na radiátor – a ven. Mrštný je na to dost.

Na jedné straně extrémní laxnost indiánů zachycených Liedloffovou, na druhé naše posedlost dětskou bezpečností. Co je optimální? Často přemýšlím nad tím, jak si indiáni dovolí to, co si dovolí, a proč my si zase nedovolíme téměř nic.

Optimum? Pro každého jinde, ale nikdy v extrému

Když ostatní rodiče sledují, co provozují mé děti na prolézačkách hřišť a jak tomu bez obav přihlížím, reagují zpravidla směsí obdivu a zděšení.

V naší společnosti jsem rodičem, který v tomto ohledu dovolí dětem vskutku hodně. Nechci však nikomu svůj způsob vnucovat, myslím, že optimum je pro každého rodiče a každé dítě jinde a mění se v průběhu času, takže nezbývá než ho stále vylaďovat.

Sama mám štěstí, že obě mé děti jsou relativně šikovné a klidné. A další štěstí, že i já reaguju poměrně klidně. K synovi v okně jsem prostě přistoupila a vzala ho do náručí. Kdybych vykřikla či po něm skočila, možná by se lekl a spadl.

Využívejte celý web.

Předplatné

Podobně u té rozhledničky. I zde jsem si až zpětně uvědomila svou okamžitou reakci: na jeho nadšení reaguju zdrženlivým úsměvem, stoupám pod něj a naléhavým, nicméně klidným hlasem ho nabádám k opatrnosti. Když vidím, že se zastavil a spolehlivě se drží, lezu za ním a jistím ho rukou pod bříškem.

S výše uvedenými příběhy se nesvěřuju jen tak. Vím, že mě někdo může obvinit ze zanedbání péče a že to není legrace. Ani se primárně nechci chlubit tím, jak úžasné jsou mé děti. Vnímám silně rizika v současnosti propagované bezpečnosti za každou cenu a snažím se na ně upozornit.

Děti jsou zpravidla schopnější, než si myslíme, a přílišná opatrnost je zneschopňuje. Náš přílišný strach brání jejich zdravému vývoji. To je můj apel na rodiče a důvod sepsání tohoto článku. Nicméně: ta spodní okna ještě asi nějakou dobu otvírat nebudu.

Diskuse 0