„Většina z nás má dva životy. Život, který žijeme, a neprožitý život v nás. Mezi těmito dvěma stojí Odpor,“ píše se na začátku knihy Stevena Pressfielda War of Art, která se mi dostala do rukou právě včas, abych stihl ještě vzkřísit své novoroční předsevzetí.

Pressfield je známý americký spisovatel historických románů. Jeho drobná knížka je nutně zjednodušující, místy až banální, ale sám na sobě cítím, že splňuje svou hlavní funkci, motivuje, dokáže pohnout člověka z místa.

Jak to bylo s tím předsevzetím? Jelikož mám sedavou práci s minimem pohybu, rozhodl jsem se, že budu pravidelně běhat. A tak jsem se, jakmile pominula letošní nekonečná zima, s optimismem vydal na trať. Uplynuly však jen dva dny a mé nadšení postupně začalo opadat.

Bylo to, jako by se proti mně vzbouřili všichni běžečtí bohové. V čase, který jsem si určil, se vždy vyskytla nějaká událost nebo okolnost, pro kterou jsem nakonec běhat nešel.

Všechno to byly zdánlivě objektivní záležitosti, na které nemám vliv: musel jsem jít přestěhovat gauč, dcerka dostala záchvat pláče, rozbolelo mě břicho, partnerka potřebovala, abych zašel na nákup, nebo jsem jednoduše musel dělat přesčasy. To vše bychom mohli v jistém smyslu pojmenovat jako formy odporu.

Mapa odporu

Odpor je podle Pressfielda negativní síla, která nám brání tvořit, dělat to, po čem toužíme. Chcete napsat knihu? Vytvořit projekt? Běhat? Překonávat své možnosti? Držet dietu?

Něco ve vás se okamžitě vzbouří. Zaseje do vás strach a nejistotu, únavu, lenost, paralyzuje vás. Narážíme na to při jakékoli činnosti, která vyžaduje vůli a odklad okamžitého uspokojení. Je to ta každému dobře známá tendence k pasivitě, ke stání na místě, prokrastinaci, racionalizaci své nečinnosti, k bezmocnosti…

Odpor touží především po pasivním vegetativním klidu, odvádí naši pozornost od cíle, který jsme si vytyčili. „Jak příjemné je zůstat doma a dívat se na televizi,“ zašeptá vám do ouška. Tady je několik charakteristik tohoto nepříjemného společníka:

• Vypadá, jako by pocházel zvenčí, vidíme ho všude kromě sebe, ve svých partnerkách, dětech, v práci, ale ve skutečnosti je právě v nás, můžeme ho ovlivnit.
• Odpor nabývá přesně takovou podobu, která nám v dané chvíli nejlépe zabrání v samotné činnosti. Televize, sex, masturbace, alkohol, bolest břicha, to všechno můžou být jeho převleky.
• Stoupá na intenzitě tím víc, čím důležitější pro nás činnost je.
• Nejsilnější je tam, kde se blížíme ke konci, k vítězství.
• Prokrastinace: namísto „já to nikdy neudělám“ nám odpor řekne mnohem nenápadnější, ale účinnější „udělám to zítra“.
• Racionalizace: jeden z nejchytřejších převleků odporu. Doma mám skutečně nemocné dítě a jsem skutečně zahlcen prací. Já vážně nemůžu!

Co s tím? Po přečtení Pressfieldovy knihy jsem si uvědomil, že jakkoli jsou překážky objektivní, mám vždy víc možností, jak na ně reagovat. Mohu jít běhat večer nebo ráno, případně odložit řešení některých problémů. Pravdou totiž je, že mi přijdou často velmi vhod.

Bojová strategie

Jak takovému rozpínavému nepříteli čelit? Především je důležité pustit se do boje. A není lepší strategie, než sednout si na zadek a začít makat (v mém případě postavit se a pustit se do pohybu). Začít psát, pracovat, běhat, cokoliv po čem toužíte.

Pressfield používá výraz: Stát se profesionálem. „Amatér věří, že musí nejprve překonat svůj strach a až potom se může pustit do práce. Profesionál ví, že strach nemůže být nikdy překonán,“ píše. „Profesionál nemluví o své práci. On ji dělá.“

Chyby a selhání přijdou, ale pro dnešek je to nejpodstatnější nemyslet na překážky a udělat, co jste si určili.

Přestat mystifikovat, racionalizovat, přestat čekat na dokonalou chvíli a jednoduše začít právě zde a právě teď, v tom je podle Pressfielda celá magie (a zároveň pointa knihy).

Únava a nechuť se přirozeně vynoří a zase odejdou, děti budou trucovat, břicho bude bolet, práce se bude občas prodlužovat, ale my se nesmíme nechat zlákat. To je jen přirozený protitlak na místě, kde se něco rodí a dere na povrch.

Můžete si být jistí, že chyby a selhání přijdou, ale pro dnešek je to nejpodstatnější nemyslet na překážky (neživit tygra, jak se říká) a udělat, co jste si určili. Kde tedy začít? A jak v tom pokračovat? Užitečným doporučením z knihy je chápat a dělat svoji činnost podobně jako práci.

• V práci jsme každý den, ať se nám chce nebo nechce.
• Je to pravidelná činnost, věnujeme se jí v přibližně stejném čase.
• Práci vykonáváme bez ohledu na okolnosti.
• Je to běh na dlouhou trať.
• Nebereme ji osobně.

Teď už nějakou dobu běhám pravidelně. Vždy, když znovu vystartuji, cítím, jak se ve mně něco upevňuje. Je to jen běh, nic zvláštního, ale mám z toho dobrý pocit. Přestal jsem se vymlouvat a litovat a začal makat. Zkusíte to i vy?

Doporučená literatura:
Steven Pressfield: The War of Art: Break Through the Blocks and Win Your Inner Creative Battles, Warner Books Edition.