„Frustrují mě hovory s mojí mámou,“ napsala nám do redakce čtenářka Kristýna. „Vlastně ani nemám chuť jí brát telefon, protože je to obvykle neosobní hovor o ničem – dvacet minut vypravuje, jak nakupovala v drogerii, a vlastně neprojeví nějaký větší zájem o to, co se děje u nás. Chápu, že si chce povídat, dokonce pochopím, že trpí úzkostmi a je to pro ni těžké. Nevím, jak se chovat. Ráda bych s ní udržela kontakt, ale způsob, jakým probíhají naše hovory, a moje snahy navázat nějakou blízkost mě nesmírně frustrují. A pak ty hovory vyznívají do prázdna, protože už ani neposlouchám. Když začne: chtěla jsem někomu říct, že... No, jsem tedy nesmírně poctěná, že jsem někdo, na koho může vyházet svoje pocity nebo zážitky. A přijde mi, že o mě tam vůbec nejde. Postupně se vzdalujeme a já bych si přála, aby to tak nebylo, ale tak, jak to je teď, mi ten kontakt jen ubírá sílu.“