Rodiče, kteří mě navštíví v poradně, si často stěžují, že je dítě neposlouchá. „Řeknu jí, aby něco nedělala, a ona v tom pokračuje, jako by mě snad ani neslyšela!“ – „Můžu mu to opakovat, kolikrát chci, a je to jako když hrách na stěnu hází,“ jsou typické věty, které slýchám. Děti přitom chtějí být milovány a přijímány svými rodiči. V čem tedy tkví tento paradox?

Je samozřejmě mnoho důvodů, proč nás děti neposlouchají.

• Někdy opravdu neslyšely.
• Hra je občas tak pohltí, že sice slyší, ale nevnímají.
• A občas je vykonávaná činnost tak uspokojující, že dítě, i když slyšelo a vnímalo, nemá dostatečnou sílu vůle – prostě to nejde. Nebojuje s námi, ale prohrává boj s vlastní vůlí.
• Často děti pouštějí naše slova jedním uchem tam, druhým ven, protože mají zkušenost, že sice pořád něco meleme, ale na realizaci svých slov nijak netrváme.
• A někdy se jim opravdu prostě nechce.

V tomto článku se však chci věnovat jinému důvodu neposlouchání než všem dosud zmíněným: Malé dítě totiž neumí přemýšlet v záporech.

Dejme tomu, že vaše batole běhá okolo stolu. Vy si na rozdíl od něj vybavujete ostré rohy a už ve své fantazii vidíte rozražené obočí či co horšího. Přirozeně se snažíte dítě ochránit: „Neběhej kolem toho stolu!“ zvoláte, a dítě se zpravidla na chvíli zarazí – aby však vzápětí začalo znovu stůl obíhat. Rodič obvykle usoudí cosi ve smyslu: Peče na mě. Jasně slyšel, co mu říkám, a stejně/schválně běhá dál! Frustrující myšlenka.

Riziko záporu

Jenže ono to tak vůbec nemusí být, prostě proto, že dítě neumí myslet zápor. Když řeknete: „neběhej“, dítě si uvědomuje, že říkáte ne, ale v jeho mysli je stále lákavá představa běhání. Jediné, co dítě v tomto konfliktu zvládne, je zarazit se, nebo běhat dál.

Možná si snadněji uvědomíte, co se děje v mysli dítěte, když slyší například ono „neběhej“, pokud si to zkusíme na trochu vyhrocenějším příkladu. Dobře poslouchejte: Vyhlašuji totiž, že dám milion korun tomu, kdo v průběhu dvou minut od přečtení této věty nepomyslí na růžového slona.

Už chápete? Jde o známý psychologický vtip. Můžu si dovolit to prohlásit, protože naše představivost nezná zápor. Prostě neumíme představu nerůžového neslona. Aby dítě bylo schopné adekvátně zareagovat na náš požadavek, musí být schopné zhruba následující úvahy: „Neběhej, to znamená, že mám dělat něco jiného. Co? Třeba že zpomalím. Nebo si půjdu hrát jinam.“ Mentální kapacita malého batolete na to nestačí.

Nepoužít zápor znamená, že mu musíme vymyslet jinou činnost, což je pro nás mentálně náročnější.

Ke konci batolecího věku už dítě zpravidla zvládne přestat běhat, nicméně zátěž na jeho psychiku je velká a nás dospělé pak může překvapit zlostná reakce. Dítě sice běhat přestalo, ale třeba šláplo na hračku nebo nás i pláclo. Už sice zvládlo vymyslet, že když nemá běhat, má dělat něco jiného, ale ještě jsou zde emoce, jež musí zpracovat. Běhání je přece super zábava – a ta je zakázána. To je frustrující. Dítě si frustraci vybije, jak umí.

Tříleté dítě už zpravidla zvládne přestat se zakázanou činností a nereagovat vztekem. Pokud však vršíme zákaz na zákaz: „Neběhej! – Nesahej na to. – Neskákej tady…“ míra frustrace stoupne natolik, že dítě bude minimálně protivné.

Není výjimkou, že rodič aktivního batolete vydá i několik zákazů do minuty. Nedivme se proto, že dítě neposlouchá či reaguje zlostně. U obecných zákazů typu „nech toho“, „nezlob už“ ještě přistupuje skutečnost, že dítě neví, čeho má nechat a co z jeho činnosti je zlobení. Dítě například poskakuje, povykuje a dělá obličeje – okřiknuté neví, jestli je zlobení poskakování, nebo povykování, nebo jeho grimasy? A je to každé poskakování, nebo jen v téhle situaci?

Poslechnout banální rodičovské zákazy je tedy těžší, než se nám dospělým zdá. Až předškolní dítě je schopno skutečně přestat běhat a v pohodě se začít věnovat jiné aktivitě.

Naplnit mysl lepší představou

Co z toho vyplývá? Můžeme dítěti v běhání zabránit jinak, než že je chytíme? Ano: stačí, když místo „neběhej“ řekneme třeba:

• „Marečku, poběž ke mně!“
• „Dej prosím tuhle krabičku na linku.“
• „Zpomal!“

Prostě když namísto toho, abychom dítěti říkali, co dělat nemá, mu řekneme, co dělat má. Vyplníme tak jeho mysl jinou představou, než je běhání. A pochopitelně: čím lákavější ona představa bude, tím ochotněji ji dítě naplní.

Zbývá se ještě zamyslet, proč vlastně my rodiče své pokyny a požadavky vydáváme právě v záporech? Inu proto, že je to i pro nás jednodušší. Jde nám přece o to, aby dítě přestalo běhat, skákat, lézt na skříň. Nepoužít zápor znamená, že mu musíme vymyslet jinou činnost, což je pro nás mentálně náročnější.

Rodič, který má zpravidla vedle péče o dítě na starost i domácnost, případně pečuje o víc dětí zároveň, nemá kapacity nazbyt. Nicméně: když si na to zvykneme, dá se to docela dobře zvládnout i za běžného denního provozu. Vyzkoušejte. V řadě rodin se takhle jednoduše změnila atmosféra o 180 stupňů.

A možná tohoto poznání využijete i třeba v partnerském vztahu. I zde užíváme zápory zbytečně často: „Nemluv už o tom. – Nech mě. – Dej s tím pokoj.“