Rodinná dramata

Preference dítěte, ať již podle pohlaví nebo z jiných důvodů, není neobvyklá. Není ale ani tím nejhorším, s čím se rodič svému okolí může „pochlubit“. Pocit viny je nevyhnutelný, samozřejmě za předpokladu, že je rodič psychicky zralý natolik, aby tuto komplexní emoci – pocit viny – dokázal prožívat.

Zkusme si ale představit, co bychom slyšeli, kdybychom mohli přímo, bez cenzury naslouchat myšlenkám rodičů a jejich denním nebo nočním snům o jejich dětech.

Domnívám se, že bychom mohli zjistit, že rodiče mohou svým dětem závidět, mohou s nimi soupeřit, mohou vůči nim pociťovat nenávist nebo obsadit své děti do představ s erotickým nebo agresivním obsahem. Hrůza, jaký děs! Vůbec ne. Je to normální, máme to tak všichni.

Představy a realita

S hodnocením toho, co se v rodiči odehrává a co to může vypovídat o jeho vztahu k dítěti, je to samozřejmě mnohem složitější. Je třeba rozlišit, jakého druhu jsou prožitky a fantazie rodiče o dítěti.

• Jsou to prchavé fantazie, nebo neodbytné, nutkavé touhy?
  
• Rodič si je uvědomuje, nebo je popírá, potlačuje, připisuje druhým?
  
• Jsou uskutečňovány v realitě, nebo zůstávají spolehlivě uzavřené ve sféře představ?
  

Je zásadní rozdíl mezi rodičem, kterému se právě zdál sen, v němž se jeho dítě zraní, a rodičem, který své dítě přímo fyzicky nebo psychicky týrá a vydává své počínání za službu dítěti (např. aby bylo slušně vychované).

V prvním případě se agresivní impulzy vůči dítěti bezpečně promítly do snu. Rodič je po probuzení svým snem zneklidněn. Možná cítí vinu za své fantazie. Ví, že by dítěti vědomě takové neštěstí nepřál, i když ho někdy pekelně štve.

V druhém případě jsou agresivní pocity vůči dítěti popírány. Rodič odmítá, že by dítě týral, on ho přece vychovává. Není ochoten připustit, že tak činí pro své uspokojení (tento záměr je spolehlivě popřen). Racionalizuje své chování k dítěti například poukazem na svou vlastní zkušenost z dětství nebo na tradované zvyklosti (v Písmu je psáno…, rodiče nás také řezali…). Své nevědomé agresivní fantazie odehrává ve vztahu k dítěti a vinu za jejich realizaci připisuje vnější autoritě. Sám žádnou vinu necítí.

Podobné kontinuum můžeme předpokládat i v případě upřednostňování dětí. Na jeden konec našeho pomyslného kontinua bychom mohli postavit prchavé úvahy o tom, zda je mi mladší potomek při večerním rituálu ukládání milejší než starší, který je o poznání zlobivější a méně mazlivější. Na konci druhém by mohl stát rodič, který po rozvodu manželství a nešťastném rozdělení dětí zcela zavrhl dítě, které nemá v péči, pro jeho domnělou neloajálnost.

Pokud rodič o svých pochybnostech může volně přemýšlet, je z poloviny vyhráno. Takový rodič je na dobré cestě zvládnout své pochybnosti a neublížit dítěti (což se samozřejmě netýká pouze otázky upřednostňování jednoho dítěte před druhým). Pokud rodič svá pochybení ubližující dítěti popírá, je třeba zásahu zvenčí. Záleží na závažnosti rodičovského selhání.

Zpracovat své pocity

Vztah rodiče a dítěte je dynamický. Neustále se mění ve své kvalitě i intenzitě. Na vývojové linii se dítě postupně stává na rodičích nezávislým. V průběhu vývoje přijímá za vlastní mnohé z toho, co mu rodiče nabízejí. Bylo by pochybné a nezralé s dítětem trvale sdílet veškerá hnutí mysli. Takovou „otevřenost“ ve vztahu k dítěti považuji za zhoubnou.

Úkolem rodiče je, aby s pocity, které v něm jeho dítě vyvolává, pracoval a snažil se jim porozumět dřív, než s nimi vyjde ven (vyjádří své pocity nebo zareaguje na prožitek dítěte). Je to přetěžká práce, ale zcela nezbytná pro to, aby si tuto funkci – snést, pochopit a srozumitelně vyjádřit své pocity – dítě mohlo osvojit.

Vybavuji si příběh malých chlapců – jednovaječných dvojčat, na něž tatínek nevědomě přenesl zkušenost ze vztahu se svým starším bratrem. Ačkoli byli jeho dva synové stejně staří, v kontaktu působil jeden i na mě jako starší. Rodiče dětí přišli konzultovat nevhodné chování „staršího“ (o pět minut) k „mladšímu“ dvojčeti. Situaci řešili povzbuzováním mladšího: nedej se…, nebuď taková baba… Mladší byl „mazel“, starší „raubíř“.

Situace se razantně změnila po konzultaci, v níž jsem s tatínkem probíral jeho traumatické zážitky se starším, tyranizujícím a rodiči preferovaným bratrem. Projekce staršího bratra, kterou tatínek nevědomě navěsil na „staršího“ ze synů, byla učiněna vědomou, stejně tak jako identifikace tatínka s „mladším“ z dětí. Chování obou dětí se následně rychle upravilo.

Přispěla k tomu i skutečnost, že rodiče začali konflikty mezi sourozenci vnímat jako spory mezi stejně starými dětmi, které jednoduše zápolí o rodičovskou pozornost. Děs z toho, že by „starší“ mohl zase ubližovat „mladšímu“, se vrátil na místo svého vzniku: do mysli tatínka, kde mu bylo třeba porozumět a bezpečně jej zpracovat.

Vztahová traumata je možné léčit zas a jenom ve vztahu a nemusí přitom jít výlučně o vztah s psychoterapeutem. Rozhodně je vždy dobré zabývat se svými pocity dříve, než je nevědomě předáme další generaci, svým dětem.