Je snadnější vidět nepřítele venku než si připustit, že to je náš vlastní temný oheň, který chce hořet, ale nesmí.

Nedávno se našimi médii prohnala vlna demonstrací s rasovým kontextem. Šluknovský výběžek se na několik dnů stal středobodem našeho českého vesmíru.

Jako dřímající a přesto aktivní vulkán zde čas od času vybuchují drobné erupce hněvu, obviňování, útoků. Nemám v úmyslu pouštět se do analýz, komentářů či diagnóz sociálních, ekonomických, národnostních. Spíše se podívám na toto téma z úhlu nepříliš obvyklého, co nám soužití s Romy ukazuje o nás samých.

Nejspíš neobjevuji Ameriku, ale vztah bílých Čechů (Moravané a Slezané prominou, prostě zjednodušeně) a romských Čechů, mi silně evokuje jisté rysy osobní dynamiky člověka.

Antiseptická kultura spořádanosti

Můžeme národ chápat a nahlížet jako určitou entitu, která má své rysy, vlastnosti, nálady a pocity. Jaká entita, jaká osobnost jsme my? Patříme k takzvané západní kultuře. Co je s ní spojeno kromě oněch uznávaných a proklamovaných hesel o křesťanské a antické tradici, současném důrazu na demokracii a osobní svobody?

Podívejme se na celou věc ještě jinak. Naše kultura je kulturou spořádanosti. Jsme kulturou zákona a norem. Jsme kulturou hygienickou, často až antiseptickou. Reklamy nám ukazují ideál – čistou, vymydlenou rodinu v kuchyni bez jediné šmouhy, se zářivě  bílým prádlem stejně jako úsměvem. Muži mají perfektně střižené obleky, ženy krásně padnoucí šaty a i ti rádoby rebelující dospívající jsou ležérní a provokující dle poslední módy.

Domy jsou vzdušné, plné světla a moderních přístrojů, trávník je jimi posečen přesně a precizně. Vyzdvihujeme kariéru, společenský úspěch, vzdělanost (alespoň verbálně). Ovšem jsme skutečně takoví?

Samozřejmě, že ne tak docela. Jedná se o zjednodušený obraz, ovšem pokud hovoříme o národech či jiných velkých celcích, musíme zobecňovat. Ale to nevadí, jinak se nedomluvíme.

Obraz je odraz skutečnosti

Zjednodušeně můžeme říci, že jsme průmyslová racionálně založená společnost zákonů a norem, vědecký pokrok, technické vymoženosti, ekonomické ukazatele jsou pro nás podstatné veličiny, stejně jako pořádek a klidné soužití bez velkých emocí. Vše je v jakési společně beze slov odsouhlasené hladině poklidu.

Ovšem v soukolí něco skřípe, stroj nefunguje jak by měl. A když jeho sytící mechanismus drhne víc, než je obvyklé, kromě nářků na politiky a cizí vlivy se nachází nepřítel vnitřní. Ti Jiní, Cizí. Tmaví. Ti, kteří kradou, zneužívají dávky, neposílají děti do škol, jsou hloupí, násilničtí, mají hodně dětí, dělají nepořádek. My jsme spořádaní, čistí, rozumní, oni neuznávají naše hodnoty.

Otázkou není, zda jsou Romové takoví, vždyť to jsou jen zažitá klišé. Ale nejsou stejná klišé i představy nás samých jako kulturních, racionálních bytostí, které rády sdílí prostor civilizace norem, pravidel, růstu, rozvahy, slušnosti?

Proč nás, tedy některé z nás – a řekněme upřímně, že hodně z nás – Romové tak iritují, štvou, otravují? Není to třeba i proto, že prostě vyjadřují nějakou naši vlastní hlubokou část, která je ovšem zahlazena, uhlazena, vyhlazena civilizací, korektností, kulturou?

Neměli bychom také někdy chuť opustit naši všední spořádanost a vydat se na svobodnou toulku krajinou? Nevědět, kde budeme spát, nevědět, kde má naše putování cíl?

Romové jsou přeci také romantickou ikonou představ o svobodném, nespoutaném životě, stejně jako živelné emocionality a impulsivnosti, co nehledí na následky. Není i toto a právě toto také bol mnoha z nás?

Sešněrované emoce

Oheň v našem nitru je dušený už od samého počátku v rodině a pak velmi úspěšně v rámci škol. My musíme pracovat, být spořádanými součástkami systému, a oni si vybydlují byty a žijí z našich peněz? Křik našich vlastních tajených a v podstatě nevědomých bolů.

Nehodili bychom někdy raději všechny ty naše slavné jistoty, normy a vymoženosti do koše a nevyměnili je za nespoutanost a živelnost? Vždy je přeci snadnější vidět nepřítele venku než si připustit, že to je náš vlastní temný oheň, který chce hořet, ale nesmí. A proto jako hněv pálí a žene nás proti těm, kteří dle našich představ mohou víc na náš úkor.

Neslouží Romové symbolicky jako stín nás bílých, spořádaných, slušných, přizpůsobivých občanů? Lidé, kteří neuznávají – v našich očích – hodnoty společnosti, od povinné školní docházky, přes idolizaci kariéry a růstu až k nezájmu o tělesné zdraví, hygienu, plánované rodičovství? Hovořím o představách, nikoli o realitě, která se jim někdy přibližuje a někdy ani trochu.

Možná se objeví hlasy: to se mu to píše, ale zkus mít za sousedy cikánskou rodinu. Já vím, jsem také spořádaný, civilizovaný, přizpůsobivý občan vycepovaný naší kulturou.

Oprostěme se od „spravedlivých“ hněvů a rozhořčení. Vadí nám skutečně údajné zneužívání dávek, kriminalita? Nekradou snad spousty ne‑Romů? A je vůbec srovnatelná kriminalita Romů s krádežemi a korupcí v naší kultuře se skvěle pohybujících – rozumějme přizpůsobivých, mužů v oblecích s kravatami?

Možná se objeví hlasy: to se mu to píše, ale zkus mít za sousedy cikánskou rodinu. Já vím, jsem také spořádaný, civilizovaný, přizpůsobivý občan vycepovaný naší kulturou. Asi bych to v případě hlučných a nepořádných sousedů velmi těžko snášel. Stejně jako velmi těžko snáším setkávání se s vlastními stíny.

To vyžaduje odvahu a otevřenost a snahu o přijetí i těch opravdu temných, šílených stránek nás samých. Ovšem můžeme také objevit jiskru, dostat se blíže k základu života.

Dokud budeme žít v černobílém světě bez snahy nahlédnout vlastní stíny a slepé skvrny, těžko se každý  z nás i jako národy pohneme k hlubšímu pochopení. A nikdo neříká, že je to snadné.

Článek vyšel v magazínu Psychologie dnes. Redakčně upraveno.