Před dvěma lety jsem stála poprvé na běžkách a užívala jsem si jízdu. Teď si vybírám svoje ke koupi a trávím spoustu času u internetu, abych zjistila, kolik je druhů vosků, skluznic, stylů jízdy a důležitých parametrů, jako je výška a váha běžce, typ a množství sněhu. Mám z toho hlavu v smutku a nemůžu se rozhodnout. Najednou zjišťuji, kolik toho potřebuji nastudovat, abych si tu jízdu mohla opět užívat. Také jsem vždy ráda cestovala a přespávala na nejrůznějších místech – horských chatách, chalupách, ubytovnách. Nejlepší věc na světě. Do doby, než nám jednou kamarádka poslala zprávu, že našla ve spacáku štěnice. Do té doby jsem netušila, že taková nástraha existuje. Až jsem začala googlit… Od té doby jsem na cestách pořád ve střehu. Anebo: Jednou ráno zjišťuji, že už týden dnů jezdím v MHD načerno. Vypršela mi průkazka. Víte, co mají tyto situace společné? Sladkou nevědomost, která však pokaždé pominula.

Kdo kdy nezatoužil po návratu do čisté dětské mysli nebo stavu, kdy netušil o nástrahách a hrozbách tohoto světa? Jana Infeldová v písni Malorážka to vystihuje přesně: Chci vypnout mozek a spát a chvíli nemyslet na to, co všechno může se stát. Chci mít IQ pět, mít IQ pět, ničím se netrápit, na nic nemyslet.

Nevědomost může být opravdu sladká, ale samozřejmě i nebezpečná. Chuck Palahniuk si ve své povídkové sbírce Něco si vymysli pohrává s touto myšlenkou v příběhu dětí, jež si dobrovolně způsobovaly lobotomii, aby se mezi vrstevníky dostaly na stejnou úroveň myšlení, respektive nevědění. To jim potom zajistilo blaženost a čtenáři mráz na zádech.

Jak strašně moc nevíme

Způsob, jakým je naše mysl zkonstruovaná, je svým způsobem k pobavení. Pokud něco nevíme, náš mozek nám jen tak neumožní se dozvědět, že to nevíme. Připadá to jen mně jako fantastický boží vtip? Ti, co nevědí, zkrátka nevědí, že nevědí. A aby toho nebylo málo, my navíc své vědomosti přeceňujeme: dokonce čím víc jsme v něčem laici, tím se přeceňujeme víc a jsme schopni prosazovat svůj pohled divoce a bojovně. Ostatně už Konfucius prohlásil, že skutečné poznání je znát rozsah své nevědomosti.

Tímto efektem se celoživotně zabývali vědci David Dunning a Justin Kruger. Za své objevy dostali v roce 2000 takzvanou Ig Nobelovu cenu. Tu udělují nositelé „pravé“ Nobelovy ceny za přispění vědě, které nejprve vyvolá v publiku pobavení, ale potom ho donutí se zamyslet. Oceňuje ty, kdo přichází s neobvyklými objevy, a má vzbudit zájem veřejnosti o vědu, medicínu a technologii.

Inspirací pro vznik takzvaného Dunning‑Krugerova efektu (psychologové ho v žoviální náladě mohou nazývat dékáčko) byla dvě úsměv vyvolávající loupežná přepadení bank v americkém Pittsburghu. Pousmání způsobil fakt, že zloděj svůj čin vykonal za bílého dne bez jakéhokoliv maskování. Po zadržení, ke kterému došlo díky policejním kamerám obratem, se nechal slyšet, že není možné, aby o něm věděli, protože si přece polil celou tvář citronovou šťávou. Neoblomně věřil, že tento zákrok mu umožní nebýt na záznamech vidět, a přestože záznamy sám zhlédl, označil je za falešné.

Možná se v tomto případě jednalo spíše o blud než o dékáčko, tento příběh nám ale poskytl dobrý podnět k podrobnému zkoumání jevu naší nekompetentnosti, nevědomosti, naivity, či jakkoliv si budete přát tyto naše deficity nazývat.

V oceněném výzkumu autoři testovali vysokoškolské studenty v oblasti logických schopností, humoru a gramatiky. Předpokládali, že:

• Neschopní jedinci (v porovnání s jejich kompetentnějšími vrstevníky) budou zásadně přeceňovat svůj výkon a schopnosti vzhledem k objektivním kritériím.
• Tito lidé budou méně schopni rozpoznat kompetenci nebo znalost, když ji uvidí: ať už jejich vlastní, nebo u druhých.
• Budou méně schopni získat vhled do skutečné úrovně výkonu než schopnější účastníci, zejména proto, že nebudou umět využít informace o výkonu a výběrech druhých ke zlepšení vlastních výsledků či alespoň k vytvoření lepšího dojmu z nich.
• Méně schopní studenti mohou získat vhled do svých nedostatků, nicméně paradoxně prostřednictvím toho, že se z nich stanou jedinci kompetentnější, tudíž že získají metakognitivní nástroje k získání náhledu na to, jak slabý výkon podávali předtím.

Dunning s Krugerem si potvrdili všechny své hypotézy. O nekompetentních (či neschopných) vyzkoumali, že:

• Mají silnou tendenci přeceňovat vlastní schopnosti. V návaznosti na to dělají špatná rozhodnutí, třeba vykrádají banky za bílého dne. Co víc, nejméně schopní lidé své schopnosti přeceňují nejvíce a ti nejschopnější mají zase tendenci je podceňovat.
• Nedokážou rozpoznat, že druzí schopnosti či dovednosti mají. Rovněž z nich nedovedou čerpat. Pokud by tomu tak bylo, zloděj z Pittsburgu by si po promítnutí videozáznamů pravděpodobně plácl do čela a hluboce se zastyděl.
• Po konfrontaci s realitou své hodnocení nezmění. Výzkumníci v průběhu testování ukázali respondentům správné výsledky druhých lidí a opětovně je požádali, aby ohodnotili úroveň svých znalostí. Lidé méně schopní své hodnocení nezměnili, ti schopnější však s touto nápovědou upravili svůj úsudek tak, že se blížil realitě.

Jak pravděpodobně všichni známe ze svých životů, i pánové Kruger a Dunning si všimli, že neznalost často plodí přebujelé sebevědomí. Věřím, že jste určitě potkali někoho, kdo byl přesvědčený, že je neuvěřitelně vtipný nebo neskutečně zdatný v argumentaci, ale vtipům se nikdo nesmál a na argumenty tohoto člověka většinou šlo jen s údivem hledět. Sebevědomí onoho jedince však bylo neposkvrněné jakoukoliv snahou okolí o vyvrácení zjevných mýtů.

Nekompetentnost je mozkem blokována na podvědomé úrovni a tuto situaci nelze řešit jinak než vzděláním. Proto bychom si měli záměrně pěstovat schopnost cítit se, chovat se a myslet jako začátečníci.

Japonský termín shoshin označuje paradox „mysli začátečníka“. Jím se nám učitelé zenu snaží připomínat, abychom zůstali ve svém pojetí vlastní znalosti co nejpokornější. V mysli začátečníka je vždy prostor pro nové možnosti, ale v expertově mysli jich je jen velmi málo.

Blokáda mysli vlastní expertností

Z historie známe příklady, kdy se kvůli pocitu expertnosti tehdejších vědců či veřejnosti výrazně brzdil vědecký pokrok. Když například v roce 1912 přišel německý geofyzik a průzkumník Alfred Wegener s myšlenkou, že je Země složená z kontinentálních desek, geologové po celém světě se mu vysmáli. Trvalo desetiletí, než byla předešlá přesvědčení překonána a jeho teorie akceptována.

Takováto „intelektová arogance“ však nepostihuje pouze vědecké odborníky. Již to, že má někdo vysokoškolský titul, vede k velkém přeceňování vlastních vědomostí, jak ukázal nedávný výzkum z Yalu. Studenty požádali, aby zhodnotili své znalosti v oblasti jejich předešlého studia, a poté je skutečně otestovali. Rozdíly mezi realitou a odhady byly značné, zejména proto, že studenti si mylně zachovávali představu o svých schopnostech z dob studií, jež však v čase zásadně zeslábly.

Ukazuje se, že k tomu, aby se dostavilo zavírání mysli před novým, se stačí i cítit jako odborník. To nám zase ukázala tato studie, při které vědci účastníkům navodili pocit, že jsou experty na určitá politická témata, tím, že jim přisoudili vyšší skóre v testu z politologie. Pocit expertnosti vedl účastníky k tomu, že později nebyli ochotni zvážit či připustit jiné politické názory a pohledy. Výzkumníci nazvali tento jev efektem získaného dogmatismu.

Tip pro anglicky mluvící čtenáře: Tématu „blokád“ pokroku se mimochodem věnuje výborný podcast s názvem Pessimists Archive (dnes Built for Tomorrow). Jednotlivé epizody zkoumají, jak velké byly porodní bolesti jakékoliv novinky, již dnes považujeme za běžnou: například kávy, deštníků, kol nebo šachu, jak a proč reagovala společnost a odborné kruhy negativně.

Mimochodem, pocit expertnosti terapeuta či psychologa by zasloužil samostatnou kapitolu. Vícero terapeutických směrů se postupně přiklání alespoň k tomu, že tyto pozice a postoje v procesu terapie zkoumá. Zkoumá, zda a jak ovlivňují klienta a jak mohou terapeuti vlastním vědomým přístupem pracovat se svým pocitem, že „vědí“ či „nevědí“ – co měl klient na mysli, co by měl „správně“ dělat, jaká je jeho diagnóza a podobně. Ale o tom obšírněji někdy jindy.

Jak nebýt za blbce

Pokud jste se například někdy pokoušeli na sociálních sítích přesvědčit někoho, kdo měl nějaký do očí bijící sebevědomý názor, dáte mi za pravdu, že tato aktivita nevede ke kýženému výsledku, ba ani k plodné diskusi. Přesvědčování totiž nepomůže, jak ukázaly četné výzkumy. Jediná cesta, jak překonat nevědomost o vlastní nevědomosti, je v postupném rozvoji dovedností formou vzdělávání, tréninku a snahou udržet si mysl co nejvíc otevřenou. A přiznejme si, v určité oblasti trpíme dékáčkem všichni.

Následky přeceňování našich intelektových schopností můžeme totiž také vidět ve všech debatách o současných kontroverzních tématech. Pokud k těmto tématům přistoupíme s myslí začátečníka (anebo aspoň notnou dávkou skromnosti), pomůže nám to bojovat s intelektovou arogancí, píše Christian Jarrett v článku Jak si pěstovat shosin. Nebudeme příliš sebevědomí a získáme lepší schopnost přiblížit se druhým. Mimochodem, toto jsou dovednosti stále více oceňované i na trhu práce. Praktikujme raději větší flexibilitu než dogmatičnost, hlubší pokoru než drzost a lepší citlivost vůči postojům druhých. Staneme se lepšími zaměstnanci, rodiči, sourozenci, přáteli, dodává Jarret.

Vím, že nic nevím

Prvním krokem je mít dostatečně otevřenou mysl, abychom vůbec byli schopni poznat realistickou úroveň svých vědomostí. Jak ukazuje bezpočet studií, přeceňujeme se my lidé zvesela od znalostí funkčnosti vysavače až po politické systémy. Naštěstí existuje velmi jednoduchá cesta, jak se s touto přílišnou sebedůvěrou vypořádat: Dát si tu práci a zkoušet vysvětlovat detailně různé fenomény sám sobě před zrcadlem, písemně či někomu jinému. Toto cvičení nám téměř jistě zaručí, že ztratíme iluzi o své expertnosti prakticky v čemkoliv.

Odložme dogmata

Nápomocné může být cílené vyhledávání zdrojů, které odporují našim názorům nebo znalostem v určité oblasti. Protože navíc rádi věříme tomu, co podporuje náš aktuální názor (takzvaný confirmation bias), máme zde co do činění s dalším prvkem, který neprospívá otevřenosti naší mysli. Je dobré si být vědom, že existuje, a neustále přehodnocovat vlastní znalosti.

Ukazuje se, že i způsob, jak přemýšlíme o inteligenci a expertnosti, je důležitý pro naši otevřenost. Teorie zvaná growth mindset theory se zabývá situacemi, kdy stojíme před těžkým problémem. Jak a zda se pustíme do řešení, záleží podle ní na tom, zda věříme, že se naše znalosti a schopnosti dají vylepšit, nebo ne. Potom máme buď growth (růstové), nebo fixed (statické) nastavení mysli. Lidé s prvním přesvědčením mají touhu se učit a zlepšovat, chyba je pro ně výzvou, poučí se z chyb ostatních, zkrátka jejich mysl je otevřená.

I pohled na inteligenci je v tomto směru zásadní: pokud věříme, že je to něco vrozeného, s čím se nedá během života už nic udělat, výzvy a jiné názory pro nás budou ohrožující. Tím spíše budeme pasivní a jen stěží budeme přijímat jiné názory, pravděpodobněji se octneme v pozici experta, který je jediný, kdo se za něj považuje.

Neargumentujme, pokud o něčem víme málo

Upřímně, sama mám většinu svého života pocit, že nevím nic, a postupem času se to ještě zhoršuje, tudíž bych musela podle těchto dobrých rad celý život mlčet a být ponořená v knížkách. Vlastně možná proto právě to dělají mniši, možná oni znají míru své nevědomosti. Vědí, že je nekonečná… Takže ano, přátelé, nevědomost je sladká, ale jen do doby, dokud o ní nevíme. Přeji vám hodně odvahy a pokory k jejímu objevování a překonávání.