Dětství je bezstarostné období, během něhož je úkolem jedince rozvíjet se, hrát si a experimentovat s vnějším světem. V dospívání si potom odpovědět na otázku, kdo jsem a kam chci směřovat svůj život. Co když je to ale vnější svět, kdo experimentuje s dítětem a používá ho pro své „pokusy“ o vymanění se z vleku závislosti? Jaké to je, když místo rozvíjení vlastní identity zůstane jen prázdné místo a paralyzující strach z mezilidských vztahů? Co se stane, když ti, kteří vás měli nejvíce milovat, vám odkážou celoživotní dědictví v podobě neutichajících pocitů viny a nevyjádřeného smutku?
Řeč je o rodičích, kteří nezvládli svůj život a jako berličku, aby mohli jít alespoň zdánlivě dál, použili ve společnosti rozšířený „všelék“ – alkohol. Navíc předávají toto poselství těm nejvíce bezbranným – dětem, které jednou také vyrostou.
Neumějí to jinak, neboť jsou to velmi pravděpodobně taktéž jedinci s kdysi zraněnou duší dítěte. Pokud však budeme stále šířit dál to špatné, co se dělo nám samotným, co z toho může vzejít? V případě alkoholických rodin dojde k „výrobě“ dalších roztříštěných identit.
Dospělé děti alkoholiků (DDA) mají celou řadu společných rysů, které jim ztěžují život a znemožňují jim svobodně si budovat vlastní cestu.
Vyrůstání ve vězení bez data propuštění
Ve třinácti se mi změnil svět. Do rodiny nám naplno vtrhl alkohol a převzal kompletní moc nad každodenním životem nás všech… Můj osobní příběh mě přirozeně nasměroval se tomuto tématu hlouběji věnovat. Jak to vypadá v rodině, kde panuje všudypřítomná nepříjemná atmosféra, která nepodporuje rozvoj dítěte a před kterou se není kam schovat?
Dítě v alkoholické rodině prostě dítětem být nemůže. Okolí ho tak nejspíš vnímá a přistupuje tak k němu, protože je pro ně těžké dát si dohromady celý pravdivý obraz. To je hodně dáno silnou tabuizací alkoholismu – děti jsou často nuceny, aby o tomto rodinném tajemství za každou cenu mlčely. Od rodičů slýchají:
- „Nesmíš to nikde říct!“
- „Musel/a by ses potom stydět a chodit kanálem.“
- „Ostatní by tě stejně nepochopili a ještě by tě zavrhli.“
Potlačování skutečnosti tlačí děti proti jejich přirozenosti spontánně mluvit o tom, čeho se bojí a čemu nerozumí. Potírání reality je stojí hodně energie a je to velmi zatěžující. Navíc tento přístup postupně rozloží všechny členy rodiny a problémy se jen vystupňují, místo aby se konstruktivně řešily.
Dítě se v tom chaosu snaží být takřka neviditelné, aby nebylo na obtíž, ale hluboko uvnitř touží vykřičet do světa vše, co se mu děje každý den. Cítí silnou potřebu, aby ho někdo pochopil a pomohl mu.
Místo pohodových radovánek s kamarády, po kterých by se mohlo vrátit v klidu do tepla domova, zažívá neskutečnou smršť emocí: od strachu, do jakého stavu domácnosti zase přijde, přes bezmoc a narůstající úzkost až po vztek, hluboký smutek a silnou přetrvávající nejistotu.
Je zmatené tím, co se děje, cítí nedůvěru ve své rodiče, které by mělo vnímat jako autoritu, ale místo toho je opilé sbírá z chodníku nebo po nich utírá „nehodu“ ve svém pokojíčku. Nikdy neví, z jaké strany přijde nějaký průšvih, proto musí být neustále aktivované v režimu pohotovosti a připravené rychle jednat.
Není divu, že je pro ně nemožné stanovit si nějaké osobní hranice a vymezit se, když neustále prožívá stres z toho, že se musí o vše postarat, i když si neví rady, protože zatím nemá dostatek zkušeností. Samo sebe se často ptá: Jakou roli a jaké místo v této rodině vlastně mám?
Neustálé hádky rodičů mají vliv na to, že dítě v noci nemůže kvalitně spát, což způsobuje problémy i ve škole. Dítě se hůř soustředí, je roztěkané. Cítí, že nikam nezapadá a nepatří. Jak by také mohlo, když má úplně odlišné problémy a myšlenky než jeho vrstevníci.
Typická je i sebelítost spojená s přehnanými nároky na sebe i na druhé, protože když mělo úspěch, nikdo ho neocenil, neoslavil to s ním. Běda ale, když projevilo slabost. Dítě může být naprosto vzorné (a často také je), přesto se pro něj ústřední otázkou stává: Tak za co to asi schytám dneska?
Je to jako vyrůstat v děsivém sci‑fi thrilleru, kde nic moc nedává smysl. Chyby byly u nás doma naprosto zakázány. I když jsem ale udělala cokoli dobrého, stejně to zůstalo bez povšimnutí a bez pochvaly.
Alkoholik je zkrátka tím, kdo určuje tempo dění a chodu celé rodiny, která se postupně potápí až na dno. Dítě tak má období svého dětství výrazně kratší, jelikož na něj spadnou povinnosti a role, které by vůbec mít nemělo. Starší sourozenec například supluje rodiče mladšímu, i když si zatím neví rady ani sám se sebou. Namísto dělání úkolů do školy a vodění si kamarádů domů musí přebírat zodpovědnost za své rodiče.
A co druhý (ten „hodný“) rodič, který nepije? Často se stává, že situaci jen přihlíží, nezasáhne a nedokáže děti ochránit. Má dost práce se svým alkoholickým partnerem, takže ho děti spíše ruší. Lživými větami typu tatínkovi je špatně nebo maminka je jenom nemocná a nemůže za to neustále omlouvá vysoce manipulativní chování alkoholika.
Odlišnosti obou rodičů ve výchově pak způsobují v dětech jeden z nejhorších pocitů – tápání ve tmě, kdy vůbec nevědí, co se děje a proč se to děje. Tím pádem je pro ně skoro nemožné najít nějaké řešení.
Daň za ukradené dětství
Děti často chtějí už být „velké“, aby mohly dělat věci, které jim zatím nejsou povolené. Těm z rodin alkoholiků se však ani v dospělosti nedaří být nezávislými a spokojenými lidmi. Nejdříve se musí vymanit z chapadel dětství, kde byla každodenní realita pokřivována a kde jakýkoli pokus o (nerovný) boj proti tomu byl předem prohraný.
Jako dospělí si nesou komplexní trauma, které vzniká na základě opakujících se událostí a situací, z nichž nemohli uniknout ani se jim vyhnout. Kombinací soustavného ohrožení bezpečí a přetrvávajícího pocitu bezmoci došlo k rozvoji silné a dlouhodobé emocionální reakce.
Traumatické vzpomínky se pak stávají půdou pro vznik charakteristik, které jsou dětem alkoholiků v dospělosti společné. Někdo se pozná ve všech kategoriích, u jiného jsou typické jen některé znaky.
Mezi hlavní rysy, které pojmenovala už americká psycholožka Janet Woititz, patří, že dospělé děti pochybují o tom, jaké chování je normální. Také je pro ně nesmírně těžké dotahovat věci do zdárného konce a samy sebe posuzují velmi krutě a nelítostně. Dále mají problémy si nacházet i udržovat blízké osobní vztahy, které stojí na důvěře a efektivní komunikaci.
Reagují vyhroceně na nečekané změny, které nemohou mít pod kontrolou. Obvykle se cítí být jiné než ostatní lidé, což vede k pocitu nepatřičnosti. Mívají velmi nízké sebevědomí a neustále hledají a vyžadují ujištění o své hodnotě. To je způsobeno především tím, že dítě alkoholika denně poslouchá mnoho protichůdných frází a rozporuplných sdělení.
„Jsi k ničemu!“ a hned zase „Pojď sem, ty moje šikulko, dojdi mi pro pivo, jo?“ Nebo: „Všechno je to tvoje vina, kdybych tě neměl na krku, nechlastal bych.“ A druhý den: „Já to tak nemyslel, mám tě moc rád, chceš, abych ti koupil lízátko?“
Identita takového dítěte nestojí na pevných základech, a je tedy velmi vratká. Chybí mu pocit celistvosti, který je nahrazen vnitřní „nedomazleností“.
Dospěláci v bublinkové fólii
Kdy jsme vlastně dospělí a co to vůbec znamená? Je rozhodující ona stanovená věková hranice 18 let, nebo je to spíš ten moment převzetí zodpovědnosti za svůj život a schopnost adekvátně reagovat na neustále se měnící svět?
Právě teď, v tomto okamžiku, vyrůstá mnoho dětí v alkoholických rodinách a budují si obranné mechanismy, které mají jistě svůj smysl, ale nejsou všemocné a svému účelu slouží pouze dočasně. Past spočívá v tom, že co bylo v dětství funkční a pomáhalo dítěti přežít, je pro již dospělého člověka omezující a překáží to zdravému rozvoji.
„Dospělé“ dítě často nereaguje podle obecných očekávání, která k tomuto vývojovému období patří. Když takový jedinec narazí na něco, čeho se bojí, nebo je přímo konfrontován s autoritativní osobou, vrací se nevědomě na nižší vývojovou úroveň a reaguje tak, jak byl zvyklý v dětství.
Chování přijatelné u dítěte se však pro dospělého stává špatnou vizitkou poukazující na nějaký problém. Takový dospělý působí neobratně a nejistě, protože si každý den obléká své těžké ochranné brnění, aby zakryl svou křehkost a zranitelnost.
Dítě v alkoholické domácnosti nemá prostor, čas ani energii, aby mohlo hledat a objevovat samo sebe. Přesvědčení, která si o sobě nese, mohou vypadat takto:
- Nejsem dost dobrý, dost dobrá.
- Jsem rozbitý a divný, divná.
- Jsem úplně k ničemu.
Uzavření se do sebe a podceňování svých názorů a schopností se promítá i do vztahů. Dospělé děti mají často problém se druhému odevzdat a nechtějí se vázat. Mají strach nechat druhé, aby je poznali blíže, protože si ani ony samy nejsou jisté, co by jejich partneři našli. Navíc doma viděly, jak „funguje“ vztah rodičů. Bylo v něm spousta křiku, hádek, nadávek nebo násilí. V hlavě jim zní věty jako:
- Stejně mě zklame (opustí, podvede).
- Vztahy jsou jen zátěž a nemá smysl je budovat.
- Nic nemám pod kontrolou a okolí mě válcuje.
- Nemá cenu nic chtít, za něčím si jít, stejně to nevyjde.
- Nikoho nezajímá, co já skutečně prožívám a cítím nebo co potřebuji.
Někdy se může objevit naopak silná touha se zavděčit a být až extrémně loajální, i když si to druhý vůbec nezaslouží nebo o to ani nestojí. Pro dospělé děti je zkrátka těžké uvěřit, že by je někdo mohl mít skutečně rád takové, jaké jsou.
Pokud už se do vztahů vůbec pustí, mají tendence vytvářet vztahy závislé nebo si vzít partnera‑alkoholika. Prostředí závislostí důvěrně znají, a tak se mohou na vzniklé situace připravit. Bohužel tím však jen dál pokračují v démonické minulosti, kterou samy prožily. Postupně zjišťují, že strategie chování, které se doma jako děti naučily v procesu nápodoby rodičovského modelu, nejsou vhodné pro spokojený život a je třeba je změnit.
Já jsem malej, ale šikovnej!
Minulost nejde smazat ani zapomenout, ale lze ji postupně zpracovat. Není nutné akceptovat nálepku jsem DDA a tím pádem jsem horší. Když se dospělým z alkoholických rodin podaří překonat traumatické zážitky, jsou silnější a umí si lépe poradit s dalšími krizemi.
Jednou z možností, jak s nimi pracovat, je docházet na setkání svépomocné skupiny, kde může dospělé dítě anonymně sdílet svůj příběh a zjistit, že není samo, kdo si něčím podobným prošel.
Pamatuji si moment, kdy jsem zjistila, že „to celé“, co jsem každý den prožívala ve vztazích, v práci i ve volném čase, má své jméno. Byla to významná chvíle, něco jako coming out pro dospělé dítě. Jako by se tím „odšpuntovala“ zátka všech možných emocí, především razantního vzteku a hlubokého smutku.
Další možností je vstoupit do terapie. Důležité je vybrat si psychologa nebo terapeuta, který zná problematiku DDA, rozumí tématu závislosti a se kterým se bude dospělé dítě cítit v bezpečí natolik, že s ním může otevřeně sdílet všechny své dosud pohřbené pocity i pochybnosti. Bude nutné si dovolit je odžít a nechat je odplynout.
Je také potřeba být k sobě laskavý a pečovat o sebe. Respektovat své pocity a potřeby. Je nutné si uvědomit, že proces uzdravování má své fáze, které nejdou jen tak přeskočit nebo urychlit. Každý potřebujeme různé množství času na zacelení psychických ran.
V souvislosti s traumatem se u dospělých dětí často objevují výčitky svědomí a hluboké pocity viny pramenící z přesvědčení, že si za to mohou samy, že je to jejich chyba. Těmi je potřeba začít: uvědomit si, z čeho plynou a postupně je rozebrat na malé dílky, s nimiž se pracuje lépe.
Při práci s traumatem také hodně záleží na postoji, který se k němu člověk rozhodne zaujmout. Můžeme ho vnímat jako konečnou stanici, nebo na něj pohlížet jako na nový start či odrazový můstek. Pokud člověk svůj osudový příběh zapře a snaží se ho ignorovat, stojí ho to hodně sil, a navíc se z toho úzkostně hlídaného tajemství může snadno stát další trauma a vzniká tak bludný kruh.
Najít svobodu znamená sebrat odvahu tento koloběh roztrhnout a vydat se směrem ke světlu. Na to je však (bohužel nebo bohudíky) nezbytné projít skrz temnotu.
Při nápravě je pro dospělé děti důležité zažít si korektivní zkušenosti, kdy dostanou šanci zbavit se nežádoucích následků toho, co se jim v dětství stalo. Mohou získat zkušenosti nového charakteru, které je nebudou brzdit, naopak jim umožní zažít příjemnou reakci místo obvyklého pekla.
Takovou zkušeností může být například oboustranně naplňující a empatický vztah s druhým člověkem, v jehož rámci se mohou uvolnit, zažít podporu a rozvíjet své silné stránky.
Jde o to přestat se schovávat nebo utíkat a postavit se tomu, co se mi dělo. Potom je teprve možné kráčet životem svobodně a s lehkostí, která přichází po přijetí určité míry nejistoty. Tím dospělé dítě získá konečně možnost skutečné volby, jak bude reagovat na vnější svět a jaký směr si zvolí.
Často opakuji svým klientům, že i dospělý má právo na pomoc a na to stát se sám sobě milujícím rodičem. Přestane tak být otrokem svých zažitých dětských reakcí a může si dovolit vše, co dříve bylo jen nedosažitelné tabu nebo prázdný slib!