Představte si, že byste celý život nebo jeho značnou část žili s člověkem, který by vás neustále kritizoval. Pořád by vám podsouval, že všechno děláte špatně, jak jste neschopní, hrozní, líní, k ničemu, nikam jste to nedotáhli, promarnili jste své příležitosti a potenciál. Peskoval by vás za to, jak vypadáte, kolik vážíte, že máte velký nos nebo velké uši. S takovým člověkem by nejspíš většina z nás v přátelském nebo partnerském vztahu nevydržela, nechtěla by ho mít ve své blízkosti. Pravda: jsou mezi námi tací, kteří si z různých důvodů nechávají takové chování vůči sobě líbit. Většina z nás si však hranici toho, kam až necháme chování ostatních vůči nám dojít, více méně hlídá, a chrání tak sebe sama. Někdy se však stane, že je nám tento pomyslný člověk mnohem blíže, než si myslíme. Je nám dokonce nejblíže, jak jen to jde. Jsme to my sami.