Jsme naučení o všem přemýšlet. Naše hlava ale není jedinou a rozhodující instancí. Tělo má v každodenních situacích mnohdy jasno účelněji a efektivněji – kdy mi už s někým není dobře, co teď pro sebe potřebuji. V těle se také otiskují nezpracované tíživé zkušenosti. Terapie založená čistě na povídání je účinná, zapojit také tělo je však pro mnohé klienty v terapii velkým přínosem, vysvětluje v rozhovoru psychoterapeut Tomáš Andrášik.
Žijeme mnohdy bez kontaktu se svým tělem. Jak se nám taková věc stane?
Příčin může být mnoho: prostředí nerespektující či potlačující naše potřeby a emoce, nárok na „hodné“ děti, které neběhají a nekřičí, důsledky náročného prostředí, ve kterém dochází k zanedbávání či zneužívání, příliš mnoho času u obrazovky, nedostatek pohybu nebo klasické školní uspořádání, kdy dítě sedí v lavici, dává pozor a ideálně se šest hodin nehýbe – to se už naštěstí ve školách mění. Stále však v dnešní společnosti výrazně upřednostňujeme myšlení před tělesným prožíváním jakožto zdrojem poznání. Není proto divu, že je pro nás v dospělosti daleko jednodušší odpovídat na otázku, kdo jsem, jaký jsem, jaká je moje role, co je v životě správně, co špatně, než jak se cítím, kde v těle prožitek pociťuji a co mi o mně či celé situaci může moje tělo a intuice sdělovat.
Jak poznám, že jsem od svého těla odpojená? O co přicházím?
Spíše než o odpojení bych hovořil raději o snížené kapacitě své tělo vnímat a být s ním v kontaktu. To se může projevovat jak „necítěním se“, tak tím, že cítíme víc, než jsme schopni pojmout. Může pro nás potom být například těžké vymanit se z ustavičného myšlenkového proudu a přejít do roviny čistě tělesné. Popsat, co cítím, jak mi teď je, dobře se nadechnout, pojmenovat emoce či vjemy v různých částech těla. Někdy se zdá, jako by naše myšlenky naši řeč těla filtrovaly či dokonce ohlušovaly. Velkou roli v tomto může hrát pomyslný vnitřní kritik či kontrolor, který za nás prostřednictvím naučených schémat rozhodne rychleji, nežli máme čas pečlivě prozkoumat, co se v nás doopravdy děje a co bychom potřebovali. Ve skupinách Gestalt theatre tomuto zkoumání jdeme naproti, proces je tedy zcela opačný. Začínáme tělem, experimentálním postojem – pojďte si to tady zažít, až pak si o tom budeme povídat. Divadlo či drama se tedy ocitá ve službách terapie.
Prožitek sebe sama v kontaktu
Co znovunabytý tělesný kontakt klientům přináší?
Na skupinách se setkávám u klientů s wow efektem z toho, že mohou následovat impulz, který vychází čistě z jejich těla, a nikoliv po cenzuře z hlavy. Zakouší, jaké to je být napojený na své tělo, důvěřovat, že se v něm něco děje, a dle toho konat. Objevují tak vlastní potřeby, hranice a jiné způsoby bytí s druhými.
Z toho je cítit určitá svoboda.
Je to úlevné. Vědět, že mohu věřit sobě, své intuici a jednat dle nich. Zážitek, že žádný katastrofický scénář se nekoná. Že je možné kritické myšlenky či domněnky vypnout, a naopak upřednostnit čistě sebe samého, se vším, co tady a teď pociťuji a potřebuji. Když je mi například v přílišné blízkosti druhého nepříjemně a cítím, že se od něj potřebuji vzdálit, tak to udělám. Zachytím ten moment, pocit a následuji ho. Upřednostňuji jej před myšlenkami, že „je to drzé, neslušné či že bude druhý smutný“.
A necítím se za to provinile?
To možná ano – naším cílem je si toho všimnout a případný pocit viny prozkoumat. A díky alibi, které divadelní práce prostřednictvím role a fikce nabízí, si také dovolit to přesto zkusit. Udělat to jinak, než by pro mne bylo běžné. Naše osobnost zdaleka není něco pevně daného nebo dokonce neměnného. Mohu být sobecký i štědrý, zlý i milý… to všechno jsem já a tuhle barevnost v sobě máme všichni. Být trochu sobecký někdy znamená nerozdat se úplně a nevyhořet. Tělesné prožívání a kontakt se sebou je semafor a kompas na naší životní cestě.
Jak se k němu přiblížit? Jak obnovit komunikaci mezi tělem a duší?
My ve skupinách například začínáme nacítěním se na sebe. Podporujeme vnímání tělesných vjemů a uvědomování si, co pro nás znamenají. Například se pouze společně pohybujeme po prostoru, zkoumáme oční kontakty, fyzické kontakty či pocit v okamžiku zastavení. Vnímáme tendence jít blíže nebo se naopak vzdálit. Zkoušíme tyto impulzy vyslyšet a následovat je. Jinými slovy se tímto snažíme korigovat naše naučené a již zautomatizované chování. Smyslem je zprostředkovat zážitek, ve kterém účastníci sami sebe zažívají z různých perspektiv a společně reflektují, jak se v nich cítí. Gestalt theatre dobře slouží k prozkoumávání toho, co se se mnou děje, a to jak v dramatu, tak v životě.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Rád využívám fenoménu kouzelného „co kdyby“. U klientů se typicky setkávám s nepřístupností k vlastnímu vzteku. Lidé si ho často nedovolují, potlačují ho, ale v herním prostoru najednou mohou zažít naplno, jaké to je si dupnout nohou, řvát či nadávat. Nahlas! Vejdou do role, kde to nejsou oni, vstupují do fikce, která není reálná, s dopady pro skutečný život. Mohou si tak vyzkoušet, jaké by to bylo projevit se v určitých situacích jinak, než jsou zvyklí, a zvážit, zda si kousek toho prožitku s sebou chtějí odnést. Není to ovšem představení pro diváky – pozornost klademe na vnímání sebe v dané situaci, ale i ostatních. Aby klienti dokázali vyslyšet sebe, a přesto s ostatními hrát takzvaný vztahový ping pong.
Rozproudit tělo a uložené emoce
S jakými potížemi k vám klienti chodí?
Práce přes tělo a přes drama láká často klienty, kteří vnímají jakousi zabrzděnou energii, touží být spontánnější, perou se s úzkostmi, zejména sociálního charakteru nebo s traumatickou zkušeností, kteří jsou již do jisté míry, a ne vždy zcela vědomě, připraveni s ní a jejím tělesným prožitkem pracovat.
Mluvíte o práci s energií, která nás pak v těle může tlačit či tížit?
Přesně tak. Traumatickou událost lze často opracovat v individuální terapii, ale osobně se u klientů setkávám s potřebou ji ošetřit i skrze tělo ve skupině, jak říkáme my gestaltisté, dodělat tvar – například dát hranici tam, kde nebylo v našich silách ji dát dříve, za pomoci skupiny a terapeutů. To se pak stává jakousi korektivní zkušeností a zdrojem do budoucna.
Nemůže docházet při opětovném prožití scén z traumatické události k retraumatizaci?
Prevencí retraumatizace je primární zaměření na seberegulaci, na zachycení toho, že se se mnou teď něco děje. Fikce poskytuje bezpečí: nevracíme se do minulosti, ale zůstáváme v tělesném procesu teď a tady. Lze pak odžít tyhle aktuální tělesné impulzy, myšlenky či emoce a pokusit se ten proces nějak dokončit. Nezazdít své emoce, ale naopak s nimi nějak naložit, a to vše bez nutného odhalení jádra traumatické události. Klient má kontrolu nad situací, je aktérem změny v bezpečném a kontejnujícím prostředí skupiny. Ne vždy tedy pracujeme přímo s traumatem. Zabýváme se jeho tělesným prožitkem, s odrazem do přítomnosti.
Vytváříte tak prostor pro korektivní zkušenost nejen v myšlenkách, ale i v těle.
Přesně tak. Zásadní je i samotná zkušenost, že to, co se se mnou děje, zvládnu, že se umím sám o sebe postarat a zároveň se dokážu opečovat. Výzkumy potvrzují, že prožitek ve fikci se odehrává i v reálné neurobiologické rovině, tedy tělo prožívá úplně to samé, jako by se to dělo doopravdy. Trauma je věc, co se stala v minulosti, ale kterou stále prožívám tady a teď. Když však zvládnu přítomnost, emoční dysregulaci a tělesné vjemy, mám dobrý odrazový můstek pro své sebevědomí, získání pocitu aktéra, vlastní síly a rozhodovací pravomoci.
V Gestalt theatre si tedy klient může vyzkoušet různé životní situace, minulé, současné i budoucí, a své různé postoje v nich takzvaně nanečisto, jako v laboratoři.
Ne náhodou rád popisuji Gestalt theatre jako „laboratoř kontaktu“. Divadelní improvizace vytváří prostor jakéhosi hřiště, ve kterém si můžeme hrát, což pro klienty takříkajíc snižuje sázky. Najednou není tak zásadní, že přicházím k terapeutovi, že „budu muset něco říkat, že by to mělo dávat hlavu a patu, ale já se stydím a ono to není přece tak důležité“, a podobně. Takové myšlenky vyvolávají úzkost, podporují autocenzuru a filtrování. V improvizaci si jdu hrát a až pak se sám mohu ohlížet za tím, co jsem v tom hraní zažil… To je podstatná skutečnost, která přináší klientům hravost a lehkost. Rozvíjí jejich schopnost spontaneity a kreativity, které jsou zásadně potřebné nejen v dramatu, ale i ke zdravému bytí ve světě.
Tomáš Andrášik je psychoterapeut s uceleným výcvikem v gestalt terapii. Působí v Brně. Je spoluzakladatelem terapeutického centra Zázemí a lektorem sebezkušenostních skupin Gestalt theatre.
