Téma přitažlivosti (a zvláště té sexuální) v rámci terapeutického procesu představuje stále určitou „třináctou komnatu“ psychoterapie. Nebo to alespoň není něco, s čím by se člověk chtěl svěřovat každému – ať už jde o klienta, kterého přitahuje terapeut, nebo o terapeuta, který cítí přitažlivost ke klientovi (mám zde na mysli obě pohlaví jak klientů, tak terapeutů).
Pokud přitažlivost cítí klient, často se za to stydí a terapeutovi o tom vůbec neřekne, ač by to mohlo do terapie vnést cenný materiál. Naopak když začne cítit přitažlivost k pacientovi či klientovi terapeut, jen málo lidí by asi tvrdilo, že jde o něco, co by se mělo do terapie vnášet (i když i to může někdy fungovat, ale je zde na místě velká opatrnost a rozvaha). Jedná se spíše o něco, co si musí terapeut vyřešit sám v sobě tak, aby to negativně nenarušilo terapeutický vztah a proces.
V dobách ranější psychoanalytické teorie se v případě emoční angažovanosti terapeuta ve vztahu ke klientovi mluvilo o tom, co Freud a jeho následníci popisovali jako protipřenos a alespoň v začátcích psychoanalýzy to bylo chápáno jako něco negativního a pro terapii zcela nepřínosného, s čím je potřeba důsledně bojovat.
Postupně se ale začalo ukazovat, že protipřenos je – stejně jako přenos (pacientových minulých prožitků, citů a zkušeností na terapeuta) – proces pro terapii přirozený a potenciálně významný. A jelikož terapeut může při protipřenosu prožívat celou škálu emocí, může jednou z nich být i přitažlivost ke klientovi, ať půjde o přitažlivost sexuální nebo o „pouhé“ psychické sympatie.
