Poslouchala jsem tu ženu, jak s bezmocí, zrcadlící se v očích a gestech rukou, jež jako by chtěly uchopit nepochopené, říká: „Strašně mi lezou na nervy. Jdu prodejnou, baba s obrovskou prdelí rozplizlá přes celý vozík, kluk u pokladny, co nikdy nepozdraví, nepodívá se, v tramvaji se už štítím sednout. Lidi jsou hnusní, špinaví, smradlaví, neberou žádný ohled…“
Líčila mi to své, zatímco já si vybavovala všechny krásné milé lidi, s nimiž se setkávám. Nejspíš taky někdy smrdí – stačí, když je skolí nemoc. Bývají hnusní, třeba když jim dochází palivo. Sobečtí, když jsou nešťastní… ale to k nám patří jako ten úsměv, ne?
„Záleží, jak se díváš,“ řekla jsem jí.
„Ty vidíš v každém to dobré,“ mávla rukou.
„Já si myslím, že v každém to dobré je. A každý má i ten svůj stín. Jako bys viděla jen ten stín.“
„Ty jsi fakt naivní. Asi potkáváš jen dobré lidi.“
Potkávám lidi, jaké potkáváš i ty, promlouvala jsem k ní v myšlenkách. Vyrovnané, zářící štěstím anebo zachumlané v nějakém svém splínu. Vím, že každý z nich má všechny jmenované tváře; já vidím tu, kterou zrovna potkám. A taky v ní vidím kus té své.
Když opustím projekci, uvědomuji si, že potkat mne pro ty druhé znamená totéž – někdy vyrovnanou pohodářku, sem tam holku putující na veselém tripu extáze ze života a třeba předevčírem osůbku zachumlanou ve svém mikrosvětě, přikrytém tmavou dekou.
Poloplná
V duchu jsem k ženě promlouvala dál. A vzala si na pomoc jejího muže.
Je to jako s tou sklenicí. Tvůj muž ji vidí poloplnou, ty poloprázdnou. Máš těžší život než on, svádí mne to takhle uvažovat. Denně bojuješ s větrnými mlýny. Marný boj, protože ty mlýny nezměníš. Co můžeš, je přestat s nimi bojovat a svou energii napřímit jinam. Třeba tam, kde ti chybí. Tvůj muž tím, že lidi neposuzuje, vlastně ani nevytváří žádné střety s nimi, a nevysiluje se tak jejich řešením. Šťastný to muž.
Podobně jako hledat možnosti, proč věci jdou nebo nejdou. Jdete si pro radu ke způsobu řešení, a oni se vám snaží vysvětlit, že řešení není. Když jste moc neodbytní, tak i proč. Hledají důvody, jak neprorazit dané. Obrátit to znamená hledat možnosti.
A pak se setkáte se situací, která po vás chce být nahou oblečenou. Pod plackou tlustého plechu nezaplašit semínko možnosti, a to foukat, hýčkat a jemným odsunutím plechu nechat zrát, růst, kropit… hledat možnosti, aby se věci mohly dít. Prorazit, nebo plynout? Opět ta sklenice – můžeme ji dolít do poloplna, nebo z ní usrknout do poloprázdna.
„Lidi jsou, jací jsou. Za tím je celé spektrum toho, co prožívají, co mají za sebou a čeho se třeba obávají. Zkus k tomu mít respekt,“ řekla jsem. A zkusila jsem mít tentýž respekt já k ní. Že to má, jak to má. Takhle zoufale (mým pohledem; jejím jsem naivní zoufalec já).
Říkám si: možná nemá kde brát. Motivaci, naději, sílu k odlepení se od své ošoupané množiny toho, co vidí, a nahlédnutí za závěs množiny toho, co vidět může. Bylo mi jí líto. Že po většinu dne kouká na svět skrze zapatlané brýle. Nakonec jsou možná její brýle více realistické než ty moje kolikrát růžové, napadlo mě.
Prostor k důvěře
Ale! Je to jen pár dnů, co jsem se setkala s růžovou realitou. Při jednom pracovním rozhodování jsem zvažovala riziko, které mohla potvrdit či vyvrátit jen daná osoba. Ta, jíž se rozhodování týkalo. Přemýšlela jsem nahlas s pár zasvěcenými o tom, že se jí prostě na ono riziko zeptám přímo. Jelikož její odpověď na mou otázku byla v jedné variantě pro ni výsostně nevýhodná, dotyční si klepali na čelo: „A co myslíš, že ti asi tak řekne? Je zbytečné se ptát.“
„No, já nevím, ale kdyby se mne někdo takto na rovinu bezelstně zeptal, asi bych mu odpověděla stejně upřímně. Přece nemůžu dopředu předjímat, že lidi lžou a řeší jen svůj prospěch. Někdy jsme také čestní, i když to pro nás není zrovna výhodné,“ řekla jsem.
Zavolala jsem jí. Zeptala jsem se na riziko, které od ní ke mně může přijít, a zda je reálné, a ona mi zcela upřímně odpověděla, že reálné je. Snížila u mne tak svou pracovní konkurenceschopnost (a zvýšila lidský kredit) i přesto, že věděla, že v dané chvíli se musím držet té pracovní stránky. Svůj pomyslný klobouk jsem tak sňala dolů a vychutnala si hezký pocit, že lidi jsou dobří – a že mne to vlastně nepřekvapuje.
Nepodceňujme jeden druhého. Často máme tendence házet lidi (včetně nás samých) do jednoho pytle. Hodnotíme šmahem: my jsme fakt tupci, my jsme teda národ. Na webech se to jen hemží zobecňováním našich přístupů, které pracují s termínem „my“ způsobem sypání si popele na hlavu. Mea culpa za všechny.
Ale když se kouknu na lidi jako na individuality, vidím v nich úžasné světy, hluboké i povrchní, a především nacházím prostor k důvěře.
Riziko mých lehce do nachova zabarvených brýlí se třepe jak ratlík u dveří, já vím. Vidět v lidech především to dobré může někdy zastínit to, co nejen že dobré není, ale co už přímo škodí. Může způsobit, že si necháme ubližovat s pochopením k bolesti nebo okolnostem druhého. Je docela těžké najít tu míru, aby ještě, a přitom ne už. Úhlů pohledu je mnoho, schopnosti tolerance či pochopení také. A hranice se dají úžasně posouvat. Kam až?
Jak to máte vy? Jdete do věcí s předem danou důvěrou v to, že lidi jsou přece jen dobří? Anebo našlapujete raději opatrně s postojem „nedělám si žádné iluze“?
Ulka, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
