„Mám problém s hněvem,“ napsala nám do redakce čtenářka Oli. „Téměř ho neprojevuju navenek. Přátelé by mě popsali jako vždy veselou, přátelskou, vyrovnanou. K jejich překvapení roky bojuji s depresemi. Pomalu mi dochází, že se hněvám poměrně často, ale hněv se u mě projevuje spíš smutkem a sebelítostí. K čemu mám někomu říkat, že se na něj zlobím za to a to, když jsou to moje emoce, a tedy můj problém? Stejně si to musím zpracovat sama. Je moje chyba, že jsem nevyjádřila jasně, kde jsou moje hranice, příště to musím udělat lépe. Často druhé omlouvám. Nemůžu se zlobit na rodiče, protože jsem sice jako dítě musela řešit věci, které děti řešit nemají, a s následky bojuju dodnes, ale oni dělali to nejlepší, co uměli, a dospělé je přijmout to a odpustit jim. Teorie říká, že hněv pomáhá chránit hranice a něco důležitého nám říká. Za svoje emoce ale zodpovídám já, ne druzí – navíc spouštěč je často neutrální, emoční náboj mu dají až moje interpretace. Zároveň je třeba umět emoce vyjádřit. I hněv? Vztahy jsou smyslem života, je důležité sdílet a být si navzájem oporou. Kam do toho patří hněv? Kdy se můžu zlobit? Mohou deprese souviset s hněvem?“