Jak chutná zklamání? Záměrně se vyhýbám slovu „bolí“. Mluvím o zklamání, které už přebolelo. Už jsme ho vyplakali, možná i něco kolem něj pochopili. O tom zklamání, které jsme už i zpracovali. Přesto tu stále je. Při vzpomínce, při setkání s druhým.

Je jako ranka, která se už skoro zahojila, zůstal jen lehký stroupek. Víme o ní, ještě ji neobratným stržením stroupku můžeme znovu odhalit. Aby se mohla začít hojit nanovo. A přesto o trošku rychleji.

Mluvím o zklamání, kdy jsme už i odpustili. Nic jiného ani nemá smysl. Nemůžeme druhé vinit za to, že se nechovají tak, jak my potřebujeme. Kdyby to uměli jinak, možná by jednali jinak. Nebo možná jen nechtěli. Ano, i na to mají právo: chovat se tak, jak se nám to nelíbí, jak nás to vytáčí a irituje. Tak, jak nás to bolí.

Očekávání je dobré

Když očekáváme (jakkoli je to lidské), dali jsme se všanc zklamání. A to není vůbec špatně, protože život, má‑li být žitý, nemůže být jen procházka krajinou s růžovými oleandry. Oleandry kvetou také jen určitý čas.

Chci psát o zklamání, které potřebuje ještě dobolet. O smutku za člověkem, který nás zklamal.

Skutečně zklamal nás? Nebo naši představu, naše očekávání?

Nemám ráda, když se říká nic neočekávejme. V očekávání je kus těšení se, jistá radost. V neočekávání je faleš. Sebeklam. Protože vždy si, aspoň v skrytu duše, přejeme, aby to vyšlo, aby to bylo ono. Očekávejme, užívejme si fázi, kdy se přání plní. Vždyť je to krásné.

Proč se připravovat o prožitek sám, je‑li fajn. Pak není ani tak důležité, jak to dopadne, a jestli vůbec, ale že jsme měli možnost po té cestě jít. A na ní viděli zářivé pampelišky podél cesty a odkopávali kamínky v prachu cest.

Vše, co mohu vidět

V knížce Ženy, které běhaly s vlky jsem si přečetla myšlenku, která mi mnohé objasnila: neříkejte si co se má stát, se stane, ale chci vidět všechno, co vidět můžu. Toto pojetí je úžasně svobodné. Z pasivního osudového pokrčení ramen a přijetí nás posouvá tam, kde jdeme do toho.

Jdeme si pro setkání, které může být pořádnou fackou pro naše sebevědomí, city či představy, ale i pozvánkou k báječnému prožitku. V tomhle přístupu musíme být odvážní, jinak to nejde. Znamená to, že se nemáme bát? Naopak. Bát se, ale s vírou v sebe (a trochou štěstí) si jít pro pravdu.

Nezůstávat v nepodložených domněnkách. Ptát se a žádat odpovědi, jakkoli mohou být odlišné od těch, které chceme slyšet. Jít si pro ně se srdcem na dlani.

Ano, je v tom i bezmoc. Zklamání, poté, co jsme už i odpustili, bolí právě pro tu bezmoc. Jsem zklamaná, protože už nemůžu nic udělat. To, na co jsem se tak těšila, co bylo tak blízko, se neuskuteční. Báječné pocity, které mou představu doprovázely, jsou ještě živé, ale už k ničemu.

Nicota. Trochu děsivá a hluboká jako propast. Naše sny se rozpustily jako šuměnka ve sklence vody, avšak troška prášku, co se nestihl rozpustit, vždy zůstane na dně.

Zklamání přináší...

...bezmoc. Jak s ní naložit a nezešílet? Opájet se bláhovou nadějí, že umírá poslední? Zbytkem šuměnky ze dna sklenice? Uzavřít to pasivním pokrčením ramen?

Raději si to pojmenuji: nevyšlo mi to. Je to tak. Chvíli s tím mohu zůstat. To mi přináší obrovské portfolio zkušeností. Poučení z vlastních činů. Připouštím, že druhý to má jinak. Třeba i vidím a chápu jak.

Takže to, co mi pomáhá zvládnout bezmoc ze zklamání, je snaha něco z něj pochopit. Něco si odnést. Nestačí to přijmout. Potřebuji zážitek využít, pohrát si s ním a přeměnit ho ve zkušenost. A s ní pak dál jít životem. Bohatší. O prožitek především. A vše, co přišlo s ním. Krásný život, plný vrstev. Plný.

Dostávám se tak k otázce, kterou jsem naznačila v  úvodu článku. Je vůbec možné, aby nás někdo zklamal?

Ulka, čtenářka Psychologie.cz