Zlobíš, a ještě lžeš!

„Marek nám dělá velké starosti,“ líčí jeho táta. Napjatě poslouchám. „Brzy mu budou tři, je to chytrej kluk, ale: zoufale neposlouchá. A co je ještě horší: když něco provede, svádí vinu na někoho jiného! Rozbité autíčko, vylité mléko, počmáraná knížka… Víte, kdo to prý všechno provedl?! – Zuzanka: jeho sestra, miminko v kočárku!“ oči otce planou spravedlivým hněvem, ruce se zvednou a zase padají v bezmocném gestu.

Vzpomínám na nedávnou scénku z našeho domova: „Růženo! Ty si nám rozsypala puzzlíky! Jsi zlá!“ křičí starší (6) dcera na mladší (2,5). „Uááá! Já nejsem zlá! – Ty si zlá!“ brání se mladší. „Ty jsi je rozsypala.“ – „Nene, ty!“ – „Mami, že je rozsypala Růžena?“

Jasně, že puzzle rozsypala Růženka. Když naše nejmladší něco provede, často to svádí na někoho jiného, obzvláště čelí-li takto drsnému obvinění (jsi zlá). Stejně tak to dělali její sourozenci o pár let dřív a podobně se v určitém věku chovají všechny děti.

Jde o normální, zdravou vývojovou fázi: dítě chce být dobré, ale jeho sebeobraz je ještě křehký, nesnese představu udělalo jsem něco špatného. Markovo i Růženčino obvinění tedy můžeme chápat ve smyslu: Já nechtěl, nechci být zlá.

Mentalita pachatele

Je důležité, jak zareagujeme. Často jako rodiče bráníme pravdu a jdeme s dítětem do střetu: „Rozbil jsi to, a ještě lžeš! Koukej se aspoň přiznat!“ Případně dokonce: „Jsi zloděj (uličník, nešika), a k tomu lhář!“

Naše reakce je logická, avšak problematická. Nutíme-li dítě k těžkému přiznání tím, že je obviníme z další špatnosti (lži), riskujeme, že to jeho psychika neunese.

Dítě pak o to urputněji trvá na obviňování okolí, a nezřídka sáhne i ke schválnostem: shodí věci z našeho pracovního stolu, udělá přesný opak toho, co po něm žádáme… (Tak já ti ukážu, když si myslíš, že jsem špatný!) Vyvíjíme-li na dítě podobný tlak dlouhodobě, může se i skutečně začít považovat za špatné, se všemi důsledky pro seobraz, chování a rozvoj osobnosti.

V magickém myšlení, které je dětem vlastní, není jedna pravda, jež vylučuje pravdy jiné.

Druhou možností dítěte, jež je přijímáno jen jako vzorné, je neurotická snaha být vzorné, neudělat nikdy chybu. Dítě je hodné, nicméně neautentické a zaražené (kdo nic nedělá, nic nezkazí). Ještě v dospělosti se pak potýká s řadou problémů: je pasivní, neumí říkat ne, nedovolí si přiznat své motivy a touhy a vlastně nezná samo sebe.

Pachatelka Zuzanka

„Nikdy mě nenapadlo se na to podívat z tohohle úhlu… něco na tom bude,“ pokyvuje hlavou Markův táta. Pak se však znovu mračí: „Přece se ale nemůžu tvářit, jako že to vážně udělala Zuzanka? Vždyť jsou jí tři měsíce!“

Proč ne? Proč nehrát s Markem občas hru na velkého šikovného brášku, který napraví, co (jakože) Zuzanka provedla? A třeba ho i požádat, aby napříště Zuzanku trochu pohlídal.

V magickém myšlení, které je dětem vlastní, není jedna pravda, jež vylučuje pravdy jiné. Marek se tak může tvářit nebo chovat a trochu i věřit, že mléko vylila Zuzanka, a přitom ví, že to tak není. Není pro něj až tak podstatné, co je skutečnost, a co myšlenka, víra či přání.

Druhou možností, kterou může Markův táta klidně použít, je Markovi úplně klidně říct: „Marečku, podívej, já jsem viděl, jak jsi to mléko rozlil. Ale to se může někdy stát, příště si dáš pozor. Pojď, teď to spolu utřeme, jo?“

Přijímat dítě

Aby táta synovi pomohl časem přiznat, co provedl, stačí dát najevo, že jej neodmítá, když něco provede. Že jej má stále rád, i když udělal chybu; že navzdory činu nepochybuje o jeho dobrotě. Tím, že rodič přijímá dítě i s jeho chybami, může se i dítě samo přijmout. A nemusí pak své chyby na někoho svádět, zapírat, projikovat.

Neznamená to, že s činem souhlasíme, můžeme dát klidně najevo, že se nám nelíbí, co se stalo. Avšak dítě, které zoufale křičí, že něco neudělalo, nepotřebuje odsoudit, potřebuje spíše naši pomoc, aby mohlo čin napravit (utřít rozlité mléko, posbírat puzzlíky).

Marek a Růženka svalují vinu nejčastěji na sourozence a na rodiče. Jsme totiž prvními na ráně. Určitou roli hraje i agrese daná žárlivostí či vztekem: dítě se na nás zlobí, že jsme byli svědkem jeho nepozorného chování, a ještě jsme mu předtím říkali: „Dávej pozor!“

Tím, že my sami přijímáme své děti takové, jaké jsou, umožníme jim, aby se samy přijaly.

Jak psychika zraje, dítě obvykle přestává zraňovat křivými obviněními své nejbližší. Některé předškolní děti si po určitou dobu vypomáhají vymyšlenými bytostmi, jež vlastně symbolizují nepřijaté části jich samých. V domácnosti čtyřletého Štěpána může za neuklizené hračky i rozbitý hrnek kluk, co k nim prý chodí domů. U pětileté Johanky zase řádí zlobivá opice. Doporučuji tyto bytosti přijímat. Hru na ně příliš nerozvíjet, nicméně akceptovat a dát dítěti čas.

Tím, že my sami přijímáme své děti takové, jaké jsou – i s jejich negativními emocemi a vlastnostmi, i s imaginárními bytostmi – umožníme jim, aby se samy přijaly. Teprve na přijatých částech sebe sama lze s úspěchem pracovat!

V dětství svádíme vinu, v dospělosti popíráme a projikujeme

Nenaučíme-li se přijímat nelichotivé součásti sebe sama v dětství, pokračujeme v obviňování druhých i v dospělosti. Neděláme už to sice tak okatě, jako Marek s Růženkou, zato s větším přesvědčením – magické myšlení slábne, a tak když věříme jedné možnosti/pravdě, musíme popřít druhou. A tak netvrdíme svému druhovi, že tu kávu vylil on, ale rozčílíme se na něj, že nás vyrušil (rozptýlil, nepomohl) – a to, že jsme hrníček převrhli, je tedy jeho vina!

Své chyby banalizujeme a popíráme, nepěkné vlastnosti projikujeme do jiných lidí, abychom je nemuseli přiznat u sebe samých, a používáme řadu dalších mechanismů pro udržení dobrého sebeobrazu. Sami sebe pak vnímáme například jako čestné a spravedlivé, zatímco se rozohňujeme nad nečestností všude okolo. Vždy se najde nějaká berlička, nějaký dílčí aspekt složité skutečnosti, o který svou hodnotu opřeme.

Lichožrouti a jim podobní

Jak se k dětskému svádění viny postavíme, je důležité nejen pro morální vývoj, ale i pro sebeobraz a sebepřijetí. Často si rodiče myslí, že aby vychovali čestné dítě, musí toto dětské chování co nejdříve vymýtit, dát najevo, že něco takového je nepřípustné. Doufám, že jsem ukázala, že to tak není.

Vhodnost naší reakce záleží samozřejmě na věku (vyspělosti) dítěte. Co se hodí u batolete či předškoláka, není na místě u dítěte staršího.

Co tedy dělat, když svou vinu svádí na jiného školou povinné dítě? V takových případech již nebývá na místě hrát si na to, že čin spáchala malá sestra, ale obecně vzato není vhodné ani dítě trestat, dlouze vyčítat a moralizovat. Nejčastěji totiž dítě svádí dvou vinu na jiného ze strachu z naší reakce.

V prvé řadě bychom se tedy měli prostě zajímat, co se děje. A pak vést dítě k nápravě činu (je-li možná) a k úvaze, co by mu pomohlo, aby příště jednalo jinak, či aby se alespoň dokázalo přiznat.

Potřeba svádět vlastní nedokonalosti na své blízké či na nějakou vymyšlenou bytost zpravidla sama odezní, případně se dostane na úroveň společenské hry. I mnozí dospívající a dospělí si vypomáhají všelikými skřítky nepořádníčky, na ponožky specializovanými lichožrouty a podobnými potvůrkami. Hra s nimi může být humorná a vstřícná. S pravou projekcí či popřením již nemá mnoho společného.