„Jsem už přes půl roku zaseknutá ve velmi nepříjemném stavu. Jako bych utrpěla zlomeninu sebevědomí,“ napsala nám čtenářka Hanka. Její příběh vám nejspíš bude povědomý. Nebo je tu někdo, kdo se nebojí ztrapnění, ponížení, znemožnění? Navíc od člověka, kterého jsme si vážili, a před lidmi, na kterých nám záleží? Jak po takovém zranění zahojit duši?

Vedoucí naší katedry pro mě byl vždycky autoritou, pokračuje Hanka v popisu situace, která ji psychicky zlomila. Během semináře kriticky zhodnotil referát, který jsem přednesla. Udělal to velmi osobně, nezůstalo u hodnocení mé práce, ale zpochybnil i moji schopnost dostudovat a dělat dobře profesi, na kterou jsem se třetím rokem připravovala. Shazoval mě, došlo dokonce na zmínku o mém vzhledu. Ostatní studenti viděli, jak to se mnou otřáslo, všechny slzy jsem nezadržela. Ujišťovali mě pak, že referát byl v pořádku. Že v nepořádku asi ten den byl pan docent – nikdo jsme ho tak dosud nezažili. Jeden ze spolužáků to dokonce chtěl řešit s vedením fakulty, ale požádala jsem ho, ať to nedělá. Prostě to teď bolí a časem to pro mě bude cenná lekce, jakékoli rozmazávání by mi to neusnadnilo. Jenže tohle bylo na jaře a vůbec to není lepší. Letní semestr jsem nedodělala, jedna z náročnějších zkoušek byla právě u tohoto vyučujícího, školu jsem prozatím přerušila. Rozumem vím, že jeho hodnocení nebylo fér, že na studium i následné vykonávání mé profese mám dobré předpoklady. Teď se ale cítím bez energie, nejistá, mám problémy se spánkem. V hrudi cítím skoro trvalý vztek na vyučujícího, který je tam od toho, aby mě něco naučil, ne aby mě ponižoval. Občas si představuju, že až ho někde na ulici potkám, dám mu normálně pěstí, i kdybych si měla zlomit ruku. A netuším, jak dlouho tohle bude trvat. Je mi jasné, že jsem v zajetí traumatické události a vlastního zraněného ega. Občas o tom s někým mluvím, ale nepomáhá to. Tak jen zkouším, jestli pro mě nebudete mít pár slov, která by mě trochu srovnala. Brzy se chci ke studiu vrátit, zatím je mě ale pořád nějak půl.

Milá Hanko,

píšete, že jste v zajetí traumatické události. To mi přijde jako velmi přiléhavé zhodnocení vašeho stavu. Váš popis situace mě vede ke stejnému závěru. Zaseknutá. To je slovo, které trauma dobře vystihuje. Nepustí vás dál a prorůstá do dalších částí života. Do vztahů, do práce či studia.

Událostí, která spouští trauma, může být cokoliv. Může to být autonehoda nebo prožití přírodní katastrofy. Stejně se ale může na duši podepsat třeba lékařský zákrok nebo hodnocení a znehodnocení vás jako člověka před skupinou jiných lidí. Váš vyučující zašel beze vší pochybnosti za hranice svých kompetencí, na což neměl v žádném případě právo.

Vaše kapacita přesáhla hranici toho, co bylo možné v danou chvíli pojmout. Byla jste nepřipravena na útok, který přišel ze strany autority. Od někoho, kdo má velkou moc. Zasáhl citlivé místo, které zastihl nepřipravené a zranitelné. Vaši osobnost, vaši víru ve svoji životní a pracovní vizi.

Způsob, jakým jste zareagovala, byl v danou chvíli naprosto v pořádku. Nedovolila jste spolužákům se vás zastat, protože jakékoliv jitření rány by vás mohlo jen více ohrozit. Potřebovala jste se stáhnout a plakat. Tělo vás instinktivně chránilo.

Jít v tu chvíli do konfrontace nebo řešení vašeho případu by bylo nesnesitelné. Poradila jste si v tu chvíli velmi dobře.

Paralýza a vztek

Zaseknutá, přitom plná vzteku. Všimněte si, že tento stav (paralýza) a emoce (vztek) jsou v silném kontrastu a rozporu. Oba v sobě nesou velkou sílu – bojovat i chránit. Jejich souboj je velmi intenzivní a zároveň nerozhodný. Mezi tím moc prostoru pro život nezůstává. Zmítáte se mezi jedním a druhým. Není ale potřeba zoufat. Trauma umíme zahojit.

Než se k hojení dostaneme, chtěla bych upřesnit, že trauma není samotná událost. Je to reakce na ni. Proto je také tak individuální, proč si z určité situace jeden odnese trauma, zatímco druhý se do dalšího dne oklepe bez následků.

V režimu akutní stresové reakce mozek a tělo dál zůstávají v zajetí traumatu. Stále vnímají a identifikují nejrůznější hrozby, což ovlivňuje regulaci emocí. Podněty vyvolávají větší strach, úzkosti a jiné reakce na stres, a to i v případě, kdy nejsou spojené s původním traumatem. To vše je únavné, vyčerpávající.

Velkou roli v posttraumatickém prožívání hraje pocit bezmoci. Je živnou půdou pro proměnu dramatické události v událost traumatickou. Bezmoc svazuje ruce. Událost nestihla proběhnout celá: ruce se nevymrštily, aby útočníka sejmuly levým hákem. Zůstaly svázané konvencemi a morálním chováním. Což je vám ke cti, ale v tuto chvíli bohužel ne k užitku. Proces nebyl dokončen a neukončený zůstává i ve vašem nitru. Sama cítíte nutkání proces dotáhnout. Píšete o představě „dát mu pěstí“. Zaútočit, přejít do akce, sklepat ze sebe tu nálož a opustit paralýzu.

Nenavádím vás k útoku na člověka, v tom si jistě rozumíme. Je ale potřeba dát průchod vzteku o ostatním pocitům, aby mohlo dojít k uvolnění nahromaděné energie. Bezpečně pro obě strany.

Retraumatizace

Když svůj příběh vyprávíte někomu jinému, mluvíte o něm otevřeně, se silným emočním prožitkem. Vše si znovu připomínáte, tak trochu vše prožíváte znovu. Svou bolest tím můžete posilovat, znovu se traumatizovat. Tato retraumatizace není způsob, jak se zahojit, ale jak událost znovu prožít.

Chceme, abyste o tom všem mohla mluvit jako o uzavřené minulosti. Silně se vás dotkla, silně vás ovlivnila, ale už jste na cestě dál. Vzpomínka ve vás může stále  vyvolávat nepříjemné pocity, ale zahojené trauma je takové, o kterém dokážete mluvit bez toho, abyste ho musela znovu prožít se vším všudy.

Léčba traumatu v terapii probíhá velmi pomalu, postupně. Představte si dítě s citlivou pokožkou, které se jednoho dne velmi bolestně spálilo na slunci. Mohlo by se stát, že slunečné dny v něm od té doby vyvolávají nepříjemné stavy. Nepříjemné jsou mu i obrázky, na kterých je sluníčko. Může si na tuto svoji reakci zvyknout, sžít se s tímto omezením, v létě chodit ven jen pečlivě zahalené, s pocitem ohrožení. 

V terapii bychom kolem slunce kroužili v bezpečné vzdálenosti. Slunečních paprsků bychom se, obrazně řečeno, dotýkali třeba přes solární panel. I tak velkou vzdálenost je možná třeba zaujmout, aby bylo slunce snesitelné, bezpečné a později se mohlo stát součástí života. Kroužíme kolem, zastavujeme se tam, kde to zabolelo, nebo kde je nám naopak překvapivě lépe. Každé přiblížení je důležité probrat a především prožít. Uvolňovat postupně to, co je zamrzlé a paralyzované. Vypouštět pomalu emoce, které jsou v nás stlačené jako v papiňáku.

Přesto pro sebe můžete hledat úlevu a jít hojení naproti.

Cesta k zahojení

Zkoušela jste o tom mluvit, ale nepomáhalo to. Rozhodně se netlačte do něčeho, co vám není příjemné. Naopak, dopřávejte si, co máte ráda. Relaxační koupele nebo masáže? Příjemnou hudbu? Setkání s přáteli? Není vaše vina, co se vám stalo. Zasloužíte si péči a vlídné zacházení. Dopřejte si ho a trpělivě, týden za týdnem v péči o sebe pokračujte. Získáte tím i dobré návyky, které vám zlepší život i v jiných oblastech:

• Nechte projevovat své emoce, ať jsou jakékoliv. Jejich opakované uvolňování vám může pomoci odkládat nahromaděnou energii: vztek se dá dobře vybít i na polštáři, plastové lahvi nebo trháním časopisů. Své emoce můžete přenést na papír, do deníku, básní, do jakékoli kreativní práce. Připravte se na to, že vaše nálady budou dál kolísat, po úlevě může přijít další propad.
  
• Nespěchejte na sebe. Úplně chápu, že jste přerušila studia. Využijte ten čas k truchlení po tom, co jste ztratila a o co vás událost obrala. O čas, energii, důvěru i sebehodnocení. Tak to teď je. Ale děláte vše pro to, abyste to změnila. A to neuspěcháte. Buďte trpělivá.
  
• Všímejte si, co vám dělá dobře. Jaká společnost vám dělá dobře, jaké fyzické aktivity vás naplňují, kdy se vám zkrátka daří lépe. Je to velmi důležité, abyste se naučila orientovat ve svém prožívání a na příjemných chvílích mohla stavět.
  
• Pohlídejte si spánkovou hygienu. Choďte spát pravidelně, dodržujte rozumně nastavený režim, i když nechodíte do školy. Pokud nemůžete usnout, zkuste řízené relaxace. Odkloníte tak své myšlenky k tělu, což vede k uvolnění a lepšímu spánku.
• Po několika týdnech vyhodnoťte, jestli vám nové návyky pomáhají. Pokud se stále nebudete cítit výrazně lépe nebo se vám nebude dařit navržené postupy praktikovat, vyhledejte prosím psychoterapeuta, který umí s traumatem pracovat. 

Považuji za důležité zmínit, ať už pro vás, Hanko, nebo pro naše ostatní čtenáře, že existují možnosti, jak se bránit nebo – lépe řečeno – jak se za sebe postavit i ve školském systému. Třeba se v budoucnu rozhodnete některou možnost využít, a proto přikládám jejich seznam:

• Poradenské centrum vaší vysoké školy. Zákon vysokým školám ukládá poskytovat studentům poradenské služby. Není jasně specifikované, v jakém rozsahu a formě – každá vysoká škola si sama upravuje, jaké služby bude v poradenském centrum poskytovat. Zda půjde o jednorázovou krizovou intervenci, poradenství nebo dlouhodobou terapii. Podrobnosti najdete buď na stránkách školy, nebo na studijním oddělení. Můžete se také podívat na stránky Asociace vysokoškolských poradců a kontakt si dohledat tam. Důležité je zmínit, že tato služba je zdarma, ale objednací termíny mohou být delší. Přesto je tato možnost pro studenty VŠ dostupná a umí významně pomoci.
  
• Akademický senát je zřízený zákonem jako samosprávný orgán při každé vysoké škole. Z části je tvořený studenty a i tam je možné se obrátit, pokud byste se rozhodla otevřít postup vedoucího katedry disciplinárně.
  
• Ombudsman VŠ není na všech vysokých školách, zřízení této pozice nepodléhá zákonu, přesto na některých vysokých školách působí a je možné se na něj obrátit i v případě nevhodného slovního vyjádření vyučujícího, jako to bylo ve vašem případě.
  
• Studijní řád a studijní oddělení by měly být dalším zdrojem informací o možnosti složit zkoušku u jiného vyučujícího a vyhnout se tak konfrontaci.
  
• Anonymní hodnocení vyučujících je zpětnou vazbou na kvalitu vyučujících a podporuje ji mnoho vysokých škol. Můžete se do něj také zapojit.