Budu dělat jen to, co se mi chce dělat. Život je krátký, nemá smysl zabývat se něčím, co mě nebaví. Dělal bych to moc rád, ale nechce se mi. – Tyto výkřiky jsou považovány za projev svobodného života. Co se ale stane, když z životní rovnice občas vyřadíme to protivné „nechci“ a „nebaví“ a probudíme v sobě nekomplikovaného neandrtálce?

V oblasti motivace a disciplíny už za poslední roky teoreticky víme všechno podstatné. Pak ale dojde na věc a my najednou docházíme k tomu, že se nám vlastně až tak moc nechce, že jsme si to celé představovali trochu jinak.

Možná jsme zapomněli na to, že každá aktivita, i ta úžasná, má i svou odvrácenou stránku, která nás nemine, aby naše práce byla kompletní.

Nechtění, podobně jako chtění, je hodně silná energie, která nám ve chvílích, kdy jsme jí pohlceni, doslova diktuje, co uděláme, resp. neuděláme. Co se v nás odehrává, když se na tento stav příliš upínáme:

• Často na to myslíme, krade nám to čas a pozornost.
• Dostaví se nepříjemné pocity, třeba i výčitky, na kterých se pak vezeme a často s sebou bereme i své okolí.
• Přicházíme o energii a vůli, která nám pak chybí někde jinde.
• Vymýšlíme výmluvy.

Zkusme si na chvíli představit, že to protivné „nechci“ z této rovnice vyřadíme, že se na to jednoduše vykašleme. Představme si, že se do dané činnosti prostě jen pustíme a uděláme ji. Pracovně tento stav označuji Neandrtálec. Jaký je vůbec život tohoto človíčka, jak se mu daří?

V kůži neandrtálce

Neandrálec není komplikovaný. Dopředu neřeší, že vyrazí na lov a že možná nic nepřinese. Když se před lovem dvě hodiny válí v jeskyni, nevyčítá si to. Prostě jen leží, chvíli pochrupuje, nepřemýšlí a nabírá síly na lov. Pak příjde moment lovu. Zvedne se a jde na to. Jako měl čistou hlavu před tím, má ji i teď, když bere klacek a vyráží. S podobně nastavenými postavami se setkáváme i kolem nás. Také jim tuto jednoduchost skrytě trochu závidíte?

Náš neandrtálec je symbolem pro specifické mentální nastavení, mentální režim. Na následujícím příkladu tento stav propojíme s naším běžným životem, konkrétně na modelovém příkladu fyzického cvičení (např. posilování), které je pro tento případ hodně specifické. Je svým způsobem opakem silných motivátorů – vyhledávání potěšení a vyvarování se bolesti:

Neandrtálec v offline režimu

Na dnešní večer po práci jsem si naplánoval, že si doma zacvičím. Ani teď dopředu nevím, co přesně a jak dlouho. Je teprve ráno, ale trochu tuším, že budu večer unavený a nebude se mi chtít. Přes den si na to kolikrát vzpomenu. Chlapi v kanclu se baví o pivku a lákají mě. Chvíli odolávám, ale pak mě napadne, že zacvičit si vlastně mužu i zítra nebo pozítří, důležitý je teď to pivko a trochu uvolnění. Z hospody přijdu domu až po půlnoci. Ráno v sedm mě vzbudí budík, bolí mě hlava a večer mě zase čeká cvičení, nebo si to aspoň v tuhle chvíli myslím. Ach jo.

Neandrtálec ve střídavém režimu

Dnes v podvečer mě podle plánu čeká domácí cvičeníčko. Přes den si na to několikrát vzpomenu, nijak mě to netíží, ale ani netěší. Po příchodu domu jdu hned na email, pak se neplánovaně na hodinu zaseknu na Facebooku. Trochu tuším proč – čeká mě cvičení a pot. Místo šesti je najednou osm. Konec srandy, jde se cvičit. Po cvičení si říkám, že to příště zkusím hned v těch šest, večerní čas navíc se hodí.

Neandrtálec v online režimu

Dneska mě čeká podvečerní cvičení, stejně jako každé pondělí, středu a pátek. Přes den na to nemyslím, protože není co řešit, v práci udělám všechno potřebné a domu se dokonce dostanu ještě o půl hodiny dřív. Telefon přepínám na letový režim. Tohle je moje hodinka! Po cvičení se cítím skvěle a tenhle pocit mi vyrdží až do postele, vlastně až do rána.

Místo cvičení si dosaďte něco svého. Ve kterém z těchto tří ukázkových režimů se většinou nacházíte a který vám naopak imponuje?

Neandrtálec je to jednoduché a nekomplikované v nás, které nám pomáhá procházet každodenními povinnostmi i radostmi. Jak jej v nás aktivovat? Když to pojmeme přímočaře, tak to prostě v momentech, kdy je to třeba, uděláme. Jakékoliv myšlenky kolem toho jsou jen další překážkou, další proměnnou. Samozřejmě se to lehčeji řekne než udělá, ale za zkoušku to stojí.

Když do toho zapojíme i trochu té psychologie, tak můžeme například zapracovat na zachycení pocitů „nechci“ a „nebaví“, kdykoliv se objeví. A třeba i zjistíme, jak moc nás tyto pocity unavují a otravují, aniž bychom si to předtím uvědomili.

Nebo podobně jako se při meditaci neustále vracíme od vynořujících se myšlenek k našemu objektu meditace, můžeme se v našem případě stále znovu vracet k neandrtálci v nás. Přeji vám hodně zdaru při probouzení toho vašeho.