6. 4. 2021
Klikáte tupě na obrázky a nemůžete přestat. Hlavou se vám honí spousta věcí. Cítíte se přetížení, nejradši byste zalezli. Hlavně ať na vás nikdo nemluví. Udržet myšlenky… Přehráváte si v hlavě seznamy úkolů, stále dokola, jen na nic nezapomenout. Píšete si poznámky všude možně a pak se v nich nevyznáte. Připadáte si jako blázen. Mezi lidmi se cítíte roztržití. Špatně se vám usíná. Zamkla jsem dveře? Vypnul jsem sporák? Sakra! Úzkost. Je tady. Zrovna do vás by to nikdo neřekl. Ne, nejste v tom sami, jen o tom nikdo nemluví. Úzkost není jen panika – bušení srdce, lapání po dechu, mdloby, iracionální strachy. Panika je extrém, konečná stanice. Přitom to nemusí dojít tak daleko. Na úzkost se dá dívat taky jako na učitelku – přísnou, ale skvělou.
Můžeme si představit, že nervová soustava funguje trochu jako elektrický rozvod, který slouží k přenosu energie z místa její výroby k místu její spotřeby. Úkol nervové soustavy je obdobný: vede vzruch z místa, kde vzniká podnět, k periferii – orgánu, který vykoná odpovídající aktivitu. Různé sítě mají různé napětí a stejně tak různí lidé mají odlišnou citlivost nervové soustavy. Je to věc vrozená. Což ale neznamená, že se s tím nedá nic dělat.
Jak vzniká úzkost? Velmi zjednodušeně řečeno: jsou lidé, kteří jsou méně vnímaví. Díky tomu jsou „vyklidněnější“, protože toho prostě nevstřebávají tolik najednou, tolik je toho neruší. Vnímavější lidé vstřebávají násobně více podnětů, a jejich nervová soustava se tak mnohem snáze přetíží. Jako když hromosvodem projede veškerá energie blesku: zůstane lehké chvění. U citlivých lidí je tomu podobně. Kromě obrazů, zvuků a událostí vnímají i emoce, atmosféru a slova mezi řádky. Jejich mozek je o to více zatížen – procesor musí být výkonnější, když opět použiju přirovnání.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné