Existuje univerzální metoda pro výchovu dětí, motivaci dospělých a výcvik psa? Já osobně se domnívám, že nikoliv. V našich kulturních podmínkách je hluboko zakořeněná motivace za použití cukru a biče. Aplikujeme ji na své děti, podřízené v práci i na svého psa.
Děláme to denně, mnohdy i v dobré víře. Na střídání cukru a biče nic nezmění ani fakt, že nám zákony zakazují bičovat rodinné příslušníky, zaměstnance a koneckonců i ty psy. Používáme proto rafinovanější prostředky týrání, které nenechávají krvavé rány na kůži, o to však citlivější šrámy na duši.
Sami jsme přijali tento způsob motivace natolik za vlastní, že nám na něm vlastně nepřipadá nic zvláštního. Systém známkování ve všech typech škol, které jsme navštěvovali, byl založen na principu trestu: normální bylo umět všechno, za každou chybu přišla rána v podobě snížené známky.
Poslušnost bez radosti nefunguje
Nepozastavujeme se nad tím a nedáváme si do souvislosti, proč něco tak přirozeného a radostného, jako je vzdělávání, se pro mnohé z nás časem stalo utrpením. Není nám divné, že čtyřleté dítě má z dozvídání se nových věcí rozkoš, kdežto školák, kterému večer říkáme „běž se učit“, nevykazuje po radosti nejmenší stopu.
Psa mám proto, že obohacuje můj život. Nepotřebuju si dokazovat, že mě na slovo poslechne stvoření, které je desetkrát menší než já.
Nevím, jak to máte vy, ale mě k těm opravdu významným životním krokům nemotivoval ani cukr, ani rány bičem. Obávám se dokonce, že bych s tím nezaznamenal úspěch ani u svého psa. Nemám to ale popravdě řečeno vyzkoušené, protože jsem ho nikdy neuhodil a cukr považuji (nejen) pro svého psa za jed.
Na co tedy věřím? Věřím na
- dobrý úmysl,
- vlastní příklad,
- vlídný přístup
- a zejména na vizi, která nás emocionálně přitahuje.
Netvrdím, že mé metody motivace jsou stoprocentní. Někteří lidé možná považují mého psa za neposlušného, v mém žebříčku hodnot však poslušnost nepatří do skupiny Top 10. Psa mám proto, že obohacuje můj život. Nepotřebuju si dokazovat, že mě na slovo poslechne stvoření, které je desetkrát menší než já.
Na rány bičem jsme tak zvyklí, že i někteří mí koučovací klienti vyžadují větší „přísnost“ na cestě osobního rozvoje. Marně. Nevěřím, že lze někoho úspěšně donutit, aby došel tam, kam sám nechce, a měl z toho ještě dobrý pocit. Nikoho k ničemu nenutím, nepoužívám ani cukr, ani bič, a přesto na mých workshopech téměř všichni účastníci nakonec přejdou uhlí žhavé 500°C bosýma nohama.
Síla pozitivní vize
Za nejsilnější motivační prostředek považuji živou vizi toho, co chci v životě dokázat: zítra, tento měsíc, tento rok nebo do doby, než tento svět opustím. Na začátku všeho velkého (ale i toho „malého“) je představivost, imaginace, schopnost vidět svým vnitřním zrakem uvnitř sebe to, co chci později vidět a zažívat ve vnějším světě.
Vytvoříme uvolněnou atmosféru, kde normální je nevědět nic, a všechno nové, co jsem se naučil, je tak důvod k oslavě sebe sama.
Mám‑li pozitivní vizi toho, kam kráčím, pak nepotřebuji k tomu, abych se úspěšně dostal do cíle, cukr ani bič. Více než dvacet let pracuji v oblasti vzdělávání dospělých. Filozofie našeho institutu předpokládá, že klient má svoji vizi. Usuzujeme tak z toho, že vzdělávání je placené, a člověk by nevynakládal své prostředky bezdůvodně. Učíme v sedmidenních internátních kurzech své studenty anglicky víc než 12 hodin denně. Odjíždějí s pocitem, že kromě toho, že se hodně naučili, prožili i velmi příjemný týden.
Jak to děláme? Vytvoříme uvolněnou atmosféru, kde normální je nevědět nic, a všechno nové, co jsem se naučil, je tak důvod k oslavě sebe sama. Nehodnotíme, netrestáme, nepodporujeme soutěživost. Nepoužíváme většinu z toho, o čem si často myslíme, že jsou ty nejlepší motivační prostředky. A přesto to funguje. Lépe řečeno: a právě proto to funguje.
Buďte na sebe hodní, mějte rádi sami sebe, dopřejte si snít a za svými sny pak běžte! Život vám ukáže, že se to vyplatí.
