Vždycky mě překvapí odpověď lidí na otázku, zda si myslí, že jsou lepší než ostatní. Jednou jsem na toto téma zavedla hovor náhodou a od té doby mě to docela zajímá. Téměř vždy mi totiž druzí odpoví stejně. Tak schválně, zamyslete se sami. Jste lepší než ostatní?

Pokud je vaše odpověď ano, pak je shodná s většinou. A je úplně jedno, kolik vyděláváte, jaké je vaše IQ, zda uběhnete 10 kilometrů nebo zda jste zdraví. Obvykle si lidé najdou nějakou maličkost, díky které se potom cítí nadřazení ostatním.

Pro mě je to něco téměř neuvěřitelného. Většinou se jedná o jinak chytré lidi, kterých se na to ptám. Jak je tedy napadne něco tak (v mých očích) arogantního?

Srovnávání s druhými je ve společnosti docela rozšířené. Chceme být lepší než ostatní, bohatší nebo hezčí. I když to na naše štěstí má spíše negativní vliv.

Já jsem docela optimistka, moc si nedělám těžkou hlavu s nesouhlasem druhých, s tím, zda jsem oblíbená nebo co by se mělo. Snažím se dělat věci, které budou přinášet radost mně i druhým, a nebýt u toho příliš velká osina v zadku.

Někdy se mi to povede, někdy ne. Občas někoho naštvu, občas někdo naštve mě. Jednou se chovám egocentricky a jindy jako slon v porcelánu. Někdy bych se pro druhé rozkrájela a chci je ochraňovat, podporovat a motivovat. Jsem snad lepší než ostatní?

Co přinášíme světu?

Když jsem se kdysi ptala přítele, zda jsem podle něj lepší než ostatní, protože si můj článek přečte pár lidí, které třeba nějak ovlivní, nebo zda je lepší někdo známý, závislý na drogách, kdo dává lidem odstrašující příklad, odpověděl, že asi já.

Podle mě je ale nemožné se s někým takovým srovnávat. Obzvlášť na poli lidství. Třeba oni svým negativním příkladem ovlivní pozitivně daleko více lidí. Je lepší alkoholik, nebo farář? A co když ten alkoholik dotuje charitu a farář osahává malé děti? Co když alkoholik pije, protože kdysi přišel o dítě?

Možná už chápete, kam mířím. Většinou o druhých moc nevíme a hodnotíme je na základě jedné výrazné vlastnosti nebo metodou mé chyby shovívavě přehlédnu a chyby ostatních zkritizuji.

Moje oblíbené srovnání je: myslíš, že jsi lepší, protože vyděláš hodně peněz, nebo je lepší tato nezaměstnaná, jednoduchá žena, která porodila a vychovala tři děti?

Jsi lepší běžec než já? Můžeš být rychlejší běžec na sto metrů a já na maraton. Kdo je lepší těžko říct – možná běžíš poprvé a já už trénuju několik let, a proto jsem lepší běžec než ty. Možná jsi od mala běhal a já se k tomu dostala až v dospělosti.

Můžeme se tedy srovnat v jedné konkrétní aktivitě (má více/méně dětí), ale už ne jsem lepší/horší matka. Kdo může hodnotit, zda jsem lepší nebo horší matka? Je lepší být přísnější, nebo spíše kamarádská?

V diskusi pod článkem o nezadaných mužích padaly názory, že mužům se víc líbí hubené blondýnky. Je tedy lepší být blondýnka, pokud se chceme vdát? A když je tak jednoduché se blondýnkou stát, proč jí přesto nejsme? Asi proto, že tušíme, že věci nejsou tak jednoduché.

Možná ono jsem lepší slouží jak obrana, abychom si nemuseli připustit, že se někdy chováme jako troubové, někdy jsme panovační, poučujeme druhé nebo je za zády pomlouváme. Děláme to, někdo míň, někdo víc, ale všichni do jednoho.

No a co? Tak se s tím smiřme a přestaňme ze sebe dělat světice a zachránce světa. Nejsme dokonalí.

Vaše vlastní měřítka

Myslíte, že jsou šťastnější lidé, kteří jsou mylně přesvědčeni, že jsou lepší než ostatní, nebo lidé, kteří si myslí, že lepší nejsou?

Nejspíš by měli být spokojenější ti, kteří o sobě mají vyšší mínění, a považují se tedy za lepší. Jenže už to, že má někdo potřebu se s druhými srovnávat, vede k diskomfortu.

I kdyby byl skálopevně přesvědčen, že je lepší než 80 % populace, pořád bude někdo, kdo je ještě o dost lepší. A vzhledem k tomu, že už jednou se srovnáváním započal, nejspíš mu bude hlodat v hlavě, jak dosáhnout ještě výš. Jak porazit dalšího človíčka na pomyslném poli, které ve skutečnosti vůbec neexistuje a které je pouze výtvorem jeho fantazie.

Tím teď v žádném případě neříkám, že se máme vykašlat na dosahování cílů. Já osobně patřím k lidem, kteří si splněné cíle rádi odškrtnou ze seznamu. Ale nejde o to být lepší než druzí, jde o to být spokojený sám se sebou, nehledě na to, co nebo kolik mají druzí.

Pamatuju si, jak jsem minule vyhrála běžecký závod. Udělalo mi to radost, protože mě ty samé holky předtím předběhly. Zklamání nastalo v momentu, kdy jsem zjistila, že jsem nevyhrála proto, že jsem se zlepšila, ale proto, že ony běžely pomaleji. Já jsem měla přesně stejný čas jako minule. Nezáleželo mi na tom, kolikátá jsem v pořadí, chtěla jsem se zlepšit. Srovnání s druhými nic nevypovídá o nás samých. Mezi slepými je i jednooký králem.

Žít bez toho, abychom se srovnávali s druhými, nejspíš do detailu nejde. Ale nebylo by to krásné, kdyby nám maminky nepředhazovaly, že Anička od vedle měla samé jedničky/se dobře vdala/porodila už třetí dítě?

A co Hitler?

Už školní systém je postaven na srovnávání se s druhými. Sport, tolik oblíbený v naší společnosti, je také postaven na soupeření s druhými a porovnávání se.

A nakonec proč ne. Nikomu podle mě neublíží, když si občas zasoutěží. Musí však mít na paměti, že to, co se měří, je jedna konkrétní věc, například rychlost v běhu na 5 kilometrů – což může být úplně něco jiného než rychlost v terénním či orientačním běhu. Rozhodně se tím nezměří, zda jsme lepší člověk než někdo jiný a ani obecně zda jsme lepší ve sportu.

A co Hitler – opravdu se nedá říct, že jsme lepší člověk než Hitler? Nebudu argumentovat tím, že možná i přes všechny hrůzy přinesl nějaký pokrok. Ten je asi zanedbatelný vzhledem k tomu, co napáchal za zločiny. Tyto extrémní případy by se daly považovat za výjimky. Ale i Hitler byl pro někoho zachráncem a modlou, takže i pro pár lidí byl možná lepší než ostatní, přinejmenším ve své době.

Což je další důvod, proč se nemůžeme mezi sebou poměřovat. Protože to, kdo je lepší nebo horší, je dost subjektivní, takže pro matku bude nejlepší její dítě, i kdyby pro svou učitelku bylo vzorem neschopnosti.