Čtete beletrii? Nebo říkáte, že na to nemáte čas? A když už sáhnete po knize, bývá to spíš něco vzdělávacího nebo seberozvojového, aby i ten čtením strávený čas byl „produktivní“? Mnoho z nás v tomto smyslu semele společenský tlak na neustálou efektivitu. Čtení fikce mnohdy vnímáme jako příjemnou neřest a únik z reality, který si dovolíme na dovolené nebo mezi svátky. Jenže ve skutečnosti se ukazuje, že beletrie a fikce nám lidem pomáhá nejen odpočívat nebo cvičit kognitivní funkce, ale taky lépe rozumět druhým, zlepšovat vztahy a řešit problémy.

Odložme si nejdřív stranou několik relativně známých faktů o obecných pozitivních dopadech čtení, která nejspíš nikoho nepřekvapí:

• Čtení rozvíjí slovní zásobu. Tohle je docela přímočaré a logické. A když čtete v cizím jazyce, má to ještě další rozměr.
  
• Čtenářům se v pozdním věku pomaleji zhoršuje paměť. Knihy fungují jako trénink kognitivních funkcí. Mezi čtenáři třeba najdete méně symptomů Alzheimerovy demence než mezi nečtenáři.
  
• Čtenáři lépe spí. Tohle zní trochu překvapivě, když si vzpomenu na všechny ty noci, kdy jsem se od knížky nemohla odtrhnout do dvou ráno. Ale pro některé lidi může čtení před spaním dobře posloužit jako uspávací rituál sloužící právě k odpojení od okolního světa.
  
• Čtení redukuje stres. Mozek nemůže jet na plné obrátky stále. Výkon potřebuje prokládat odpočinkem a kontakt se světem zase odpojením a stažením se do ústraní. Čtení umožňuje právě toto odpojení. Podle neuropsychologa Davida Lewise redukuje čtení stres dokonce víc než šálek čaje, procházka nebo poslech hudby – ve smyslu zklidnění tepové frekvence a uvolnění svalové tenze. A nezáleží podle něj dokonce ani na typu knihy, protože i horor vás odvede od vlastních starostí do autorovy imaginace, stimuluje vaši kreativitu a vede vás do pozměněného stavu vědomí, podobně jako v meditaci.
  

Dost z výše popsaného ovšem může platit o čtení obecně. Vejdou se sem i knížky o osobním rozvoji, produktivitě, čtyřhodinovém pracovním týdnu a podobně (i když si u nich nejspíš neodpočinete tak jako u Agathy Christie). V čem je specifická beletrie a fikce? Co dělá s naším mozkem?

Náš mozek žije to, co čteme

Přečtěte si tahle slova:

• levandule
  
• skořice
  
• káva
  
• mýdlo
  

Odhadnete, co se děje ve vašem mozku? Která centra se zapojují? V čem je to jiné, když si přečtete tato slova?

• židle
  
• mobil
  
• postel
  

Ukazuje se, že když čteme příběh, v našem mozku se aktivují stejná centra, jako kdybychom ten příběh sami žili. Zatímco čtete tento text, slova jako mýdlo a káva (podle španělského výzkumu provedeného s využitím funkční magnetické rezonance) aktivují nejen Brocovu a Wernickeovu oblast v mozku, kde primárně zpracováváme slova, ale taky oblasti zaměřené na zpracovávání pachů.

Na Emory University později zjistili, že když čteme metaforu spojenou s nějakým hmatovým vjemem (jako třeba zpěvák měl sametový hlas), do zpracování podnětu se zase zapojí senzorický kortex – aktivuje se tedy ta část mozku, díky které vnímáme svět dotykem. Něco podobného platí pro slova, která popisují pohyb. Když čtete Jirka chytil míč nebo Martin kopl do míče, nejen že se vám aktivuje oblast mozku zodpovědná za koordinaci pohybů těla, ale dokonce specificky oblast spojená s pohyby nohy nebo ruky.

Toto je pravděpodobně neuropsychologické vysvětlení, proč nám fikční svět může připadat tak živý. Jednoduše žijeme příběh z perspektivy hlavního hrdiny. Alespoň náš mozek to tak vnímá. Procházíme tím, čím prochází on. Díky tomu máme jedinečnou možnost podívat se do jiné doby, jiného světa, zažít zážitek člověka jiného pohlaví nebo věku. Keith Oatley, emeritní profesor kognitivní psychologie z Toronta, připodobňuje čtení k věrné simulaci reality, která se odehrává v mysli čtenáře, stejně jako na počítači běží počítačové simulace.

Tím, že zažíváme svět v roli někoho jiného, získáváme empatii

Schopnosti vcítit se do někoho jiného a porozumět jeho záměrům říkáme teorie mysli. Získáváme ji kolem čtyř let věku. Když se o ní učí na školách, zpravidla k vysvětlení slouží příběh o holčičkách Sally a Anne. Více se dozvíte jinde, ve zkratce jde zhruba o toto:

Sally si potřebuje odskočit z místnosti a po dobu své nepřítomnosti schová svou oblíbenou kuličku do koše na prádlo. Anne odtud ale kuličku vytáhne a schová ji do krabice s legem. Až se Sally vrátí, kde bude kuličku hledat?

Správně jste asi odhadli, že v koši na prádlo – protože víte, že Sally neví, že Anne kuličku přemístila. Dovedete si představit sami sebe v její situaci. To je základem empatie. Oproti tomu tříleté děti obvykle odpoví v krabici s legem, protože si těžko dovedou představit, že někdo jiný neví a nevnímá to, co ony samotné.

Tohle ovšem dovedeme aplikovat jen tehdy, pokud si umíme situaci druhého člověka představit a vztáhnout k něčemu, co sami známe. Všichni už jsme někdy hledali věc, kterou nám někdo přemístil jinam. Nakolik ale dovedeme předvídat jednání a vnímání člověka, který utíká před válkou? Nakolik můžeme pochopit prožívání někoho s depresí, když jsme sami depresi nikdy neměli? Nakolik rozumíme rodičům, dokud nemáme vlastní děti?

Mohlo by vás zajímat

Z jiné planety

Vysoce citliví si často připadají jako mimozemšťani, kteří jsou tu omylem.

Přečíst článek

Celý svět vnímáme svou vlastní optikou. Pokud jsme odjakživa veselí, depresi si vysvětlíme nejspíš jako nedostatek vůle a racionálního jednání. Pokud je pro nás práce odjakživa na prvním místě, pak když je někdo spokojený s polovičním úvazkem, vysvětlíme si to spíš jako lenost než jako potřebu věnovat se ve volném čase něčemu smysluplnému.

Část empatie získáváme věkem a zkušenostmi, ale zčásti zůstáváme stále uzavření ve svých vlastních světech. Příběhy nám je umožňují překlenout a vystoupit z nich. Podívat se do hlavy lidem, jejichž východiska bychom jinak nikdy nemohli pochopit.

Čtenáři fikce dovedou lépe zaujmout perspektivu druhého

Raymond Mar z York University v Kanadě pomocí analýzy studií s využitím funkční magnetické rezonance objevil, že existuje překryv v mozkové aktivitě sítí neuronů, které zpracovávají příběhy, a těch, které nám pomáhají vyznat se v sociálních vztazích. Konkrétně jde o naše sítě a mapy, díky kterým jsme schopní porozumět záměrům druhých lidí – tedy o sídlo teorie mysli.

Stejně jako mozek prožívá s postavami knih vůně, doteky i pohyby, prožíváme i dialogy a setkání jednotlivých postav. Spoluprožíváme jejich touhy a frustrace, odhadujeme jejich skryté motivy a sledujeme jejich vztahy.

Podle dalších Marových studií četba fikce skutečně slouží jako trénink této schopnosti. Jako bychom byli na sociálním simulátoru. Lidé, kteří častěji čtou příběhy, mají větší schopnost rozumět druhým a vidět svět z jejich perspektivy. Totéž potvrzuje i velká metaanalýza autorů Dodell‑Federa a Tamira z loňského roku.

Možná vám teď běží hlavou: Co když empatičtí lidé prostě více čtou? Co když je kauzalita obrácená? Pozdější studie tedy proto kontrolovaly i tuto variantu, ale výsledky zůstaly stejné. Dokonce to vypadá, že čím více příběhů absorbují předškolní děti, tím dříve a ve větší míře se u nich teorie mysli vyvíjí.

Díky schopnosti měnit perspektivu se navíc obrušují naše předsudky. Existuje dokonce studie, podle které jsou čtenáři Harryho Pottera tolerantnější vůči minoritám – jako jsou uprchlíci, homosexuálové a imigranti.

Proč vám více prospěje Dostojevskij než Padesát odstínů šedi?

Na druhu knihy záleží. Zajímali se o to sociální psychologové Castano a Kidd. Ukázalo se, že populární knihy nebo červená knihovna na svých čtenářích z hlediska emocionální a sociální vnímavosti pozitivní stopy nezanechaly (výsledky byly srovnatelné se skupinami lidí, kteří nečetli vůbec nic anebo naučnou literaturu). Oproti tomu u skupiny lidí, kterým byla předložena kvalitní literární fikce, se výsledky testů empatie významně zlepšily.

Čím to? Autoři se ve vysvětlení shodnou s literárními kritiky. Když otevřete knihu s nízkou literární hodnotou, objevíte v ní ploché postavy bez realistického a detailně popsaného vnitřního světa. Zápletky jsou jednoznačné a předvídatelné a daná kniha spíše potvrdí naše stereotypy a jednostranné vnímání reality.

Hodnotu knize dodává propracovaná psychologie postav i jejich vztahů. To, že mají postavy dobré i špatné pohnutky. Že je jejich vnitřní svět bohatý a ponouká čtenáře k tomu, ať si sám představuje jejich vnitřní dialogy. Že nás autor občas překvapí, nabourá naše očekávání a představy. Tam má náš mozek mnohem více prostoru pro trénink – a tam také můžeme posílit své porozumění lidem, kteří se od nás v něčem liší.

Knihy nás učí vydržet nejednoznačnost

Empatie samozřejmě není to jediné, co čtením knih získáváme. Mezi další důležité dovednosti patří třeba schopnost řešit problémy. Když se literární postavy dostanou do prekérní situace, my sami už v hlavě vymýšlíme možná řešení jejich situace. Domýšlíme možný vývoj. Odhadujeme, co by se dál mohlo stát, a spojujeme přitom střípky toho, co už víme. Ať už se v odhadech trefíme, nebo ne, vyjdeme z toho vždycky vítězně – při procesu domýšlení a odhadování jsme si dali mimoděk pěkně do těla v naší „mentální tělocvičně“.

A pokud čteme dobré knihy, kde zápletky ani postavy nejsou předvídatelné a černobílé, budujeme tak další dovednost, které je ve světě pořád nedostatek: schopnost vydržet nejednoznačnost. Je přirozené toužit po přehlednosti, jasných pravdách a návodech. Realita tak ale nefunguje. Svět kolem nás je složitý, toužíme občas po protichůdných věcech, v dilematech platí A i B a mnohdy taky nevíme, jak věci skončí. A co v literatuře? Zvládáte otevřené konce?

Existuje jeden experiment z univerzity v Torontu, ve kterém lidem zkoušeli předkládat každý den buď krátké povídky, nebo eseje. A současně každý den měřili, do jaké míry je rozčiluje, když něco nemá jednoznačnou odpověď. Výsledky napovídaly tomu, že čtení fikce zlepšuje schopnost vydržet, že na něco nemůžu mít jasný názor.

Pravidelní čtenáři žijí déle

Kdyby vám předchozí argumenty v boji s vlastním uspěchaným životem nestačily, psychologové mají v rukávu ještě jedno eso. Podle velmi často citovaného výzkumu z roku 2016 čtení knih prodlužuje život.

Jak na to výzkumníci přišli? Pro někoho možná trochu morbidní cestou:

1. Vybrali celkem 3 635 lidí tak, aby reprezentovali běžnou společnost.
   
2. Důkladně prozkoumali, jak a co čtou.
   
3. Na základě prediktivního modelu vypočítali, jaká je pravděpodobnost úmrtí těchto lidí v následujících 12 letech.
   
4. Dali si pozor na věci, které mají na přežití také vliv a se čtením nijak nesouvisí – zdravotní stav, věk, rodinný stav, pohlaví nebo třeba materiální zabezpečení.
   
5. Po 12 letech zjišťovali, kdo a kdy umřel.
   

Ukázalo se, že čtenáři knih měli v průběhu těch 12 let o celých 20 % nižší úmrtnost. Když vše trochu zjednodušíme, dá se říct, že čtenáři žili o 2 roky déle než nečtenáři. Ochranný vliv literatury se sice nevztahuje na noviny a časopisy, platí ale tentokrát pro jakékoliv knihy, tedy nejenom beletrii.

Většina z nás čte, protože čtení knih máme prostě rádi a knihy nám pomáhají ke spokojenějšímu, naplněnějšímu a hlubšímu životu. To samo o sobě je dobrý důvod trávit čtením čas. A až vás tedy příště napadne, že na čtení nemáte čas, buďte klidní. Vzato průměrně, přes čtyři hodiny četby týdně máte „zadarmo“. Podle výzkumníků z Yale máte šanci, že co pročtete, o to delší může váš život být.