Touha žít v lásce

„Vždy, když začnu cítit pevnou půdu pod nohama, někdo nebo něco mi vstoupí do života a zase mi ji vezme,“ napsala nám do redakce 26letá čtenářka Anber. „Vyrovnat se s tím, že jsem homosexuálka, bylo samo o sobě velmi těžké. Jsem odmala vychovávána v katolické víře, takže aktivním milostným životem dle církve hřeším. Nedávno jsem mluvila se ženou, která nám na jednom společném posezení vyprávěla své svědectví, jak žít v celibátu, aby dál mohla chodit ke svátostem v kostele. Rozhovor s ní mě hodně rozhodil. I když byla milá, názory má radikální: homosexuálové byli povoláni k celibátu a jedině tímto způsobem mohou být šťastní. Říkala mi o lidech, jimž se pod návalem hříchů, které nemohli očistit ve svaté zpovědi, začala rozsypávat osobnost a podobně. Bylo to velmi frustrující. Jsou i kněží, kteří se snaží člověku porozumět, ale s přístupem k homosexuálům nemají moc zkušeností, a tak nám pořád chybí odpovědi a možná nějaký zdravý pohled na naše životy. Je pro mě velmi těžké žít radostný život v plnosti s neustálým pocitem výčitek, že mám přítelkyni, se kterou chci sdílet lásku také fyzicky, aby zároveň netrpělo mé duševní zdraví a také víra. Svěřuji se se svým příběhem a doufám, že pomůže lidem, kteří možná zažívají podobné pocity a beznaděj.“