Potřebujeme, aby svět kolem nás byl v souladu s námi samými. Když není, snažíme se podle své nátury buď světu a systému přizpůsobit, nebo se s ním pustíme do boje. Co z nás dělá revolucionáře a konformisty?

Proč se často chováme proti svým základním zájmům a podporujeme systém, který nás poškozuje? Proč něco tak absurdního dokonale funguje? Protože to vyhovuje naší přirozenosti. To jsou myšlenky neuropatologa Františka Koukolíka, který mě inspiroval k tomuto zamyšlení.

Systémem můžeme nazvat celou planetu, jeden národ nebo pracovní kolektiv. Možná i vy cítíte, že systém, jehož jste součástí, nefunguje podle vašich představ. Nasnadě je otázka: děláte něco pro to, aby se systém změnil, nebo plavete s proudem?

Nelze říci, že je jedna či druhá varianta lepší. Člověk je totiž naprogramován tak, aby přežil, a pokud náš mozek vyhodnotí, že bychom měli držet ústa a krok, protože bychom jinak v dané situaci „nepřežili“, zařídíme se v souladu s tímto vyhodnocením.

Způsob, jakým věci řešíme a reagujeme kupříkladu na nespravedlnost v práci, se mění v závislosti s naším základním nastavením.

Jsou ale tací, jejichž mozek funguje jinak. Jsou to revolucionáři, kteří ale nejsou vždy a všude vítáni. Jsou to ti, kteří ve svých firmách podávají návrhy na zlepšení, ale dočkají se často jen statutu ten, co do všeho rýpe a vše kritizuje.

Touha po souladu

Co je tedy lepší? Přeprogramovat se tak, abychom byli v souladu se systémem, nebo hledat instituci, kde bude systém nastaven jinak a bude nám nasloucháno? Existuje vůbec taková instituce?

• Revolucionář pesimista by možná řekl, že rozhodně neexistuje, a že bude radši bez práce.
• Revolucionář optimista si stojí za tím, že taková instituce rozhodně je: existují přece lidé, kteří dokážou racionálně myslet a jsou otevřeni názorům ostatních.
• Realista by odpověděl – ano, optimista má pravdu, ale takových institucí je velice málo.

Abychom plně pochopili, proč jsou lidé často nastaveni tak, že nechtějí nic měnit, musíme zmínit teorii kognitivní disonance, jež je součástí sociální psychologie. Podle této teorie jsme spokojení pouze ve chvíli, kdy je vše kolem nás a také uvnitř nás v souladu, v konsonanci. Problém nastává tehdy, máme‑li v hlavě dvě protichůdné myšlenky, které se vylučují a mají za následek to, že se necítíme dobře.

Člověk typu A si nenechá v práci nic diktovat a nerad se podřizuje autoritám – to radši půjde o dům dál.

Náš mozek se v této situaci bude vehementně snažit, aby tělo uvedl opět do rovnováhy, která nastane pouze tehdy, když přehodnotíme jeden či druhý postoj. Místo toho, abychom věci měnili, rigidně se tedy přizpůsobujeme systému a v podstatě žijeme v jakési pseudorealitě, kterou spoluvytváří náš vlastní mozek, neboť je takto naprogramován. Nikde však nebylo řečeno, že se to nedá změnit.

Cesta vede pouze přes uvědomění. Jakmile si uvědomím, že se to děje, mohu s tím pracovat a mohu začít nějak konat, pokud ovšem budu chtít. Pokud dospěju až sem, uvědomím si to a začnu konat, mohu ale narazit na závažný problém. Na lidi, kteří si to ještě neuvědomili či uvědomit nechtějí, protože z rigidně nastaveného systému těží.

S proudem, nebo proti proudu?

V této chvíli mám různé možnosti, jak věc řešit. Mohu se opět vrátit do stavu plavu s proudem, nebo se třeba budu snažit ostatní dovést k uvědomění. Otázkou však je: stojí mi to za to? Nebude lepší, když budu naoko dělat, že jsem „systémový“ člověk, a budu potají hledat cestičky, jak systém využít a vytěžit z něj pro sebe maximum? Člověku s pevnými morálními zásadami a srdcem revolucionáře to asi nebude moc po chuti. Nicméně pokud máme chuť a sílu věci měnit, zkoušejme to.

Způsob, jakým věci řešíme a reagujeme kupříkladu na nespravedlnost v práci, se mění v závislosti s naším základním nastavením. Teorií osobností je mnoho, vezměme tedy v úvahu kupříkladu teorii Raye Rosenmana a Meyera Friedmana, jež je hojně používaná v klinické psychologické praxi a rozlišuje typy A, B a C.

Osobnost typu A: spěchající a soupeřivá

• neustále spěchá a je neklidná
• usiluje o stále vyšší životní úroveň
• stále jakoby soupeří a bojuje, chce téměř vždy vyhrávat
• pilně pracuje a má velkou potřebu dostat se společensky nahoru
• musí být všude včas
• jde často hlavou proti zdi

Umíte si představit člověka typu A, jak si nechá v práci něco diktovat a podřizuje se autoritám? Pokud je to i váš případ, dobře víte, že nejste‑li na vedoucí pozici, snažíte se prosazovat své myšlenky a nápady, a když nejsou přijímány, nejste schopni to překousnout a jdete třeba o pracovní dům dál.

Člověk typu B bývá výborným vedoucím pracovníkem, ale zároveň umí pracovat v týmu a nemá problém s autoritami.

Podle rakouského etologa Konrada Lorenze se tito lidé dopouští jednoho z osmi smrtelných hříchů člověka současnosti, a to je běh o závod se sebou samým. Jak je ale obecně známo, lidé se mohou měnit, pokud chtějí, proto i lidé typu A mohou být schopni spolupráce s autoritou, mohou být schopni zvolnit tempo, zpomalit gesta, ale mají to mnohem těžší, než například ti s osobností typu B.

Osobnost typu B: asertivní pohodář

• je relaxovaná
• hovoří o věcech, které zajímají druhého
• v práci bývá adekvátně výkonná, nesnaží se o mimořádnou úspěšnost
• nemívá sklon k perfekcionismu
• nespěchá, je klidná a vyrovnaná
• je zdravě asertivní, umí se prosadit
• dovede dobře začínat, udržovat a končit sociální komunikaci s různými typy lidí

Tento typ osobnosti bývá výborným vedoucím pracovníkem, ale zároveň umí pracovat v týmu a nemá problém s autoritami. Nastolený systém dokáže vnímat jako nefungující či patologický, ale nedělá ukvapená rozhodnutí a spíše pomalu a asertivně se snaží o změnu. Posledním typem této typologie je osobnost typu C.

Osobnost typu C: pasivní a deprimovaná

• tito lidé bývají pesimističtí
• mívají pocit, že mohou průběh svého života ovlivňovat jen pramálo
• často trpí syndromem bezmocnosti a beznaděje, jejž popsal psycholog Martin Seligman

Jako podřízení však mívají tito lidé často dveře otevřené dokořán. Přejí si být společensky na výši a používají k tomu nástroj vyhýbání se konfliktům. Bývají pasivní, uzavření, chovají se závisle a stále je něco deprimuje. Bývají však velmi svědomití a z těchto důvodů jsou nadřízenými velmi žádaní, pokud odvádějí patřičné výsledky.

Je tedy patrné, že jsme se každý narodili s jistou genetickou výbavou, ale bylo by alibistické říkat, že s tím nic nenaděláme. Vždy záleží na tom, jestli si věci uvědomíme a chceme je změnit, či jestli se chceme změnit my sami. Samotné uvědomění ale nestačí.

Můžeme si například uvědomit, že v práci není něco v pořádku, a následně to rozebíráme s kolegy, s partnerem, s kamarády. Není ale lepší jít věci řešit přímo s vedením, zkusit jim navrhnout změny a možná řešení, místo toho, abychom se tím stále trápili? Je zde reálná možnost, že nám nebude nasloucháno, ale za pokus to vždycky stojí, pokud o to stojíme i my.