Nevědomí a vědomí jsou spolu ve vzájemné provázanosti. Je‑li spojení s nevědomím oslabeno nebo přerušeno, duch je uvržen do temnoty a chaosu. Většina duševních nemocí, krizí, poruch, stavů nepohody, chaosu a dezorientace je způsobena tím, že vědomí je příliš zúžené a příliš racionálně zaměřené. Jedině soustavným usilováním o rozšíření vědomí člověk nalezne celistvost a naplnění nejvyšších hodnot. Asimilace stínu aneb přijetí vytěsněných obsahů osobního nevědomí do vědomí je vývojový krok přinášející postupné znovunastolení rovnovážného stavu ve smyslu celistvé osobnosti.

Jak jsem již v minulém dílu uvedl: tím, že prozkoumáte to, co skutečně cítíte, místo toho, co byste měli cítit, uděláte první krok k vašemu vědomému smíření se se stínem. Tím, že to poznáte a pojmenujete, uděláte pro sebe hrozně moc. Ale uzdravení pouhým poznáním cele zatím nepřichází. To, co je pro rozum poznání, to je pro srdce láska. Láska nese v sobě dar přijetí.

Teprve přijetím dochází k tomu, co C. G. Jung nazývá realizace stínu: plnohodnotná vědomá integrace citově a emocionálně nabitých obsahů nevědomí, které dohromady tvoří to, co nazýváme stínem. Přijetím stínových aspektů své jedinečnosti rozpouštíte tu část vás samotných, kterou můžeme nazvat vaší zraněnou částí, vaší obětí.

Ve skutečnosti to není vnitřní zranění, které z vás činí kořist toho, co v sobě považujete za „špatné“, ale to, že na sebe pohlížíte filtrem kritické a velmi předpojaté autority ega. Nahlédnout na sebe sama z vědomí, které rozlišuje a přijímá, je jiné než dívat se na „své špatnosti“ předpojatým filtrem vnitřní autority. Optika tohoto filtru je plná předsudků, kritiky, posuzování a hodnocení, které slyšíte jako hlas myšlenek ve své mysli. Ty však nevycházejí z vašeho skutečného poznání, ale jsou jakýmsi kondenzátem přejatých představ, přesvědčení a kolektivních hodnot.

Vina za stín

Vinu za stín neseme všichni v počátcích velmi těžce. Je to vina řekl bych automatická, vina zprostředkovaná filtrem autoritativního ega. Je to uměle vytvořená oběť za určité aspekty jedinečnosti, které jsou tak i námi samými považovány za špatnost a hřích. Avšak ať už jsou jakékoliv a ať zapříčinily jakékoliv jednání, zaslouží si přijetí, ne věčné odsouzení a nekonečný trest.

Dokud si toto neuvědomíme, setrváváme pod tlakem autoritativní masáže, nekonečného soudu, který nemá vítězů ani poražených, jen nekonečně dlouhé utrpení oběti pod taktovkou odmítnutí z „úst“ autority. Ale ještě dříve, než se k přijetí dostaneme, pojďme se podívat na to, jak jsou v nás rozdány karty.

Pojďme se společně podívat na vztah mezi jednotlivými aspekty, které jsou součástí tragické hry na odmítnutí, prizmatem známého mýtu o Magdaleně.

Padnout až na kolena

Biblická Magdalena byla prý děvka. Jistě ne ze svého potěšení, ale i ona se stala obětí vlastní nevědomosti. Z obrazu Magdaleny‑prostitutky jako oběti vlastního stínu můžeme vyčíst mnoho, jen ne jedno jediné: že se tak stalo díky jejímu vysokému sebevědomí. S Magdalenou se seznamujeme až v místě, kde se setkává s Ježíšem, či Ježíš se shodou okolností ocitá na místě, kde má proběhnout kamenování prostitutky.

Karty jsou rozdány tak: Na jedné straně je „ta, co je na kolenou“. Magdalena, prostitutka. Oběť. Prostoupena vinou, bezmocí, potupou, méněcenností, bolestí a strachem. Na straně druhé farizejové a přizvukující dav – hlas kolektivní autority, držící v ruce kámen, symbol soudu, kritiky a „spravedlivého“ trestu, neboť ten vychází ze zákonů, který je vytvořen a reprezentován právě jimi.

Do takto rozjeté scenérie však náhle vstupuje záhadná postava charismatického mladého muže, postava Ježíše. Proniknutí této energie vnáší do obrazu jiné světlo. Nepřidává se k farizejům, nelituje Magdalenu, hlučícího davu si nevšímá. Podává ruku přijetí nejen Magdaleně, ale i farizejům. Magdaleně gestem, farizejům slovem: Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.

Dokud soudíte chování založené na ponížení jako špatné, hodnotíte sama sebe prizmatem soudce‑farizeje.

Jaký obraz o našem egu nám mýtus nabízí? Magdalena – část ega, kterou nazývám oběť. Ta je na kolenou v poslední fázi, již téměř umučena hlasem nesmlouvavé a bezcitné autority, pod jejímž vlivem se utápí ve své vlastní bezcennosti ústící v symbol prostitutky. Kristus je symbolem Bytostného Já, tedy celistvosti, která je v bibli reprezentovaná jako přijetí, láska a milosrdenství. Psychologicky je to nejvyšší já, Jungovo Self, které stojí a bdí vysoko nad egem a je archetypální spásnou jednotou lidského vědomí a nevědomí.

Bytostné Já přišlo egu v duševní nouzi na pomoc, neboť osamělost, strach a utrpení nás nutí objevovat nové zdroje v sobě samotných. Toto vyšší Já nebylo a nemohlo být přehlédnuto ani obětí, ani autoritou. Charismatický Ježíš vstoupil do hry jako moment přijetí umlčením hlasu autority – farizeje: kdo jsi ty, že soudíš? Farizej se proti takové převaze numinozity a pravdy moudrého ducha nemůže nijak bránit, a tak pouští kámen. Autorita umlká, opouští své výsostné pozice ega a oběť je vysvobozena z nekonečných pout hodnocení, kritiky a potupného odsuzování pouhým přijetím.

Není kouře bez ohně

Avšak pojďme se na věc podívat skrz prizma psychické reality, kterou v tomto psychickém rozpoložení zpravidla prožíváme. Přijetí má i druhou stranu – odmítnutí. To je tu stálým hostem. Na prožitkové úrovni má mnoho podob. Odmítnutí prožíváme jako averzní stavy. Zášť, odpor, lhostejnost, nechuť, štítivost atd. Ve skutečnosti jsou jen prožitkovou obranou. Obranou před tím, s čím se nechceme potkat.

Věnovat symptomům a procesům obsahů nevědomí trvalou pozornost patří k základům duševní hygieny vůbec. To je jasné. Jenže v případě stínu musíme překonávat poměrně výrazný morální odpor, stejně jako vlastní ješitnost a domýšlivost všeho druhu. I bez odporu nám symptomy stínových projevů působí značné obtíže.

Odpor, který vůči stínu cítíme, jasně ukazuje, že se ocitáme na území, které se nachází mimo běžný rozsah chápání kolektivního člověka. To má zpravidla za následek, že se mobilizují předsudky všeho druhu, které téma stínu tabuizují a odsunují ho stále na vedlejší kolej.

Předsudky vůči vlastním stínovým obsahům a morální odpor k nim mohou tvořit dlouho nepřekonatelnou bariéru, kterou někdo překonává jen s velkými obtížemi a někdo před ní dokonce kapituluje.

Odmítnutá bolest bolí ze všeho nejvíce. Odmítnutí části vlastního já má za následek zúžení prostoru vědomí, tedy i svobodného života, protože hranice vědomí jsou hranice svobody.

Jakmile se vám poprvé podaří vědomě se podívat dovnitř a pohlédnout do nitra nikoliv prizmatem předsudků ovládající autority, ale skrze přijetí (tedy postojem, který akceptuje), překročíte nejen předsudky, ale rozpustíte i odpor, který do té doby ovládal zraněné nitro. Bolest a tlak se mírní, protože konflikt začne pomalu utichat. Přijímající vědomí vidí a chápe vnitřní bolest jinak. Ví, že je o ni třeba pečovat tím nejlaskavějším způsobem.

Chtěl bych znovu zdůraznit, že nejpodstatnějším krokem v této fázi vaší vnitřní proměny je ochota porozumět své vnitřní bolesti, přijmout ji, pochopit, z čeho vychází, a dovolit jí existovat tak, jak je. Praxe přijetí je opravdu a skutečně zásadním osobním převratem pro vaše další vnímání a posuzování sebe sama.

Dokud soudíte chování založené na ponížení jako špatné, hodnotíte sebe sama prizmatem soudce‑farizeje, který může někdy mít i podobu inkvizitora. Avšak hodnocení samo o sobě je činnost založená na strachu. Vědomý přestup z hodnotící nesnášenlivosti směrem k přijetí je velmi naléhavým úkolem, a to hlavně z toho důvodu, že ve hře je další faktor. Faktor strachu.

Strach a hlubší připoutanosti

Uvědomili jste si, že stín ve vás vznikl kvůli tomu, že jste se potkávali a potkáváte tváří v tvář s vnějším světem a s jeho kolektivními normami a předsudky vůči všemu osobnímu. Ty dohromady tvoří soudící a hodnotící autoritu – farizeje.

Neslučitelnost některých vašich kvalit s okolním světem způsobila jejich vytěsnění do nevědomí, tedy vytvořila stín, jehož působení v nitru zraňuje. Ale je tu další velká nevědomá příčina a tou jste k vnějšímu světu připoutáni – jenom proto, že k němu máte přirozeně vztah.

Tou příčinou je strach, který neexistuje sám o sobě, ale existuje díky hlubším poutům s vnějším světem. Za to, že má vztah připoutanosti k vnějšímu světu (což je zcela přirozené), člověk obecně platí velkou daň. Do té doby, dokud vám zůstávají připoutanosti skryty, drží se vás strach. A to jenom proto, že netušíte, jaká pouta jste si nevědomě nasadili.

Těmito pouty jsou naděje a obavy. Naděje a obavy jsou dvě strany téže mince. Jedna bez druhé neexistují. Naděje vzniká z obav a obráceně. Mezi nimi stojí náš starý známý strach. Ale o tom až příště.