Maria Masoccová z Národního centra pro epidemiologii v Římě zkoumala společně s dalšími sedmi spolupracovníky výskyt sebevražd v Itálii.

Použili údaje z celostátního sčítání lidu, které italská vláda nařídila v letech 2000 až 2002. Své výsledky zveřejnili v časopise Psychiatric Quarterly, kde tvrdí, že manželství může fungovat jako prevence sebevraždy. Jejich studie je statistická a neobsahuje žádný experiment. Není divu, neboť by byl těžko proveditelný.

Něco takového se dá experimentálně zkoumat dost špatně. Lze si představit, že by se vědcům podařilo přesvědčit pokusné osoby, aby se neženily a nevdávaly nebo aby se v zájmu vědy rozvedly. Ovdovění by se ale zařizovalo velmi těžko a výzkumník by skončil za mřížemi dřív, než by získal statisticky významný vzorek. Jediná možnost je porovnat data a sledovat, zda se lidé, kteří nikdy nevstoupili do manželství, rozvedli se nebo ovdověli, nezabíjejí víc anebo naopak méně než lidé žijící v manželském svazku.

Zjištění založená jen na statistikách jsou ale vždy nejistá (respektive ještě nejistější než výsledky většiny vědeckých výzkumů). I když se ukáže, že rozvedení lidé se zabíjejí víc než šťastně ženatí, nemusí to hned znamenat, že manželství je lék proti sebevraždě. Naznačuje to jen, že lidé, kteří inklinují k rozvodům, mají i větší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu. Obojí však může mít úplně jinou společnou příčinu, například sklon k depresím.

Ze severu na jih

Pro účely svého výzkumu si Masoccová a její tým rozdělili Itálii na pět částí. Mimo jiné oddělili ostrov Sardinie, který se velmi lišil od zbytku země. Ve zkoumaném období tu evidovali nejvíc sebevražd z celého subkontinentu: 23,1 na sto tisíc obyvatel. Celostátní průměr přitom vyšel 13,8. Kromě Sardinie, která leží zhruba v polovině severojižní osy země a tvořila výjimku, klesalo množství sebevražd od severu na jih.

Vědci se tento efekt nesnaží vysvětlit, asi protože zkoumali něco jiného. Často se cituje, že v severských zemích je vyšší četnost sebevražd než v jižních státech. Připisuje se to vlivu kratšího dne. Těžko ovšem říct, jestli je rozdíl v délce dne mezi jihem a severem Itálie natolik významný, aby vysvětlil rozdíl v sebevražednosti.

Vdovci se mají nejhůř

Srovnání suicidií podle manželského stavu dopadlo následovně: Mezi muži nejvíce tíhli k dobrovolnému ukončení života vlastní rukou vdovci. Zabíjeli se 5,26krát častěji než ženatí. Na druhém místě skončili muži, kteří se neoženili nikdy. Sebevraždu páchali 2,86krát častěji. U rozvedených byl počet sebevražd vyšší 1,34krát.

Podle vědců sebevražednost stoupá například i s rostoucí nadmořskou výškou.

U žen se projevoval vliv manželského stavu méně než u mužů. Na rozdíl od nich na tom nebyly nejhůř vdovy, nýbrž ženy, které se nikdy nevdaly. Zabíjely se 2,02krát častěji než manželky. Rozvedené ženy končily život vlastní rukou 1,7krát častěji. Vdovy 1,66krát.

Ženit, nebo neženit?

Itálie je katolická země, a proto zde najdeme jen malý počet párů žijících v jedné domácnosti, aniž by uzavřeli manželství. V případě výzkumu Masoccové a jejích společníků je to bráno jako výhoda. Pokud by byl počet takto žijících lidí významný, nedal by se výzkum na základě údajů ze sčítání lidu pravděpodobně vůbec realizovat.

Kromě manželského stavu lze ovšem vysledovat mnoho dalších společenských nebo přírodních sil, které by mohly počet sebevražd ovlivňovat. Podle vědců sebevražednost stoupá například i s rostoucí nadmořskou výškou. Jelikož na severu Itálie jsou hory, mohla by nadmořská výška vysvětlit i tamní vyšší podíl sebevrahů. Masoccová a spol. však vliv nadmořské výšky nezkoumali.

Je tedy lepší oženit se nebo provdat, pokud člověk chce snížit riziko, že spáchá sebevraždu? Skoro to tak vypadá. Na druhou stranu muži‑vdovci se zabíjeli víc než staří mládenci. Minimálně pro muže tedy manželství není úplně bez rizika.