Ráno mě často neprobudí budík, ale dusot kočičích tlapek. Radovan a Páťa se přeženou bytem jako dva splašení koně. Občas se při tom pošťuchují, někdy se jen mihnou a zmizí za rohem. Když se uklidní, natáhnou se vedle sebe – dva chlupaté uzlíky tepla, které dýchají v podobném rytmu. Je v tom obyčejnost a tichý klid. Jejich přítomnost mě spolehlivě vrací do dne, do těla, do jednoduchosti bytí.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
