Sebevědomí, nekonvenční, originální, v očích starších někdy spíše nepřizpůsobiví a egocentričtí. Mileniálové jsou lidé narození v posledních dvou dekádách 20. století, vyrůstající paralelně s vývojem moderních technologií, chytrých telefonů a sociálních sítí. Rozporuplně vnímaná generace s odlišným chápáním hodnot, závazků nebo sebe samotných. Jací jsou mileniálové ve skutečnosti a jak ovlivní budoucnost společnosti?

Generaci mileniálů v současné době reprezentují mladí dospělí, kteří v průběhu posledních pár let dokončili vysokou školu nebo mají za sebou prvních několik let pracovního života. Často jsou ještě dotováni rodiči, s nimiž žijí ve společné domácnosti. Láká je mnoho příležitostí k cestování a široký výběr možností dalšího směrování jejich životní cesty. Případné založení vlastní rodiny je pro ně nepředvídatelná budoucnost.

Naproti tomu pro generaci Baby boomers, které dnes reprezentují rodiče mileniálů, bylo osamostatnění po ukončení studia a následné založení rodiny jednou z priorit, ne‑li přímo samozřejmostí. Ve své rodičovské roli jsou často označovaní jako helikoptéroví rodiče: vůči svým potomkům se chovají ochranitelsky, dělají za ně řadu věcí, které by zvládli i sami, ale tito rodiče se ze strachu nebo jiných pohnutek snaží své děti všemožně ochránit. Před čím? Často před světem, který sami vnímají jako nebezpečné místo, kde za každým rohem něco číhá.

Rodiče a děti

Američtí vědci poukazují na propojení mezi „vrtulníkovou výchovou“ s její přísnou kontrolou, přehnaným monitorováním dítěte a bezpodmínečnou poslušností a mezi závislostí, z níž následně plynou negativními důsledky pro dítě. To pak často není schopno převzít odpovědnost za svůj život a samostatně se rozhodovat.

Mileniálové jsou tak v očích dříve narozených (často taktéž vrtulníkových rodičů) mnohokrát vnímáni jako „maminčini mazlíčci“ – líní, narcističtí, neschopní realizovat své vlastní rozhodnutí.

Na jedné straně je logické, že tito mladí dospělí byli svými rodiči pečlivěji sledováni. V dnešní době to umožňují technologie, díky kterým jsou děti s rodiči v neustálém kontaktu a operativně přístupné prakticky kdekoliv a kdykoliv. Určitě to s sebou přináší řadu nesporných výhod – komunikace je rychlá a děti mají neustále po ruce způsob, jak se obrátit na někoho blízkého.

Na druhé straně je otázkou, do jaké míry je tento rodičovský styl ovlivněn technologickým pokrokem a nakolik je důsledkem prostředí, v němž generace Baby boomers vyrůstala. To, jakými rodiči a partnery se stáváme, jaké vzory jednání a komunikace používáme, si do jisté míry chtě nechtě neseme z původní rodiny (ať už je vědomě napodobujeme, nebo se snažíme jednat záměrně v jejich protikladu, protože jsme si řekli, že nikdy nebudeme jako naši rodiče). Vyvstává pak otázka, zda je charakter mnoha mileniálů výsledkem dnešní doby, nebo spíše toho, co generace jejich rodičů postrádala, a proto to dávala svým dětem.

Dospělost na obzoru

Jeffrey Arnett, americký psycholog a autor konceptu vynořující se dospělosti, nicméně na mileniály hledí z jiné perspektivy. Hovoří o nich jako o mimořádně štědré generaci, která přináší příslib zlepšení světa. Důkazem je například skutečnost, že se velmi zajímají o veřejně prospěšnou činnost, zatímco nedostatek takových příležitostí podporuje sociální stereotypy vůči nim.

Navíc – stereotypní charakteristiky, které jsou mileniálům připisovány, lze považovat za přechodné, typické pro vývojovou fázi tzv. vynořující se dospělosti. Tu Arnett definuje následovně:

1. prozkoumávání identity
   
2. nestabilita
   
3. zaměřenost na sebe
   
4. pocit „někde mezi“
   
5. smysl pro možnosti
   

Můžeme proto očekávat, že tito mladí lidé budou potřebovat více času na prozkoumání příležitostí, které se jim nabízejí, a například rodinu budou zakládat později než generace jejich rodičů. Zároveň je pravděpodobné, že budou poznamenáni vrtulníkovou výchovou, kterou budou zčásti aplikovat na své vlastní děti. Na druhou stranu svým potomkům možná ponechají více svobody pro seberealizaci, protože on‑line svět je bude informovat, jestli jsou v pořádku.

Zkoumání příležitostí, které se nabízejí mladým lidem, u nich často vyvolává touhu pomáhat, působit jako dobrovolník, cestovat a zkoumat jiné kultury, takže můžeme věřit, že svým dětem budou vštěpovat tolerantní postoj k rozmanitosti nebo ochotu zajímat se o slabší.

Podobně zaměřenost na sebe, jak ji předkládá Arnett (tedy ne ve smyslu egoismu, nýbrž úsilí bojovat o sebeuplatnění ve světě dospělých), může ovlivnit děti mileniálů, pokud jde o autonomii, ale i angažovanost. Koneckonců – nejsou to mladí dospělí, kteří podporují myšlenky jako „zero waste“ nebo obětování roku života dobrovolnické službě a kteří dělají spoustu dalších věcí pro lepší svět? Není jejich otevřenost a vysoké sebevědomí, které jim připisují starší, jenom snahou mileniálů kriticky přemýšlet a vidět význam toho, co dělají?

Zdroje:
Arnett, J. J. (2013). The Evidence for Generation We and Against Generation Me. Emerging Adulthood, 1(1), 5–10.
Arnett, J. J., & Fishel, E. (2013). When will my grown‑up kid grow up? Loving and understanding your emerging adult. Workman Publishing.
Odenweller, K. G., Booth‑Butterfield, M., & Weber, K. (2014). Investigating Helicopter Parenting, Family Environments, and Relational Outcomes for Millennials. Communication Studies, 65(4), 407–425.