Nejvíc si člověk komplikuje život, když touží po věcech nepodstatných a ještě kvůli nim zanedbává ty podstatné. Psychologie nám může pomoci srovnat si to v hlavě.

Od spuštění webu Psychologie.cz na jaře 2010 čtu jako šéfredaktor pečlivě všechny publikované i nepublikované články. K tomu hromadu časopisů a knih o lidském chování, o komunikaci, o lidském štěstí i neštěstí.

Každý týden mám taky příležitost mluvit a psát si s psychology, psychiatry, kouči, studenty psychologie a chytrými čtenáři. Ne že bych měl díky tomu v hlavě všechno srovnané a v duši věčný svit, ale něco už mi to snad dalo.

Píšu snad, protože objektivně to vyhodnotit nedokážu. Pořád jsem schopný pohádat se kvůli hlouposti, potrápit sám sebe uprostřed noci paranoidní myšlenkou, zařvat na dítě, i když by bylo na místě moudré slovo. Přesto věřím, že mi psychologie pomáhá být víc v pohodě a lépe vycházet s okolím.

Poznatky vědců zaujmou, ale nepomohou

Univerzity a výzkumná pracoviště z celého světa hrnou prostřednictvím odborných časopisů a tiskových agentur do médií své nejnovější poznatky. Nejsou to ale mediálně vděčné střípky vědeckých poznatků, co může měnit náš život k lepšímu. Psychologie, která opravdu pomáhá, je o podání ruky jednoho člověka druhému.

Jestli sledujete web Psychologie.cz pozorně, nejspíš jste si toho už taky všimli: největší ohlas mají články, ve kterých autor upřímně vypráví o svých osobních, lidských zkušenostech. Podívejte, říkají v takových článcích, možná jsem psycholog, možná psychiatr, možná novinář na volné noze, ale to je jedno. Takhle jsem před časem bloudil a takhle jsem hledal a našel svoji cestu. Jestli chcete, pojďte si to se mnou projít, ať neopakujete moje chyby. Nebo ať můžete dřív než já udělat ten správný krok.

Když se takový článek povede, v diskusi jako by se pak čtenáři s autorem a spolu navzájem opravdu chytili za ruce. Říkám si, jestli se pak ti psychologové, co se nad podobnými články pohoršují, protože jsou pro ně „málo odborné“, nechytnou aspoň za vlastní nos.

V poslední době jsem trochu bilancoval, asi se to má, když přijdou kulaté narozeniny. Přečetl jsem pár chytrých knížek a dal dohromady co nejjednodušší seznam toho, co podle nejrůznějších studií a statistik vede muže v mém věku k pocitu naplnění a spokojenosti.

1. Práce, která někam směřuje

Od několika koučů jsem slyšel vyprávět o jejich typickém klientovi: chlap po třicítce, kterému se zadařilo v podnikání nebo v kariéře, je na vrcholu, ale trápí se, neví, co se sebou dál. Rutina ho ubíjí, doma je nervózní, má všechno, ale nemá klid.

Podle průzkumů provedených ve vyspělých zemích člověka nejvíc naplňuje práce, ve které musí překonávat reálné překážky, zažívá skutečné neúspěchy, ale rok za rokem se může ohlédnout a vidí, že je stále na dobré cestě. Že je ve svém snažení úspěšný a stále to někam vede. Když tenhle pocit chybí, je čas na změnu.

2. Věrnost manželce a dětem

Podle všech studií, které jsem na tohle téma četl, jsou věrní manželé spokojenější než proutníci nebo muži bez partnerky. Kdo provozuje sex s jediným partnerem, žije prokazatelně šťastnější (a delší!) život než ten, kdo má během roku partnerů víc. Kdo nemá spokojený a pevný vztah, tomu k trvalému štěstí nepomůže úspěch v kariéře nebo v podnikání.

Možná je to ale celé trochu složitější. Psychology Today před časem poukázala na zajímavou souvislost: inteligentní lidé mají méně sexuálních partnerů (nebo příležitostí?) než lidé hloupější. Nebudu se teď zaplétat do úvah, co to vlastně znamená a co z toho vyvozovat – zkuste na to přijít sami a třeba se o své teorie můžeme podělit v diskusi.

V každém případě spokojená rodina a fungující sex s manželkou jsou pro život dospělého chlapa to nejdůležitější. A ano, taky to nejzapeklitější.

Když si muž a žena i po deseti letech lidsky rozumí, je to veliká výhra. Aby to ještě klapalo v posteli, musí se sejít dlouhá řada šťastných okolností.

3. Aktivní život s přáteli

V tomhle bodě to my čeští chlapi nemáme snadné. Nevytváříme komunity sousedů jako Američani, nevídáme se pravidelně v kostele. Spojuje nás nejčastěji sportovní aktivita, koníčky, chlast (hulení) a Facebook. Nic z toho vlastně není o skutečné hlubší komunikaci.

Kdo má spolehlivé přátele, snáz ustojí časy, kdy se nedaří v práci nebo když je doma dusno. Tyhle tři oblasti se zkrátka doplňují a tvoří celek. Jedna bez druhé není stoprocentní.

Já se na kamarády mockrát vykašlal, kvůli práci nebo proto, že doma s rodinou je mi dobře. Moje dny jsou lepší než vaše noci, říkal jsem si pro sebe. Pomalu zase začínám společensky ožívat, ale jde to ztuha…

Jsou to tři zdánlivé samozřejmosti. Kdo je má v souladu, neměl by se už nechat ničím rozhodit. Neměl by moc spekulovat a místo toho si občas připomenout: „Chlape, ty umíš žít!“

Na co jsem zapomněl?