30. 1. 2019
Zatímco „otci psychiatrie“ Emilu Kraepelinovi bylo koncem devatenáctého století jasné, že „dementia praecox“, jak původně schizofrenii nazval, souvisí s duší i mozkem, psychoanalýza následně vytlačila biologii na další půlstoletí na okraj. Její přístup přinesl zásadní – byť dneska často zastaralé – pochopení psychických souvislostí onemocnění mysli a mozku. Po polovině století pak byl odsunut antipsychotiky a dopaminovou hypotézou, které zdůrazňovaly výhradně biologický pohled a přinesly neméně zásadní poznání souvislostí biologických. Po dalším půlstoletí se postupně vracíme k pochopení, že jedno nemá smysl oddělovat od druhého.
Zpočátku, asi od poloviny minulého století, jsme projevy schizofrenie považovali za důsledek přílišného množství dopaminu v mozku. Vedly k tomu zejména dva důvody: zaprvé objev, že antipsychotika snižují hladinu dopaminu a zároveň potírají bludy a halucinace, zadruhé psychotické účinky amfetaminů, které naopak dopamin zvyšují – a stejně tak sklony k halucinování.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné