Proč vždycky, když udělám něco neobvyklého, něco nového, třeba zveřejním další článek s mými niternými myšlenkami, sevře se mi žaludek a obávám se rány do zad?
Emoce kypí a mou mysl ovládnou pochybnosti: Stojí mi to vůbec za to? Vždyť je mnohem jednodušší plavat s proudem a užívat si klidu.
Kde jsem k takovým pochybám přišla? Je lehké říci, že mě to naučili doma anebo ve škole, když kritizovali mé neobvyklé aktivity, ale já už přece do školy dávno nechodím.
Hra na tenkém ledě
Asi bych se měla ze svých pocitů poučit. Na tenký led nejistoty vybíhám suverénně s euforickým pocitem síly (příliv dopaminu) z vlastních geniálních nápadů. Jenže! Dopamin odezní a já znovu a znovu balancuji na ledové slupce. Ještě jsem se nepoučila. Možná naštěstí? A nelítám v tom sama. Se mnou je nepoučitelných ještě mnoho dalších, kteří cítí potřebu uplatnit svou tvořivost, ačkoli jsme vyrostli v tom, že je nebezpečná.
Snad vysvětlení pro mladou generaci, co nikdy neslyšela heslo, které v období před revolucí zajišťovalo bezpečí na pracovišti i v soukromém životě: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo nic nezkazí, bývá pochválen. Kdo je pochválen, bývá povýšen. Kdo je povýšen, ten nic nedělá. A tak dokola…“
Ale jsou tu i druzí, co mají strach si připustit, že se jim v hlavě rodí nápad. Bojí se na něj i pomyslet, natož ho vyslovit nebo dokonce nedejbože realizovat, protože jejich vnitřní cenzor je silnější. A tak, možná aniž by to věděli, strádají nedostatkem vlastní svobody.
Občas si kladu otázku, jestli si můžu dovolit takhle svou kreativitou plýtvat. Co když mi nápady dojdou?
Doktor Vlach to v Saturninovi rozčísl dobře. Jsou lidé, kteří v míse koblih vidí jen koblihy. Ale jsou i jiní, které to sladké potěšení inspiruje k ledasčemu. Přiznám se, že já sama bych si koblihami nehodila, ale už několikrát mě podobná pitomost napadla a než jsem si ji stačila zcenzurovat, docela mě pobavila.
Občas si kladu otázku, jestli si můžu dovolit takhle svou kreativitou plýtvat. Co když mi nápady dojdou? Upřímně míněné rady laiků i názory odborníků oscilují od nabádání k volnému tvoření bez hranic až po přijetí plné zodpovědnosti za každou (i hříšnou) myšlenku. Jedna z nich mi padla jako ulitá: „Nemusíš hned uskutečnit všechno, co tě napadne, ale užij si ten báječný pocit euforie, oslav ten okamžik, protože všechno, co v tvých nápadech je, je skryté bohatství tvého nitra. Skrze své nápady se s ním učíš komunikovat, uvědom si to.“
Každodenní zázrak
Neurovědci možná vědí, jak nápady vznikají, ale pro obyčejného smrtelníka je to zázrak. Jak a z čeho vzniká hudba? Kde ve svém nitru malíři nalézají představu, jak budou malovat obraz? Jak spisovatelé vědí, co mají napsat do svých knih, kde se vzaly všechny vynálezy?
A nejde jen o Fausta nebo Devátou – vždycky znovu a znovu v metru kroutím hlavou, jak někoho mohla napadnout tak geniální myšlenka, že by schody mohly jezdit nahoru a dolů?
A pak nastane den D, a všichni ti úžasní lidé jsou při svých premiérách, vernisážích či prvních koncertech plni pochybností, zda plody jejich nápadů veřejnost přijme. Někdy čekají marně. A přesto tvoří dál, protože to je silnější než oni.
Možná se mnou budete souhlasit, že stojí za to bojovat s vlastními pochybnostmi a hledat odvahu ukázat ostatním něco ze sebe sama, ale ráda bych připomněla, že i uplatňování kreativity má svá úskalí.
Když jedete v euforii, jděte se vyčůrat
Včera odpoledne mi zavolali přátelé, jestli jsem doma, že jsou náhodou v Praze a že už jsou v naší ulici. Jasně, měla jsem radost, ale i starost. Proč nezavolali dřív? V lednici se koulela dvě opuštěná vajíčka a půlka včerejšího chleba. Co jim nabídnu?
Na chviličku mě ovládlo temno v hlavě, ale pak se moje kreativita rozjela. Nabízelo se hned několik variací chleba a vajíček vařených, míchaných i smažených. Nejvíc pyšná jsem byla na nápad udělat ze čtverců chleba malé pyramidy od největšího k nejmenšímu, potřít hořčicí, pomašlovat rozmíchaným vajíčkem, strčit pod gril a pak umně pokapat kečupem. Začala jsem se se svými nápady cítit dobře. Jasně, že to zvládnu, a ještě ukážu, že si umím poradit v každé situaci. Přijímám tu výzvu. Budou koukat. Moji milí přátelé, těšte se…
Chybělo jen málo, a byla bych ve své zaslepenosti vlastní úžasnou kreativitou promarnila jejich čas činností, kterou ode mne nikdo nechtěl.
Od radosti jsem šla na záchod. Tam se mi naštěstí vyjasnilo. Už jsem na nic nečekala a přes donáškovou službu jsem objednala pizzu. Zase se mi při tom trochu svíral žaludek a moje nálada zakolísala od „Co si o mně pomyslí“ až po „Určitě jsem udělala dobře.“ Taky si myslíte, že jsem to zbaběle vzdala? A nechce se vám čůrat?
Všichni vědí, že mnohem důležitější než udělat věci správně je dělat správné věci. Stejně je to i s uplatněním kreativity. Slouží ona mně, anebo se stávám já či moji blízcí její obětí?
Ve své slabé chvilce jsem přestala přemýšlet o jídle, respektive o sobě, a začala jsem přemýšlet o přátelích. Jedou za mnou a chtějí si popovídat. Rozhodli se, že mi věnují svůj čas. Možná budou mít hlad, možná ne. Nejde tu o žádnou akci „prostřeno“, moje improvizované kuchařské kreace je nezajímají. Nepřijeli kvůli jídlu, přijeli za mnou. Chybělo jen málo, a byla bych ve své zaslepenosti vlastní úžasnou kreativitou promarnila jejich čas činností, kterou ode mne nikdo nechtěl.
Využívejte celý web.
PředplatnéA o tom to je. Užít si své nápady, to ano, ale nenechat se první euforií zaslepit. Přemýšlet, čeho chci doopravdy dosáhnout. Neuklouznout po prvním řešení, využít svou tvořivost a prozkoumat zadání ve všech souvislostech. Vymyslet elegantní a efektivní řešení problému, no řekněme v mém případě situace, abych nejen já, ale všichni byli spokojeni.
Svým přátelům jsem pizzu nikdy neobjednávala, vždycky jsem pro ně vařila sama. Nápad ze záchodu, že to můžu zařídit také jinak, jsem až dodatečně ocenila jako geniální. Sice jsem musela obětovat pyramidky (nerada), ale moc jsme si ten večer užili.
A poučení? Vymýšlet nové cesty není lehké. Jsou úplně jiné než ty obvyklé. Vyžadují nejen otevřenou mysl a flexibilitu, ale i své oběti. Krásná výzva! Zbývá ignorovat výčitku, co se mi teď opět nad hlavou zjevila jako Damoklův meč: „Cos to zase provedla!“
