Se sílícím důrazem na individualitu a rozmachem médií v mnoha lidech, hlavně těch mladých, snadno vznikne pocit, že si musí vybrat z nepřeberného množství možností, čím chtějí být, co mají rádi, jaká je jejich identita. Vlastně se po nich žádá, aby „vymysleli sami sebe“ takříkajíc od nuly. Takový požadavek však na psychiku klade neúměrnou zátěž. Bezpochyby existují lidé, pro které je například hledání jejich genderové identity složitější. Je jedině dobře, že se o podobných tématech otevřeně mluví. Měli bychom ale vidět i odvrácenou stránku takové osvěty.
Lidské trápení má podobu nekonečného množství jedinečných příběhů. Z odstupu lze mnohdy vidět, že tyto příběhy spojují jakési univerzální „cesty do neštěstí“. Jako psycholog, který se věnuje teorii i klinické praxi, v poslední době zejména u dospívajících rozpoznávám obecnější vzorec, který si pro sebe poeticky pojmenovávám jako utrpení nekonečné mysli v konečném těle.
Sleduji znejistění mladých lidí v jejich sociálních a sexuálních rolích. Vidím, jak jsou paralyzovaní nekonečným hledáním, kdo vlastně jsou, co si mohou koupit, kým by mohli být, jaký z desítek genderů je ten jejich, jestli milovat druhé, anebo v rámci novinky sologamie požádat o ruku sám sebe…
Beru trápení každého člověka vážně. Každý z nás má právo na sebeurčení, seberealizaci, na svobodu vyjadřovat své názory a být tím, kým se právě cítí být. Souběžně je však třeba také uvědomovat si a přijmout jinou skutečnost: Cítit se nějak neznamená, že máme nárok na změnu vnějšího světa, a už vůbec ne to, že nás vnější svět musí za každou cenu akceptovat a na naší cestě podporovat.
Každý přemýšlivý a citlivý člověk dojde k závěru, že na svět se dá dívat množstvím různých pohledů. Lidské ledničky, ložnice a koupelny mohou být tajuplnými ostrovy nekonečných možností, stejně jako denní snění. Složitější otázkou je „právo“ tyto ostrovy rozšiřovat i do společných prostor, kde se navzájem potkáváme.
Hledání možného
V jistém bodě zkrátka končí to ryze osobní a začíná společenské a společné, které se nakonec stává také hranicemi naší vlastní psychiky – kotvou nekonečných možností mysli. Ano, nesedí všem, ne každému v ní může být pohodlně, ale drží nás v bezpečí předvídatelnosti: potřeba jistoty a bezpečí patří k těm nejzákladnějším.
Bezbřehost skrytá v kulisách korektnosti je nebezpečím zejména pro vyvíjející se psychiku. Nedostatek jasných hranic poškozuje vývoj i zdravých dětí a zúzkostňuje je, natož pak dětí na pomyslných křižovatkách mysli, kde někdy stačí opravdu málo, aby bylo rozhodnutí zásadní. A změny na těle za pomoci hormonů a plastických chirurgů jsou prakticky nevratné.
Humanistická psychoterapie se zaměřovala na hledání autentického já a individuálních potřeb. Ve své době to byl důležitý krok, z dnešního pohledu ale udělala naší psychice medvědí službu. Hledání „opravdového já“ a snaha po naplnění „vlastního jedinečného příběhu“ vede spoustu lidí k víře, že všechno, co nám psychika nabídne, je třeba zkoumat, brát vážně a důvěřovat tomu. Sami sobě se často stáváme záhadou a zabýváme se sami sebou více, než je zdrávo.
To je však z hlediska hlubšího pochopení psychoterapie a její role v léčbě a podpoře osobnostního růstu jen jedna část celého příběhu. Osobnostní růst a uspokojování našich potřeb se odehrává vždy v interakci s prostředím a v kulisách limitů těla a dané společnosti.
Cílem psychoterapie je mimo jiné právě i přijetí limitů, akceptace hranic. Potřebujeme si uvědomovat, že naše chování má vliv na druhé lidi. A také že neexistuje spravedlnost v tom smyslu, že každý může dosáhnout všech svých cílů a možností. Ne všichni startujeme ze stejných životních pozic. Ne vše, co je k mání, je nutně pro mě.
Ať se nám to líbí, nebo ne, podléháme všichni stejným fyzikálním a biologickým zákonitostem. Naše smysly omezují, kterou část světa vnímáme, a fyziologie a anatomie našeho těla určují, jak lze s prostředím vstupovat do interakce. Aniž bychom si to uvědomovali, psychologický a biologický vývoj vnáší do našeho života řád, předvídatelnost a návody, kdy a co v životě udělat.
- Dáme‑li stranou diskutabilní extrémy, které umožňuje současná medicína, matkou může být jen žena a jen v určitém časovém intervalu vývoje.
- Lidský druh má jen dvě pohlaví a vývoj našeho života směřuje k zániku hmotného těla.
- Rozmnožujeme se pohlavně, polovina chromozomů je od muže a polovina od ženy.
- Lidské mládě má největší pravděpodobnost zdravého vývoje, pokud je v prvních letech vývoje zahrnuto bezpodmínečnou láskou blízkých pečujících osob, a tak dále.
Naše tělo je konečné, má své limity a vývojová stadia. Jeho fyziologie definuje základní trajektorii našeho života. To vše v pozadí formuje i naši psychiku. Jak popisují vlivné psychologické teorie, například osm věků člověka Erika Eriksona, existují období optimální pro první rande nebo zplození dětí, a jiná, kdy je čas odcházet a předávat vedení dalším generacím. Zákonitosti vývoje těla přinášejí do popředí naší psychiky univerzální témata a úkoly, které lze nejlépe naplnit v určité životní etapě určitým způsobem.
Šedesát tisíc myšlenek
V kontrastu s tělem se zdá, že naše mysl je nekonečný prostor možností a jejich asociativních kombinací, které se manifestují jako neustávající proud myšlenek, představ, vzpomínek, hodnocení, nápadů… To pak interpretujeme jako naše já a naši osobnost. Vše myslitelné je v mysli možné. Obvykle nevíme, že myslíme, a intuitivně věříme, že jsme tím, co si myslíme.
Některé výzkumy uvádějí, že naší myslí denně projde až šedesát tisíc myšlenek. Může nás napadnout cokoli – od běžného hodnocení, že se mi líbí sousedovy boty, přes fantazie, jak do jídelny vchází slon, až třeba po agresivní nebo sexuální představy, které nás mohou znepokojovat.
Vše nabírá na dynamice, když se nekonečný prostor mysli poprvé v dějinách evoluce lidského mozku setkává s internetem a sociálními sítěmi. Ty dnes tvoří téměř nekonečnou manifestaci obsahu lidské mysli. Cokoli a kohokoli napadne, lze na internetu najít a vždy existuje také skupina lidí, která tyto obsahy a postoje (starosti, trápení, názory a tak dále) sdílí. Nezřídka platí, že čím méně obvyklé něco je, tím větší návštěvnost a vliv to má.
Navíc lze na internetu najít i ledacos, co nás doposavad nenapadlo a s určitými aspekty a často přechodnými stavy naší psychiky to rezonuje. V rámci platforem, jako je například Tik Tok, můžete jakýkoli krátkodobý a impulzivní poryv mysli zhmotnit v podobě videa. Tím vytváříte prostředí, které moduluje mysl někoho jiného – a prostřednictvím odměny a trestu v podobě zdvižených palců a finančních odměn vlastně zpětnovazebně i tu vaši.
Teorie sociálního učení Alberta Bandury ukazuje, že učit se lze také prostým pozorováním chování ostatních jedinců. Prostředí, v němž se pohybujeme (i to virtuální), má vliv na naše chování, a naopak svým chováním ovlivňujeme prostředí. Reakce ostatních lidí také mají vliv na naše chápání, kdo jsme nebo kým si dovolíme být. Prostředí tvoří mantinely nejen našeho chování, ale i toho, co prožíváme, co nám naše mysl nabízí.
Pocit napětí, nepohodlí ve vlastním těle nebo nejistotu ohledně vlastní sociální identity ve vývoji dítěte a mladého člověka jako psychologové očekáváme – je jakýmsi přechodovým obdobím, které souvisí s tělesnými změnami v průběhu dospívání. V kontaktu s nekonečnými možnostmi internetu však tyto pocity snadno nabývají různých a často hrůzných podob.
Ty však mohou paradoxně fungovat i jako odměna. Dotyčný totiž konečně zažije úlevu: už ví, co mu je, kdo je a kam patří. Možná je nebinární, možná je hraniční, bezpohlavní, oboupohlavní, sologamní a tak dále. Je to jako jít do obchodu a vybrat si kostým, který mi nejlépe padne. Často bez práce, bez rozmyslu a hlavně rychle. Když už vím, kdo jsem, stávám se členem skupiny, která má svou identitu, práva a nároky.
Psychika v nejistých vodách
Právě rostoucí fluidita v oblasti sociálního pohlaví neboli genderu (a s tím spojená nejistota mladých lidí) je zajímavým fenoménem a příkladem. Je velmi těžké jednoznačně říci, zda je jen výsledkem společenských změn, které utlačované psychice sundaly okovy náboženství a tradiční společnosti, anebo je stávající nárůst naší celkové nejistoty výsledkem neukotvenosti naší mysli v důsledku ztráty důvěry v onen psychobiologický řád.
Stáváme se více sami sebou, anebo jen ztrácíme základní kotvy v psychobiologické realitě našeho těla a kdejaká přirozená fluktuace naší mysli v podobě přechodné nejistoty, kdo jsem, narazí na otevřenou náruč všeobjímajícího sociálního světa na internetu, kde je vše možné a pro vše najdeme podporu? Odpovědí samozřejmě je, že je to výsledkem interakce mnoha faktorů včetně zde zmíněných.
Pokud je naše sociální pohlaví fluidní a společenské změny tuto fluiditu podporují i ve veřejném prostoru, měli bychom právě my odborníci na duševní zdraví mírnit v některých případech zbrklá rozhodnutí, operovat, nasazovat léky nebo přistavovat další toaletu a společnost více nabádat k akceptaci fenoménu fluidní mysli, ovšem bez zbytečných akcí.
Duše je složitá, má nekonečné množství odstínů, které se v průběhu života a někdy i v rámci jednoho dne mění. Mít slova pro své vnitřní stavy je důležité, přesto však musíme hledat hranici, kdy je jejich síť už příliš komplikovaná a nevede k jasnosti, ale chaosu.
Výzkum v oblasti emočních stavů, který provedli Lisa Feldman‑Barrett a Antonio Damasio, ukazuje, že:
- Emoce a pocity jsou vlastně naší slovní interpretací tělesných stavů.
- Ty vždy vnímáme v souřadnicích příjemného a nepříjemného (valence) a aktivujícího a neaktivujícího (arousal).
- Afekty, které zažíváme, interpretujeme jako emoce a pocity. Vlastně si vyprávíme příběhy o tom, co jsou naše prožívané stavy a co znamenají.
- Stejný stav, jako je například tlak v žaludku, může být v závislosti na kontextu interpretovaný jako strach, pocit viny, začátek střevní chřipky, hlad nebo vzrušení.
Přechodná období a stavy, které mohly spontánně odeznít nebo se postupně stát začátkem dlouhého procesu hledání vlastní cesty a místa ve světě, jsou rychle a konzumně škatulkovány nabídkou sociálních sítí, které mají slovo a kategorii pro všechno.
Přibývá indukovaných sebevražd, sebepoškozování a poruch příjmu potravy, „výzev“ podněcujících k rizikovému chování, které už nejednou skončily smrtí dětí a dospívajících. Počet videí narůstá geometrickou řadou, takzvaní influenceři a youtubeři se stávají dokonce povoláním.
Mysl bez kotvy
Po většinu vývoje lidského druhu podmiňovalo vývoj našeho mozku přírodní prostředí a bezprostřední okolí: drželo ho v mantinelech dne a noci, ročních cyklů, společenských rituálů, době poplatných sociálních rolí a genderů.
Nyní je člověk vystavený zcela novému prostředí, kde se přirozené biologické kotvy ztrácejí. Virtuální svět v podobě internetu a sociálních sítí je v procesu evoluce tlakem, jehož dopad na vývoj nás lidí můžeme jen stěží dohlédnout.
Internet je nezbytný nástroj moderní společnosti, který jednotlivce a lidstvo v mnoha aspektech osvobozuje a posouvá dál. Pobyt na internetu se z mého pohledu zdá být problematický až ve chvíli, kdy se jeho krajinou procházíme bezcílně – kdy zabíjíme čas, těkáme a rolujeme a necháváme se vést jen svou zvědavostí, průběžně krátkodobě odměňovanou vrcholky dopaminu v našem mozku.
Mysl se v tu chvíli stává neukotvenou. S narůstající dobou strávenou ve virtuálním prostoru vzniká iluze nekonečných možností. Jako když dlouhou dobu koukáte na akční filmy a připadá vám snadné vyskočit z prvního patra na střechu jedoucího autobusu.
Souběžně s tím klesá výkonnost našich svalů, oběhového systému a také se paradoxně prohlubuje naše izolace od lidského světa. Může se tak stát, že na internet utíkáme před stresem a samotou, abychom se do většího stresu a samoty dostali.
Nižší fyzický výkon našeho těla a narušený spánkový rytmus snižuje naši odolnost vůči stresu. To s sebou nese riziko rozvoje deprese a úzkosti a poklesu naší fyzické a psychické energie pro reálný svět. Bludný kruh se uzavírá.
Náš výchozí stav a potřeba ulevit si zákonitě řídí naši pozornost (attentional bias), a tak si začneme na internetu vybírat témata a obsahy, které podporují anebo vysvětlují naše trápení. Zpočátku to děláme my sami, později už svévolně náš prohlížeč. Najednou tak můžeme mít dojem, že svět se řítí do záhuby, většina lidí si není jistá svým genderem, všichni jsou lepší než já, rodina se rozpadá a tak dále.
- Z průzkumu AMI Digital Index, který mapuje trendy v používání sociálních sítí v České republice, vyplývá, že v průměru strávíme na internetu 159 minut denně a že čtyři pětiny lidí jsou aktivní na sociálních sítích prakticky každý den.
- Tým profesora Šmahela z Masarykovy univerzity v projektu EU Kids Online 2020 zjistil, že děti ve věku 9 až 17 let tráví online prostřednictvím svých smartphonů téměř tři hodiny denně a že 84 % dětí jsou online každý den.
Objektivní odpověď na otázku, kolik času denně trávíme rozhovory s blízkými lidmi, chybí. Jaká je pak role společnosti, učitelů, rodičů, psychologů a lékařů? Kdo nám trpělivě, vlídně a moudře řekne, abychom se zastavili, na chvíli se nebrali tak vážně a stejně tak nebrali příliš vážně naše myšlenky a pocity a prostě jen trpělivě počkali, co se objeví jako další krok?
Už jen to, že se zastavíme a počkáme, je sofistikovanou intervencí a lze očekávat změnu. A navíc: naše tělo, jeho biologické rytmy a proces stárnutí nás logicky vedou. Stačí jen vypnout internet a zůstat sám se sebou, pod soucitným a laskavým vedením ostatních lidí. Pomalu, krok za krokem a s vírou, že si vše sedne, urovná, zapadne a zacelí se – a pokud ne, zbývá věda a moderní medicína.
