Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Dětské emoce

Jsou ryzí a syrové. Jak dítě citlivě vést, aby se postupně učilo vlastní emoce regulovat?

Jednou jsem cestou domů v plném autobuse zahlédla mámu s dítětem. S nespokojeným plačícím dítětem, které si za každou cenu přálo mačkat pořád dokola to lákavé svítící tlačítko s obrázkem invalidního vozíku. Samozřejmě, že mu to jeho máma zakazovala – ale batole v tu chvíli nevnímalo nic jiného než svůj vztek.

Znáte to? Je to typická situace, ve které lze reagovat mnoha způsoby:

  • Výhrůžkou – okamžitě se uklidni, nebo ti dám na zadek!
  • Studem a zacpáním pusy – všichni se na nás dívají, tady máš sušenku, ššš!
  • Snahou o změnu pozornosti – podívej, jedeme kolem cirkusu!

Každý z těchto způsobů s sebou nese výhody i nevýhody a hlavně si jimi dítě tvoří vzorec chování do svého života.

Taky máte někdy pocit, že emoce jsou hodným sluhou, ale zlým pánem? Že zacházet s nimi je složité, zvlášť pokud opečováváte emoce malých dětí? Já ano. A stejně kdyby se mne kdokoli a kdykoli zeptal, co považuji pro člověka za nejdůležitější, jednoznačně odpovím, že právě emoce. Jsou složitým, komplexním a pro mne stále fascinujícím procesem.

Odjakživa jsem, obdarována vysokou emoční citlivostí, zkoumala ty dynamické jevy uvnitř sebe. To jsem ale ještě netušila, že s rodičovskou rolí se materiál ke zkoumání násobně rozšíří. A nejzajímavější na celém pozorovacím procesu je, že čím víc se dozvídám, tím méně toho vím: pole variability emocí může být nekonečné.

Emoce v našich životech plní spoustu funkcí – například nám poskytují informace o tom, co je dobré a co je špatné, a celkově ohraničují naše sociální chování. V našem těle jsou neustále regulovány tak, aby dynamika našich emocí byla přizpůsobivá, sociálně přijatelná a v souladu s našimi cíli. Jinými slovy, aby naše emoce byly přiměřeně intenzivní. Aby nás mobilizovaly, ale nepřekážely nám.

Špatná emoční regulace se považuje za důležitý faktor pro vznik, vývoj a projevy psychických poruch – proto je v psychologii čím dál větší snaha zdůrazňovat, jak je pro zdravý psychický vývoj dětí a dospívajících nutné naučit se své emoce regulovat právě přizpůsobivým a sociálně přijatelným způsobem.

Jak se emoční regulaci naučit – a jak ji učit?

Trocha teorie: emoční regulace vzniká a vyvíjí se po celý život. Rozvíjí se však již od kojeneckého věku, kdy je tvořena pečovateli dítěte skrze vnější regulaci, která spočívá převážně v reakcích na chování dítěte. Ty mohou vypadat různě:

  • Okamžitě se uklidni, už se zase vztekáš!
  • To ona je taková hysterka.
  • Nelíbí se ti tady? Jsi z toho teda docela rozmrzelý…
  • Láká tě to, že. Asi se teď hodně zlobíš, že tam nemůžeš jít.

Asi tušíte, že některé z těchto reakcí jsou s ohledem na dítě vhodnější než jiné. Kvalita podpory pečovatele ve stresových situacích je klíčová – právě tím se dítě učí, jak takové situace zvládat. V průběhu dětství se pak postupně rozvíjí vnitřní emoční regulace, a to především díky rozvoji jazyka. Prostřednictvím přiléhavého pojmenování lze emocím snáze porozumět.

Neméně důležité je také prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Právě to mu dává zpětnou vazbu ohledně adaptivnosti a přijatelnosti projevu určitých emocí:

  • Už jsi přece velký kluk, tak nebudeš plakat.
  • Klidně se vyplakej, to se může stát každému…

Pro rodiče nemusí být vždy jednoduché a přirozené reagovat tak, aby správně určili vhodnost či nevhodnost dané emoce v dané situaci (a tím byli pro dítě učitelem emoční regulace). Je to obtížné také z toho důvodu, že kojenecké a batolecí období je plné silných emocí. Nebo lépe řečeno: těch nejsilnějších.

Malé děti jsou teprve na začátku vývoje celého regulačně-emočního systému, tudíž nejčastěji používají emoce v jejich ryzích formách. Naproti tomu dospělý zdravý jedinec je schopen projevit několik forem různých emocí a jejich dynamiky (může být smutný, sklíčený, rozmrzelý, plačtivý, depresivní) a podle toho pravděpodobně bude i navenek působit.

Rozlišovat a kultivovat

Nemůžeme říci, že malé dítě tak rozmanitého spektra schopno není, ale pravděpodobně dá smutek najevo jen jedním výrazem – a tím je pláč. Zlost a nespokojenost vyjádří vztekem, radost výskotem a podobně. Sečteno a podtrženo, tímto vším vzniká nárok na rodiče, aby na tyto ryzí formy emocí reagovali smířeně, klidně a poučně. A to přece jen vždy nejde. Je tu však i jiný způsob.

Pro zdravý rozvoj emoční regulace může být dostačující, pokud dítěti emoci, která se v něm a kolem něj děje, „jen“ pojmenujeme. Nemusíme ji soudit ani hodnotit. Součástí emoční regulace je totiž také emoční uvědomění, tedy schopnost emoce rozpoznávat a popisovat.

Stěžejní roli zde v raném vývoji emočního uvědomění hrají opět pečovatelé dítěte, kteří skrze pojmenovávání pocitů a procesy zrcadlení a přijetí pomáhají dítěti vyznat se v emočním stavu sebe i druhých. Výsledky mnohých výzkumů říkají, že podporování dětí i dospělých v rozvoji emočního uvědomění může přispět k jejich pozitivnějšímu emočnímu prožívání a větší duševní pohodě.

Emoční pojmenování může spočívat v jednoduchém shrnutí toho, co se pravděpodobně v dítěti děje:

  • Ty se asi teď hodně zlobíš, co…
  • Vypadá to, že si teda ale pořádně naštvaný!

Občas to zní komicky a můžeme nabýt pocitu, že nás dítě v tom okamžiku nemá šanci vnímat – opakovaně se mi však potvrzuje, že děti vnímají byť jen náznaky podobných výroků.

Člověk prožívá velkou škálu emocí, a proto je důležité, abychom se všemi emocemi dítěte jednali rovnocenně. Radost má stejnou možnost být projevena jako zlost, smutek má stejnou váhu jako strach, a tak dále. Pokud dítě tuto rovnocennost nevnímá, může postupem času některé emoce ve svém repertoáru prožívání upozadit, či dokonce zcela potlačit.

A to může v dospělosti znamenat problém – nejen ochuzením vlastního prožívání, ale také např. ve snížené empatii k druhým lidem či v oblasti v sociálních vztahů celkově. Potlačené emoce jsou pro člověka prostě mnohem komplikovanější na pochopení. Proto je mnohem výhodnější a adaptivnější přijmout je všechny: kteroukoliv, jaká zrovna přijde. Emoce mohou být poddajné a přizpůsobivé – pokud jim dáme prostor.

Schopnost emoční regulace vzniká již od nejnižšího věku. Jako rodiče ji můžeme pozitivně podporovat. Všichni si přece přejeme, aby z našich dětí vyrostli vyrovnaní, sebevědomí a emočně stabilní jedinci.

A tou matkou v autobuse jsem byla já.

Diskuse 0