Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Dětské emoce

Jsou ryzí a syrové. Jak dítě citlivě vést, aby se postupně učilo vlastní emoce regulovat?

7:41

Jednou jsem cestou domů v plném autobuse zahlédla mámu s dítětem. S nespokojeným plačícím dítětem, které si za každou cenu přálo mačkat pořád dokola to lákavé svítící tlačítko s obrázkem invalidního vozíku. Samozřejmě, že mu to jeho máma zakazovala – ale batole v tu chvíli nevnímalo nic jiného než svůj vztek.

Znáte to? Je to typická situace, ve které lze reagovat mnoha způsoby:

  • Výhrůžkou – okamžitě se uklidni, nebo ti dám na zadek!
  • Studem a zacpáním pusy – všichni se na nás dívají, tady máš sušenku, ššš!
  • Snahou o změnu pozornosti – podívej, jedeme kolem cirkusu!

Každý z těchto způsobů s sebou nese výhody i nevýhody a hlavně si jimi dítě tvoří vzorec chování do svého života.

Taky máte někdy pocit, že emoce jsou hodným sluhou, ale zlým pánem? Že zacházet s nimi je složité, zvlášť pokud opečováváte emoce malých dětí? Já ano. A stejně kdyby se mne kdokoli a kdykoli zeptal, co považuji pro člověka za nejdůležitější, jednoznačně odpovím, že právě emoce. Jsou složitým, komplexním a pro mne stále fascinujícím procesem.

Odjakživa jsem, obdarována vysokou emoční citlivostí, zkoumala ty dynamické jevy uvnitř sebe. To jsem ale ještě netušila, že s rodičovskou rolí se materiál ke zkoumání násobně rozšíří. A nejzajímavější na celém pozorovacím procesu je, že čím víc se dozvídám, tím méně toho vím: pole variability emocí může být nekonečné.

Emoce v našich životech plní spoustu funkcí – například nám poskytují informace o tom, co je dobré a co je špatné, a celkově ohraničují naše sociální chování. V našem těle jsou neustále regulovány tak, aby dynamika našich emocí byla přizpůsobivá, sociálně přijatelná a v souladu s našimi cíli. Jinými slovy, aby naše emoce byly přiměřeně intenzivní. Aby nás mobilizovaly, ale nepřekážely nám.

Špatná emoční regulace se považuje za důležitý faktor pro vznik, vývoj a projevy psychických poruch – proto je v psychologii čím dál větší snaha zdůrazňovat, jak je pro zdravý psychický vývoj dětí a dospívajících nutné naučit se své emoce regulovat právě přizpůsobivým a sociálně přijatelným způsobem.

Jak se emoční regulaci naučit – a jak ji učit?

Trocha teorie: emoční regulace vzniká a vyvíjí se po celý život. Rozvíjí se však již od kojeneckého věku, kdy je tvořena pečovateli dítěte skrze vnější regulaci, která spočívá převážně v reakcích na chování dítěte. Ty mohou vypadat různě:

  • Okamžitě se uklidni, už se zase vztekáš!
  • To ona je taková hysterka.
  • Nelíbí se ti tady? Jsi z toho teda docela rozmrzelý…
  • Láká tě to, že. Asi se teď hodně zlobíš, že tam nemůžeš jít.

Asi tušíte, že některé z těchto reakcí jsou s ohledem na dítě vhodnější než jiné. Kvalita podpory pečovatele ve stresových situacích je klíčová – právě tím se dítě učí, jak takové situace zvládat. V průběhu dětství se pak postupně rozvíjí vnitřní emoční regulace, a to především díky rozvoji jazyka. Prostřednictvím přiléhavého pojmenování lze emocím snáze porozumět.

Neméně důležité je také prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Právě to mu dává zpětnou vazbu ohledně adaptivnosti a přijatelnosti projevu určitých emocí:

  • Už jsi přece velký kluk, tak nebudeš plakat.
  • Klidně se vyplakej, to se může stát každému...

Pro rodiče nemusí být vždy jednoduché a přirozené reagovat tak, aby správně určili vhodnost či nevhodnost dané emoce v dané situaci (a tím byli pro dítě učitelem emoční regulace). Je to obtížné také z toho důvodu, že kojenecké a batolecí období je plné silných emocí. Nebo lépe řečeno: těch nejsilnějších.

Malé děti jsou teprve na začátku vývoje celého regulačně-emočního systému, tudíž nejčastěji používají emoce v jejich ryzích formách. Naproti tomu dospělý zdravý jedinec je schopen projevit několik forem různých emocí a jejich dynamiky (může být smutný, sklíčený, rozmrzelý, plačtivý, depresivní) a podle toho pravděpodobně bude i navenek působit.

Rozlišovat a kultivovat

Nemůžeme říci, že malé dítě tak rozmanitého spektra schopno není, ale pravděpodobně dá smutek najevo jen jedním výrazem – a tím je pláč. Zlost a nespokojenost vyjádří vztekem, radost výskotem a podobně. Sečteno a podtrženo, tímto vším vzniká nárok na rodiče, aby na tyto ryzí formy emocí reagovali smířeně, klidně a poučně. A to přece jen vždy nejde. Je tu však i jiný způsob.

Pro zdravý rozvoj emoční regulace může být dostačující, pokud dítěti emoci, která se v něm a kolem něj děje, „jen“ pojmenujeme. Nemusíme ji soudit ani hodnotit. Součástí emoční regulace je totiž také emoční uvědomění, tedy schopnost emoce rozpoznávat a popisovat.

Stěžejní roli zde v raném vývoji emočního uvědomění hrají opět pečovatelé dítěte, kteří skrze pojmenovávání pocitů a procesy zrcadlení a přijetí pomáhají dítěti vyznat se v emočním stavu sebe i druhých. Výsledky mnohých výzkumů říkají, že podporování dětí i dospělých v rozvoji emočního uvědomění může přispět k jejich pozitivnějšímu emočnímu prožívání a větší duševní pohodě.

Emoční pojmenování může spočívat v jednoduchém shrnutí toho, co se pravděpodobně v dítěti děje:

  • Ty se asi teď hodně zlobíš, co...
  • Vypadá to, že si teda ale pořádně naštvaný!

Občas to zní komicky a můžeme nabýt pocitu, že nás dítě v tom okamžiku nemá šanci vnímat – opakovaně se mi však potvrzuje, že děti vnímají byť jen náznaky podobných výroků.

Člověk prožívá velkou škálu emocí, a proto je důležité, abychom se všemi emocemi dítěte jednali rovnocenně. Radost má stejnou možnost být projevena jako zlost, smutek má stejnou váhu jako strach, a tak dále. Pokud dítě tuto rovnocennost nevnímá, může postupem času některé emoce ve svém repertoáru prožívání upozadit, či dokonce zcela potlačit.

A to může v dospělosti znamenat problém – nejen ochuzením vlastního prožívání, ale také např. ve snížené empatii k druhým lidem či v oblasti sociálních vztahů celkově. Potlačené emoce jsou pro člověka prostě mnohem komplikovanější na pochopení. Proto je mnohem výhodnější a adaptivnější přijmout je všechny: kteroukoliv, jaká zrovna přijde. Emoce mohou být poddajné a přizpůsobivé – pokud jim dáme prostor.

Schopnost emoční regulace vzniká již od nejnižšího věku. Jako rodiče ji můžeme pozitivně podporovat. Všichni si přece přejeme, aby z našich dětí vyrostli vyrovnaní, sebevědomí a emočně stabilní jedinci.

A tou matkou v autobuse jsem byla já.

Články k poslechu

Testování lásky

Srdce má svá vlastní křídla, která nespoutají žádná nařízení. Tak proč někdy skomírá?

20 min

Psychika zavřených dětí

Dejte se do kupy, děti teď potřebují vaši pomoc, říká psychoterapeut Peter Pöthe.

67 min

Duše v ulitě

V depresi se člověk stahuje ze světa, ze života a nakonec i sám od sebe.

13 min

Šance pro vzdělávání

Čím by se měla stát škola? Všeobecný přehled už od ní děti nepotřebují.

18 min

Ideální já a vztah

Chcete se rozvíjet, objevovat, být lepší. Partner by vám to jen kazil.

11 min

Otevřít audio sekci