Nový audiobook: Jednoduše
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Divné dítě

Je vaše dítě jiné? Neuvěřte okolí, že je to chyba – dokonce vaše. Rozhovor s psycholožkou Alenou Vávrovou.

„Každý projev, chování se stává divným teprve ve střetu s nějakou očekávanou normou. Dokud se nesetká s očekáváním a s hodnocením, je to čistý fenomén, bez významu, že je podivný, špatný nebo nepřijatelný,“ říká dětská psycholožka a terapeutka Alena Vávrová. Ve školním věku děti nevyhnutelně zjistí, že jsou v některých ohledech jiné než jejich vrstevníci. Jak se s tímto zjištěním vypořádají, to záleží na tom, jaký postoj k sobě samým ve své rodině získaly.

Tématem našeho hovoru jsou „divné“ děti a jejich rodiče…
Slovo divné si překládám jako jiné, ale navíc s přidaným negativním hodnocením, jako by ta odlišnost byla špatná. Slovo divné zároveň vyjadřuje, že si s tou jinakostí nevíme rady, divíme se jí. A samotná jinakost mívá minimálně dvě psychologické roviny, které se vzájemně posilují: jednou je, že se k dítěti druzí vztahují jako k odlišnému, a tím divnému. Druhou je subjektivní vztah k sobě samému, že dítě samo se prožívá jako odlišné a divné.

Jednou z forem jinakosti může být určitá porucha, například autismus či ADHD. Dětí s těmito diagnózami dnes hodně přibývá. Proč tomu tak podle vašeho názoru je?
Tento fenomén má hodně rovin. Jednou z nich je celková povaha současné společnosti, která nese symptomy těchto poruch. Velká část lidí má sklony se projevovat hyperaktivně, přepínáme pozornost mezi jednotlivými aplikacemi, sociálními sítěmi, zprávami ze světa, online nakupováním, prací a tak dále. Jsme často rozptýlení a nedokážeme udržet pozornost u jednoho tématu koncentrovaně a do hloubky. Relaxace a schopnost uvolnit se je pro řadu lidí velkou výzvou. To jsou jedny z projevů ADHD. Takže na těchto dětech se částečně odráží stav celé společnosti. Podobně je tomu s autismem: často jsme přetížení spoustou podnětů z vnějšího světa, takže se může zesilovat naše potřeba stahovat se do izolace, jen do své bubliny, zaplavením podněty také roste naše úzkost. To může být jeden důvod.

Jaké jsou ty další?
Umíme tyto poruchy lépe diagnostikovat, pro děti s AHDH či autismem je k dispozici více specializovaných služeb, knih, metod, jak s nimi pracovat. A čím více pomoci se nabízí, tím spíš jsme ochotni problém vidět a řešit, vyhledat pomoc.

Hrají v tom roli i rodiče?
Určitě. V tomto směru jsou nyní mnohem pozornější než dříve. Více své děti sledují, jestli jsou v pořádku. Někdy až příliš. Na straně rodičů je tedy mnohem víc prevence, včasného řešení vznikajících potíží. Dříve si všimnou, že se možná děje něco neobvyklého, přijdou na vyšetření a neodbydou celou záležitost jen tím, že dítě je „zlobivé“ nebo „uzavřené“.

Když jste u některého dítěte na vážkách, zda diagnóza je namístě, jak se rozhodujete? Je lepší diagnózu mít, nebo nemít?
Když má dítě nějakou diagnózu, může se mu dostat specializované péče, systémové podpory: může se mu dostat určitých úlev ve škole, může ve škole získat asistenta, má možnost péče specialistů. Některé rodiče to navíc může osvobodit od pocitů viny, výčitek svědomí, že jsou špatnými rodiči. U rodičů dětí, u nichž se projeví nějaký problém, je běžné, že se začnou cítit provinile. Mohou to vnímat jako svoje selhání, svou chybu, výsledek své špatné výchovy. Diagnóza tedy může z rodičů sejmout pocit viny a dát jim vnitřní prostor zaměřit se na to, jak dítěti skutečně pomoci.

A jaké jsou ty nevýhody?
Někdy diagnóza způsobí, že se na dítě začne pohlížet jen skrze ni, dítě se „stane svou diagnózou“. To hrozí rodičům i učitelům. Omezí tak potenciál dalšího vývoje dítěte. Řeknou si to je dítě s ADHD a přestanou ze široka a tvořivě přemýšlet nad tím, jak ho rozvíjet. Postupují jen podle návodů, jak pracovat s dítětem, které má danou poruchu. Přitom každé dítě s danou poruchou je jiné a spousta toho, co ho trápí, nemusí být součástí této poruchy. Zkrátka zjednodušení dítěte na škatulku je limitující a výrazně to tak může zasahovat do rozvíjející se identity a sebepojetí dítěte.

Co to pro vás při práci s dětmi konkrétně znamená?
U menších dětí předškolního věku se s diagnózami opravdu velmi šetří. Mají obrovský potenciál pro další rozvoj, jsou nesmírně tvárné. Aby dítě dostalo diagnózu už v předškolním věku, musí být jeho vývoj opravdu velmi odlišný a potřeba specializované péče musí být velmi zřetelná. Naproti tomu u dětí školního věku se už přemýšlí víc systémově: co to udělá, když mu danou diagnózu dáme?

Míjení potřeb

Co pro rodiče znamená, když svému dítěti v něčem nerozumějí?
To samozřejmě může být oslabující faktor pro jejich vztah. A nemusí se ani jednat o dítě s nějakou poruchou, může to být jen určitá odlišnost od rodičů. Třeba dítě, které je mnohem živější než jeho rodiče. Jeho maminka například prožívá období deprese nebo stresu, zatímco děťátko je živé a touží po kontaktu. Ta odlišnost může způsobit, že pečující osoba se na dítě hůře ladí. Což dítě může zažívat tak, že je nepřijímané takové, jaké je, nedostává podporu, péči a pozornost, jakou by potřebovalo. Tím se u něj přirozenou sebestředností vytváří pocit, že ono samo je nějak špatně, že přiblížit se k rodiči může přinést stres spojený s opětovným odmítnutím, nenaladěním. Tak se může zesilovat vzdálenost mezi dítětem a rodičem a jejich míjení se, čímž se spolu dostanou do takového bludného kruhu. To je velké téma.

O jak starých dětech tady mluvíme?
Ve školkovém věku, přibližně od dvou a půl do šesti let. V tomto věku mají děti přirozeně sebevztažné, egocentrické vnímání světa. Když se na ně máma nebo táta často zlobí, když na ně nereaguje nebo trousí často něco jako zase otravuješ, nemám na tebe náladu, nech mě být…, dítě nedokáže takovou situaci hodnotit s nadhledem. Vztahuje si ji k sobě a na základě toho buduje své sebepojetí: jsem špatný, nemilováníhodný… Samozřejmě se to netýká občasné rozlady rodiče, ale převažující a běžné reakce na dítě nebo reakce v nějaké velmi důležité chvíli pro dítě, kdy nás opravdu nutně potřebuje.

A jak je tomu u dětí ještě mladších, u miminek?
Když má miminko jiný temperament a nastavení než máma, například pořád chce chovat, ale maminka potřebuje svůj prostor, a dítě tak nechová, opět jde o rozpor potřeb a naladění, které je opakované nebo dlouhodobé, může to ovlivňovat vztah dítěte k celému světu, ke svým potřebám obecně. Pečující rodič je v raném věku obrazem celého světa, a pokud tato osoba není dlouhodobě bezpečná, naladěná a vnímavá k dítěti, může si dítě zkušenost odpojení, nebezpečí a nevnímání jeho potřeb přenést do obecného vztahu k sobě, k životu, ke vztahům obecně. Proto je moc důležité, aby se pečující rodiče cítili podporovaní vnějším světem, a když zažívají dlouhodobější bezmoc, nenapojení na své dítě, smutek, frustraci, aby to mohli s někým sdílet a získat tak pro sebe pomoc, podporu.

Jaké pocity v tu chvíli prožívají rodiče? Jistě se snaží reagovat co nejlépe, nedělají to „schválně“.
Kdy se rodič takto opakovaně nebo dlouhodobě míjí se svým dítětem, nerozumí mu a dítě na něj nereaguje tak, jak očekává, může propadat pocitům bezmoci, selhání a zoufalství. Je na svoje dítě naštvaný, zároveň se o ně bojí. Je to zkrátka takový mix pocitů. Má pocit viny, ale když se dítě nějak nestandardně projevuje navenek, také se za něj stydí. I on si může připadat celkově „špatný“, zažívá pocity studu. Proto potřebuje hlavně porozumění, podporu a pomoc.

Rodina a svět kolem

Té se jim ale často nedostává. Právě naopak, takoví rodiče od přátel i od příbuzných často slýchají: „Srovnejte si to dítě.“
Tím se ten pocit bezmoci bohužel zesiluje. Vede to k ještě větší uzavřenosti – raději s dítětem nikam nechodit, aby ke mně nikdo neměl hloupé komentáře. Většina rodičů se svým dítětem tvoří přirozeně takovou symbiotickou jednotku. Ale když rodiče dětí, které jsou nějakým způsobem odlišné, zažívají kritiku zvenčí, způsobuje jim to rozpolcení. Na jednu stranu stojí za dítětem, na druhou stranu se shodnou s vnějším světem, že na dítěti je něco nezvyklého. Takže se vlastně štěpí na dvě části. Na kritika zvenčí, který říká: Co jsi to za dítě! Mělo bys být jiné! Ale jejich srdce zároveň zůstává u dítěte a trpí spolu s ním, má strach, co s ním bude v budoucnu a podobně. To všechno jejich trápení ještě zesiluje.

Co v takové chvíli pomáhá?
Hodně pomáhá najít si zdroje síly, které tyto kritiky vyrovnají. V komunitě, ve vztazích, v sobě samých, ve víře nebo v pracovnících pomáhajících profesí… Tam všude mohou rodiče najít podporu, aby si uvědomili: Vím, že dělám, co můžu, a mé dítě může být dobré a šťastné i se svou odlišností. Někdy takovou podporu můžou rodiče najít v programech, které se zaměřují na zvýšení vnitřní odolnosti, v rodičovském poradenství, terapii, podpůrné skupině rodičů v podobné situaci. To vše jim pomáhá vnitřně se posílit, vyztužit a zpevnit, aby se od svého dítěte nenechali oddělit vnější kritikou. Oběma (jak rodiči, tak dítěti) nejvíc škodí, když se začnou navzájem vzdalovat a jdou proti sobě. To je pro oba největší utrpení. My je znovu spojujeme, pomáháme jim dostat se na jeden břeh. To se samozřejmě týká malých dětí, než nastoupí vývojově přirozená potřeba separace dítěte od rodičů a posílení jeho samostatnosti a naopak zase oddělenosti od rodičů.

Ke kritikům, kteří rodičům jejich roli ztěžují, bohužel často patří prarodiče. Právě babičky a dědečkové bývají k odlišnosti vnoučat méně tolerantní než mladší generace.
To je společenský fenomén: dříve byla tolerance k odlišnosti ve společnosti minimální, což bylo dáno i politickým režimem. Jen projít se po ulici v oblečení nebo v účesu, které jsou dnes běžné, nebylo představitelné. Tolerance k jinakosti je luxus svobodné společnosti. A to se týká i vztahu k dětem. Děti si dnes mohou dovolit mnohem více odlišností, čímž se jejich individuálnost mnohem šířeji rozvíjí.

Jak se to podle vašeho pozorování konkrétně projevuje?
Tak například je dnes mnohem více dětí, které si přísně vybírají v jídle. Dříve se muselo sníst, co bylo na talíři. Nic jiného nebylo. A dnes je velké množství dětí, které si vybírají. Často chtějí jenom „čisté“ jídlo, například pouze rohlíky, samotnou přílohu, čisté maso. Žádné omáčky, žádné přídavky. Suchou rýži, těstoviny, brambory, rohlíky, bílý jogurt. Mluví se o dětech, které mají hypersenzitivní chuťové buňky, mají už i své označení supertasteři, podobně jako existují děti extrémně sluchově citlivé, které nesnášejí hluk. Různé speciality se rozvíjejí také proto, že můžou, že k tomu mají prostor. Není to podle mě dobře ani špatně, je to přirozený vývoj individualizace, jedinečnosti každého.

U starší generace má jídlo a (ne)vybíravost v jídle doslova morální rozměr. Zřejmě proto, že zažila nedostatek, který my už neznáme.
Každá divnost se stává divností jen ve střetu s představovou, jak by věci měly správně být, s nějakou očekávanou normou. Dokud se nějaký fenomén nesetká s očekáváním a s hodnocením, je čistý, nemá význam – normální, divný, přijatelný, nepřijatelný. „Divným“ se stává teprve v porovnání s očekáváním. Když babička s dědou očekávají, že dítě má jíst všechno, co přijde na stůl, nemá právo na svůj názor, musí poslouchat autority, klidně sedět a dělat, co se mu řekne – pak samozřejmě se bude dítě v mnoha ohledech jevit jako „divné“, když to neplní. Daleko víc než na návštěvě u kamarádů ve svobodomyslné rodině, která zaujímá jiný postoj: „Sněz, co ti chutná, hlavně když nebudeš mít hlad. Je v pořádku, že projevuješ různé emoce. Je v pořádku, že něco nechceš. Slyším to a tvůj názor respektuju.“ V takovém prostředí nebude dítě považováno za divné, protože očekávání jsou otevřená jeho možnostem.

Mezi vrstevníky

Přicházejí k vám také děti, které řeší odlišnost v rámci kolektivu?
Dětský svět má v mnoha ohledech jiná pravidla než svět dospělých. Zhruba do pěti, šesti let se děti navzájem nesrovnávají. Žijí v sebestředném světě: to, co je u nich doma, je pro ně jediný model. Okolo šesti, sedmi let ale poskočí jejich úroveň myšlení a začnou srovnávat: Moje máma nechodí do práce a tvoje ano. Mami, jak to, že nechodíš do práce? Mami, jak to, že máme jen jeden pokoj, a oni mají celý dům? Srovnáváním si vytvářejí nový pohled na sebe a na svět kolem nich. V čem jsem jiný než ostatní? A se srovnáváním se běžně pojí i hodnocení. Co je dobré, co je špatné?

Takže i v dětském světě jiný znamená divný a špatný?
Ano – názor skupiny začíná být s nástupem do školy důležitý. Předtím děti potřebovaly přijetí v rodině, teď potřebují přijetí v komunitě vrstevníků. Stačí, aby upozornění na jinakost zaznělo od jediného spolužáka, a dítě si tam tu konotaci hned může přidat: Jsem jiný, aha, takže jsem špatný. Doteď mi nevadilo, že nosím brýle, ale pokud jsem jediný ze třídy, tak to vadí. Vadí mi, že jsem nejtlustší ze třídy… a tak dále. Když si toho ostatní děti začnou všímat, dítě je na jejich názory citlivé. Děti potřebují zapadnout do skupiny, a aby je skupina přijala, musejí být v důležitých věcech, hodnotách pro danou skupinu přibližně stejné jako ostatní. Děti najednou vůbec nechtějí, aby rodiče podporovali jejich jinakost.

Ale dnešní kolektivy jsou přece rozmanitější, než tomu bylo dříve. Jsou v nich děti různých národností, děti z alternativních rodin…
I děti z alternativních rodin někdy mívají potíže. Tak například, když se doma zásadně nejí cukr a je to rodinné dogma, ve školce to dítěti vůbec nevadí. Ale pak se ve škole rozdávají bonbóny anebo je dítě pozvané na oslavu narozenin spolužáka a nemůže si dát dort jako ostatní, protože je v tom cukr. Nesmí si vzít bonbón, protože máma by se zlobila. To může vytvářet vývojový konflikt. Nutně potřebuje zapadnout do skupiny, ale zároveň chce být loajální ke své rodině, a tak vzniká velký vnitřní rozpor, který může vést ke lhaní, podvádění... Podobně se potkávám se zákazem elektroniky pro děti.

Jak mohou rodiče dítěti v tu chvíli pomoci?
Mohou mu pomoci najít nějakou skupinu, školu, kde se i se svou odlišností bude cítit přijaté, bude dobře zapadat. Nebo i nějaký zájmový kroužek, kde se bude cítit mezi svými. Když se chlapeček zajímá jenom o druhou světovou válku a ve své třídě nikoho podobného nemá, mohou mu najít kroužek, kde se bude cítit v pořádku takový, jaký je. Máme v dnešní době hodně na výběr, alespoň ve větších městech.

Na začátku jste hovořila o tom, že jinakost má dvě roviny: na jednu stranu odlišnost navenek, na druhou stranu vztah k sobě samému, kdy se dítě prožívá jako „divné“ a jiné… Jak se tyhle dvě roviny navzájem ovlivňují?
Vztah k sobě samému se tvoří doma, v raném a předškolním věku. Když doma zažívám, že jsem jiná, divná, že jsem nějakým způsobem špatně, mezi vrstevníky už vyrážím s tímto sebepojetím. Sama sebe vnímám jako divnou. A tím pádem mě tak budou i snáz vnímat. Nebudu mít důvěru v druhé lidi, budu předpokládat, že mě nebudou mít rádi, a tak se jich od začátku budu stranit. Nebudu spontánně a otevřeně navazovat vztahy. A tak se mnohem rychleji stanu outsiderem. Naproti tomu dítě, které jeho rodiče milují takové, jaké je, bude mnohem odolnější. Chrání ho jeho sebepřijetí, jeho laskavost k sobě samému. Takže i když má nějakou viditelnou odlišnost, méně pravděpodobně se stane outsiderem, protože vždycky si najde někoho, s kým mu bude dobře. Nebude už předem očekávat nepřijetí. Ty děti, které nepřijetí zažívají doma, mají jakési citlivé místečko, které zarezonuje i při náznaku nepřijetí z vnějšího světa, a rovnou tak startuje tendenci chránit se, stáhnout se nebo jít do útoku. A to se pak nabaluje jako sněhová koule a může se to táhnout až do dospělosti, do vztahů a partnerství. Může jít o celoživotní zátěž.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Psychologie a politika

Většinou píšu tak, abych vás povzbudil, inspiroval. Dnes vás chci zneklidnit.

65 min

Mark Manson: Tři rady do života

Kdybych měl svým dětem předat jen tři životní zkušenosti, byly by to tyto.

12 min

Duševní úrazy

Pokud porozumíme způsobům, jak náš organismus reaguje na trauma, můžeme se postupně zotavit.

12 min

Už nechci být single

Toužím po vztahu a rodině, ale nedaří se. Co je se mnou špatně?

12 min

Osobnost pohlcená disciplínou

Život podle pravítka je předvídatelný a přehledný, chybí mu ale důležitý rozměr.

11 min

Otevřít audio sekci