Dům je podivně tichý. Nejsi doma, a tak na tebe alespoň myslím. Jaký jsi prožil den? Je to zvláštní, ale automaticky mi naskakuje oslovení milý chlapče. Já vím, jsi dospělý a o svém životě si rozhoduješ sám. Dokonce jsem i pochopila, že dobrá rada matky je marná, pokud si o ni sám neřekneš, tak se snažím vyslovovat své názory velmi opatrně. Zkušenost padesátiletého života je bohužel na děti nepřenosná. Přitom ti toho můžu ještě tolik dát.
Vlastně proto jsem začala psát svůj dopis. Už jako skutečně malý chlapeček sis dělal úkoly na poslední chvíli, často ve stresu a s chybami. Pomohlo jen důrazné připomínání hraničící s nátlakem.
Tenkrát jsem si myslela, že když jsem nekompromisní a popoháním tě, dělám pro tebe jen to nejlepší. Až teď jsem pochopila, že ne všechno bylo správně.
Poznatky z knihy Davida Rocka (Jak pracuje váš mozek) mě usvědčily, že jsem tě naučila fungovat na adrenalinový dopink. Tenkrát to byl nátlak matky za zády, dnes je to možná stres z blížících se termínů, který tě burcuje k maximálnímu úsilí doslova v posledních minutách.
Asi by bylo zbytečné zdůrazňovat, že ve světě byznysu to není optimální postup. Když nedokážeš předvídat, přestáváš stíhat a snadno na tobě ulpí nálepka nespolehlivosti.
Tohle bych nechtěla a pokud budeš souhlasit, chtěla bych ti ukázat, že návyky z dětství nejsou osud ani prokletí a dají se změnit. Existují i jiné cesty, ale samozřejmě platí naše dohoda, že konečné rozhodnutí je na tobě.
Při stresu se vyplavuje adrenalin, hormon bdělosti. S jeho optimální hladinou v mozku dokážeš v poměrně krátkém termínu skoro zázraky.
Bič nad hlavou
Postupu, který nevědomky využíváš, neurovědci nazývají motivace strachem. Celé dětství jsme tě to tak učili. Nevím, jestli nás omlouvá, že nás to zase učili naši rodiče. Je to postup účinný a zdaleka nemusí fungovat jen na poslední chvíli.
Pokud bys ho chtěl využít k nalezení motivace k práci, do které se ti zatím nechce, stačí si představit, co všechno by se mohlo přihodit, kdyby… Nějaký pěkný katastrofický scénáříček v barvách.
Jako bych už dopředu slyšela tvoji námitku: proč bys to měl takhle dělat? Protože při stresu, vyvolaném třeba i záměrnou nepříjemnou představou, se vyplavuje adrenalin, hormon bdělosti. S jeho optimální hladinou v mozku dokážeš v poměrně krátkém termínu skoro zázraky.
Ovšem pozor, mozek je pěkná fajnovka a optimálně funguje jen při dobře vyladěné chemii. Mít hlavu nadupanou adrenalinem není žádná výhra – někdy je toho na jeden mozek moc. Přemýšlení se zpomaluje, chyby se množí, nápady nikde a probíhající stres ještě zvyšuje pochyby zmateného mozku.
Vědci dokonce naměřili, že při vysokém vybuzení jako kdyby klesala hodnota IQ. Určitě znáš pocit, když si nad něčím „lámeš hlavu“ a ono se nedaří a nedaří.
Hraješ si i jako velký, třeba když zkoumáš funkce nového mobilního telefonu nebo vybíráš fotky z dovolené.
Škola dopaminovou hrou
Existuje i druhá cesta – dopaminová, tu taky znáš. Vydáváš se po ní vždycky, když tě něco hodně baví a jen nerad to odkládáš. Když jsi byl malý, prohlašoval jsi: „Tak a teď si jdu hrát!“
Hraješ si i jako velký, třeba když zkoumáš funkce nového mobilního telefonu, vybíráš fotky z dovolené a ještě mnoho dalších činností, které děláš tak rád, že čas jako kdyby pro tebe přestal existovat.
Svoje pracovní místo sis pečlivě vybíral a hodně ses musel snažit, abys ho získal. Hledal sis práci, která tě bude bavit, což neurovědy definují jako optimální vyladění obou hormonů: adrenalinu (hormonu bdělosti) a dopaminu (hormonu zájmu).
Zlobila jsem se na tebe. To jsem ještě nevěděla, že tvé chování má na svědomí dopamin. Uvolňuje se, když mozek detekuje něco nového, neznámého nebo neočekávaného.
Výhody a nevýhody motivace strachem
Málo adrenalinu znamená nudu – proto tak letí adrenalinové sporty. Je to vzrůšo, ale hodně strachu znamená hodně stresu, což sice ke zvýšenému vylučování adrenalinu vede, ale zároveň se snižuje vylučování dopaminu.
Mozek pod tlakem vykonává, co musí, aby přežil, ale není to žádná zábava. Vždycky sis přece začal tajně hrát, jakmile jsem poodběhla do kuchyně. Nátlak polevil, motivace se vypařila a hraním sis přidal trochu dopaminu pro radost.
Vzpomínáš si, jak tě lákávaly hračky za výkladní skříní? Co ses naškemral a nasliboval, abych ti je koupila. No a pak sis trochu pohrál a „okoukaná“ hračka tě dál nezajímala.
Zlobila jsem se na tebe, to je pravda, ale to jsem ještě nevěděla, že tohle chování má také na svědomí dopamin. Uvolňuje se, když mozek detekuje něco nového, neznámého nebo neočekávaného. Opakování ho nudí.
A pamatuješ, jaké to bylo, když ses dozvěděl, že poletíš poprvé letadlem? Jen jsi zářil, přitom do skutečného letu zbýval ještě měsíc. Zase dopamin. I pozitivní očekávání je pro mozek odměnou. K těm další se počítá jídlo, sex a pozitivní sociální interakce, ale to sem nepatří.
Anebo vlastně patří. Když samotné těšení nepomáhá, čokoláda taky ne a sex na pracovišti by byl spíš adrenalinový šok, stačí jeden vydařený vtip a nečekaná pointa (je nová!) zaplavuje mozek okamžitým dopaminovým štěstím. A nejen mým. Pro ještě větší úspěch takové vtípky sdílím s kolegyněmi, smějeme se nahlas a i ve vypjatých chvílích je nám najednou dobře. Doporučuje 10 z 10 mých kolegyň.
U dopaminu platí, že čím je ho víc, tím je život zábavnější. Ovšem přílišné vybuzení, vzrušení nebo zájem způsobený extrémně vysokou hladinou dopaminu, může být pěkně vyčerpávající. Vede, jak se říká, až ke ztrátě zdravého rozumu. Ale v pracovním procesu jsem něco takového ještě nezažila.
Jasně, že ne všechny práce jsou nové a zajímavé. Uklízení, vaření teplých večeří a žehlení mě taky do žádné pozitivní spirály nikdy nedostalo.
Mozková chemie
Ano, podezíráš mě správně. Snažím se ti tady ukázat, že se nemusíš jen děsit blížícími se termíny a katastrofickými scénáři, ale že můžeš své úkoly plnit včas a ještě se u toho bavit. Napadá tě, jak bys svou vyzkoušenou adrenalinovou chemii strachu mohl proměnit na optimální dopaminovou chemii zájmu?
Ho hó, slyším tě dobře. Jasně, že ne všechny práce jsou nové a zajímavé. Uklízení, vaření teplých večeří a žehlení mě taky do žádné pozitivní spirály nikdy nedostalo. Ale představa tak lákavé ODMĚNY, jakou byly tvoje teplé ručičky kolem krku, mi dávala sílu dokázat nemožné.
Takže zpátky k vědeckým poznatkům. Prý stačí naučit se jinak využívat svůj mozek. Přestat život odkládat, naladit se na pozitivní vlnu očekávání, kráčet budoucnosti vstříc a dopřávat si odměnu za splněné úkoly.
Všiml sis, že někteří lidé životem jen tak proplouvají a daří se jim všechno, na co sáhnou? Na svět se dívají skrz růžové brýle a snadno je přistihneš, že se občas vznáší, jako by byli lehce mimo realitu. Přesto platí, že šťastní lidé podávají v jakémkoliv typu práce lepší výkon.
Můžu na závěr přece jen jednu radu? U těch šťastných se uč, chlapče. Oni už ví, jak na to.
Tvá máma
PS: Prosím dej ten dopis přečíst taky tátovi
