Jaká první myšlenka vám naskočí, když uděláte chybu, něco rozbijete, šlápnete do louže? Když vám kamarád odřekne schůzku? Když se vám porouchá kávovar? Jaké emoce to ve vás probudí? Jaké procesy se spustí ve vašem těle? Jaké myšlenky to celé následně vyvolá? Pokud porozumíme principům této nekonečné smyčky, můžeme ji nasměrovat jinam.
Poznámky z online přednášky psychologa Miroslava Světláka zpracovala editorka Psychologie.cz Jitka Cholastová. Videozáznam najdete na konci textu.
Jak souvisí štěstí s procesy v mozku? Na naše vnímání nikdy dříve neútočilo tolik podnětů. Pokud se jimi necháme vláčet, budeme žít v permanentním stresu. Častá a silná aktivace amygdaly zvyšuje pravděpodobnost, že se náš poplašný systém spustí při sebemenším záchvěvu mysli. Dlouhodobý stres se na mozku zkrátka podepíše. A spousta stresu vzniká právě v naší mysli: na základě našich přesvědčení o sobě samých a o světě, ve kterém žijeme.
Problémem dnešního člověka není nedostatek informací, včetně těch o duševním zdraví. Čtení a nasávání poznatků nám pomůže určit, co dělat, kterou cestu zkusit – ale mozek se mění teprve cvičením, praxí. A to velmi důsledně: cokoli praktikujeme, to posilujeme. Proto potřebujeme umět rozlišit, které postoje a myšlenkové zvyky nám prospívají a které nikam nevedou. Základem zdravého postoje k sobě je přijetí.
Kromě přijímání se ale potřebujeme umět i rozhodovat – a konat. Můžete o problému přemýšlet ze všech stran, ale na konci jste jen vyčerpaní a máte ze samých starostí zavařenou hlavu. Nejen že jste nic nevyřešili, ale ani se necítíte líp, spíš naopak. Proč byste něco takového měli opakovat (a tím posilovat příslušné spoje v mozku)? Je zkrátka třeba udělat příště něco jinak.
Pilíře duševního zdraví
Jako každý živý organismus přirozeně směřujeme k příjemnému a vyhýbáme se utrpení. Zároveň si na dobré snadno zvykneme a potřebujeme čím dál víc – víc zážitků, barevnější jídlo, extrémnější podněty. Tohle všechno nás ale učiní šťastnými jen do určité míry. K trvalejším výsledkům vede jediná cesta: zušlechťování našeho vnitřního světa.
1. Uvědomění
Základem veškeré práce s vlastní myslí je vůbec vnímat, co se se mnou děje, kde jsem, co dělám – zkrátka být u svého života duševně přítomní. Připravme se na to, že to zejména zpočátku nemusí být jenom příjemné. A i když se naše nitro díky zdravým návykům bude cítit dobře častěji, nečekejme, že stav spokojenosti a štěstí bude stoprocentní. Výkyvy k životu patří.
2. Vhled
Pěstujme schopnost povznést se nad tok svých myšlenek. Pozorovat, co vlastně ta moje hlava dělá, jaké vzorce se mi opakují, jak o sobě přemýšlím – abychom to příště mohli udělat jinak. Můžeme si například všimnout, že přemítání o minulosti nás deprimuje nebo že přílišné zabývání se budoucností zvyšuje pocit úzkosti. To, jak o sobě a o světě přemýšlíme, jak se prožíváme, určuje míru naší životní spokojenosti.
3. Účel a smysl
Učme se vidět smysl v každodennosti, v běžných činnostech. Nečekat, že budeme šťastní, až… I překážky a nepříjemnosti jsou součástí cesty. Pokud bychom je ze svého života vyškrtli, připravíme se mnohdy o celé roky. Uvědomujme si širší obraz: propojujme běžné povinnosti s hodnotami a vztahy, které jsou pro nás důležité. Neznamená to, že se příště u mytí nádobí samou radostí roztančíte. Ale budete vědět, proč to děláte.
4. Spojení
Osamělost je podle výzkumů stejný zabiják jako třeba obezita nebo kouření. A nezáleží na tom, jestli skutečně žijete sami, nebo se tak jen (obklopeni lidmi) cítíte. Jak budovat pocit spojení? Jde to i přes nepříjemné zážitky. Vědomí, že nejsme jediní, kdo trpí, nám může pomoci sdílet naši lidskost. Dalším způsobem je pocit propojení s přírodou a živými tvory v ní.
5. Soucit
V naší kultuře pěstujeme sebevědomí založené na dobrém výkonu. Tak se naučíme ukazovat světu jen tu oceňovanou stránku. Získáme pocit, že jsou v nás věci, které jsou špatné a nepřijatelné. Pak se snadno staneme sami sobě největším stresorem. Lékem je sebesoucit jako schopnost setkat se i s bolestí laskavě a trpělivě. Být sami sobě nejlepším přítelem.
6. Regulace emocí
Další užitečnou dovedností je kultivování našich emocí. Třeba proto, abychom příště, až nám bude mizerně, nešli pod vlivem autopilota vyjíst ledničku. Mezi adaptivní, tedy zdravé strategie regulace emocí patří především akceptace, přehodnocení nebo vlídný humor.
7. Perspektiva
Žijeme si vlastně docela dobře, a tak máme vysoko nastavenou laťku. Každý výkyv a nepohodu silně vnímáme. Skutečných, neodčinitelných tragédií je jen málo. A všichni jsme z globálního pohledu vítězové: stojíme na konci řady těch, kdo přežili. Jsme součástí ohromného celku. I naše snahy o kultivování vnitřního světa by tento aspekt měly zahrnovat. Meditovat jen proto, abych se já sám cítil dobře, to živí spíše naše ego než naši duši.
Tyto základní principy nám dávají vodítka. Na cestu se musíme vydat sami. Důležité upozornění: vše, co bylo řečeno, je užitečné zejména pro ty z nás, kdo jsme psychicky víceméně zdraví. Popsané návyky neslouží k uzdravení rozvinuté deprese nebo hlubokého traumatu. K tomu je tady osobní pomoc odborníků.
Závěr:
Studujte, čtěte články, srovnávejte informace – ale nezůstávejte u toho. Vyberte si cestu a věnujte se jí. Dejte si čas, abyste mohli pocítit účinek a vyhodnotit, zda je to pro vás to pravé. A nezapomeňte: cokoli praktikujeme, to posilujeme. Pokud tedy nechcete posilovat frustraci, nespokojenost a sebekritiku, přistupujte k sobě s vlídností a prožijte si radost z pokroků, jakkoli se zdají malé. Právě radost vám dá sílu jít po nastoupené cestě dál.
