Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Jan Gemrot

Dotek tísně

Všichni chceme být v pohodě, v klidu, soustředění a milí. Někdy to nejde.

7:46

Určitě jste to také někdy zažili a možná to prožíváte právě teď. Neodbytná jemná, téměř podprahová úzkost nebo tíseň, pocit nejistoty a napětí – a co je ještě horší: bez zjevného konkrétního důvodu. Když se nad tím zamyslíte, vám osobně se nic (až tak) špatného neděje, ba dokonce (nebuďte přece nevděční!) máte spoustu důvodů ke spokojenosti.

Někdy je tahle tíseň zřetelnější, někdy skrytá pod hladinou vědomí a projeví se mnoha dalšími nepohodami. Třeba víc v těle: podivnými pocity, zvláštní tíhou, sevřením na hrudi, jemným tlakem v hlavě nebo kolem žaludku, nedostatkem energie, divnou únavou, přestože jste neponocovali. Tušíte, že to není nemoc, ale zdravě se zrovna necítíte.

Tíseň se také může převléknout za zvláštní náladu, o chlup horší rozpoložení, než jste zvyklí, náznaky deprese, splínu či mrzutosti, za nechuť a apatii... Nebo jako by vám hlavě někde v dálce šeptaly znepokojivé myšlenky. Těžko se soustředí, úkoly, co jindy běžně zvládáte, jdou nějak ztuha, chybí elán a nadšení.

Dohromady žádná hrůza, ale prostě to není ono.

Jakmile si toho všimnete, zpravidla začnete hledat příčiny nebo se snažíte co nejrychleji se toho zbavit. Případně obojí – podle osobního naturelu. Jenže to nebývá jednoduché.

Jak je tato tíseň jemná a nenápadná, nenápadná a zároveň všudypřítomná bývá i její příčina. V běžném všednodenním kolotoči ji snadno přehlédneme nebo podceníme. Většinou jde o podprahové pochybnosti a otřesy v oblasti našich bazálních jistot.

Tenký led

Velmi těžko se nám žije s vědomím (i jen náznakem pocitu), že svět je nebezpečné a nevyzpytatelné místo. Potřebujeme se cítit v bezpečí, věřit v dobro, předvídatelnost a spravedlnost, takže nejistoty schováváme někde pod ledem, v hlubinách nevědomí. Někdy se ale vynořují a led našich jistot povážlivě zapraská.

Může to být zmínka o smrti, nemoci, zmaru, neštěstí, co se stalo někomu cizímu a daleko – a zároveň dost blízko na to, aby nám připomnělo, že i my jsme smrtelní a naše jistoty jsou dost křehké. Třeba když zemře někdo známý. Najednou je smrt mnohem skutečnější a možná nás napadne zavolat rodičům nebo objednat se na prohlídku k lékaři.

Vědomě to zamrazení snadno hned zaženeme: přece se nic neděje, já i moji blízcí jsme v pořádku, a nakonec (cizí) lidé přece umírají každý den. Ale někde v temné hlubině naší duše tohle setkání se smrtí žije a působí třeba i několik týdnů. Zavře sympatická kavárnička na rohu, co otevřela před pár měsíci... Klient vám odřekne domluvenou práci... Soused je v nemocnici – prý infarkt... Spolužačka dcery má anorexii... Známí známých se rozvádějí – a přitom vypadali jako šťastný pár!

Někdy je to intuice, tušení, že přijde něco zlého. Takové to dusno před bouřkou – nic se (zatím) neděje, všichni nás ujišťují, že je vše v pořádku – ale je jiný vzduch. Jako by ten led jistot, na kterém jsme zvyklí bravurně bruslit, byl najednou tenčí. Ještě to není vidět, ale jako by začínal tát. Třeba ve vztahu před rozchodem. V těle před prvními zjevnými příznaky nemoci. V krajině před ekologickou katastrofou. Ve společnosti před vyhlášením lockdownu.

Anebo jsou okolnosti zcela jasné, „zlé“ přišlo a mění to náladu ve společnosti: v médiích samé špatné zprávy, ekonomická krize, pandemie, povodně, sucho, uprchlíci, krize mezinárodních vztahů... I když máte štěstí a reálně vás to teď nijak zásadně neohrožuje (nebo dokonce vůbec), cítíte a přejímáte pocity lidí kolem vás. Je to ve vzduchu, nedá se tomu vyhnout, působí to, i když vypnete televizi. Ať se vám to líbí, nebo ne, nenápadně to mění vaše rozpoložení stejně jako počasí a roční období.

(Také míváte prázdninovou náladu, i když nemáte školu, děti ani dovolenou? Také cítíte tendence k uzavírání a bilancování na přelomu roku, i když vás silvestrovské akce neberou? A co jarní oživující energii, jakmile se oteplí? Radost z českých medailí na olympiádě, i když vás sport vůbec nezajímá?)

Nejspíš vás napadnou i další příčiny, které jemnou tíseň či smutek vyvolávají u vás. Jisté je, že to občas zažíváme všichni – je to vlastně normální a v pořádku, i když nepříjemné.

Je to, jak to je

Všichni se chceme cítit dobře, spokojeně a v bezpečí. Pokud to jde, řešíme a odstraňujeme příčiny, makáme na tom, aby nám zas bylo lépe. Cvičíme, jíme zdravě, dopujeme se vitamíny, chodíme do přírody, pečlivě vybíráme, co sledovat v televizi, trávíme čas s milými lidmi, staráme se o potřebné a snažíme se chovat ekologicky.

Jenže někdy, i když děláme všechno správně a držíme se doporučení odborníků, moc to nepomáhá. Divná tíseň je tu pořád – sotva znatelně, ale pořád. Musí tedy být chyba v receptu (radě od psychologa, výběru potravinového doplňku, v druhých lidech, kteří nás dost nepodporují nebo neinspirují)! Nebo se prostě jen málo snažíme? Nakonec jsme asi nějak nemocní (ne-mocní), neschopní nebo vadní.

A co když ne? Co když jsme úplně v pořádku i s tísní a nenáladou? Proč by mělo být pořád všechno pěkně jasné a zalité sluncem? To přece nejde.

Možná jsme příliš zvyklí na tu světlou stranu – jako by ta jediná byla „správná“ a přijatelná. Snažíme se držet stálou konjunkturu, lineární výkony, pozitivitu. Ale přece kolem nás (v přírodě, ve světě…) přirozeně přicházejí dobrá a špatná období, po létě musí přijít podzim plný chřadnutí a zmaru, aby bylo z čeho na jaře zase vyrašit.

Také nejde mít pořád stejné „normy“ na to, jak zvládám svůj život, co dokážu a jak se cítím. V zimě jahody nezrají, to je jasné. I když všichni chceme být v pohodě, v klidu, soustředění, zdraví, milí… někdy to prostě nejde.

Ano, mám se teď mizerně, nedaří se mi, není mi dobře. A v daných okolnostech se mám zcela adekvátně (mizerně), nebo dokonce vlastně fajn. Obojí platí, obojí je pravda. To není hledání výmluvy nebo zlehčování problémů. Je to přijetí sebe a světa takového, jaký je.

Pak mohu aspoň na chvíli upustit od zvyku urputně hledat řešení, makat na zlepšení, zvedání nálady.

Mohu zůstat s tím, co teď mám, i když je to nepohodlné, znepokojivé. A třeba i najít v tom kouzlo, prožít si to smutnění a tíseň – a poznat se zase z jiné (temnější, smutnější, ale také své) stránky.

Mohu se tomu přizpůsobit, i když si přeji, aby to nebylo. Dovolit si nějaký čas na tenkém ledě jistot bruslit jen pomalu a nedaleko břehu. I tak to může být zajímavá a důležitá jízda.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Práce nad hlavu

Úkoly se kupí, vaše mysl těká od jednoho k druhému, napětí narůstá. Jak se zklidnit …

11 min

Toxické aktivity

Všímejte si, co vaše mysl dělá, když jí není dobře.

9 min

Řeč nevědomí

Naučte se využívat pro práci se sny metodu amplifikace.

9 min

V pasti mindfulness

Nenechte ze sebe udělat mindful zombie. Rozhovor s psychologem Janem Bendou.

27 min

Sebeláska jako vývojový úkol

Ve formování zdravé sebelásky má své místo i fáze narcismu a velikášství.

16 min

Otevřít audio sekci