Novinka v Učebně: Přednáška Dalibora Špoka
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

S klidem, v bezpečí

Čím víc se cítíme odpojení od celku, tím spíš budeme zažívat úzkost a strach.

Radka Loja

Radka Loja

19. 7. 2019

Musíme být za každých okolností dokonalí? Nemusíme a ani být nemůžeme. Je možné mít všechny situace pod kontrolou? Není. S lehkou nadsázkou konstatuji, že k tomu, abychom přežili, potřebujeme mít také trochu štěstí. Rádi bychom měli jistotu, že se nám a našim blízkým nestane nic zlého. Zároveň však víme, že to není možné.

Na otázku posluchačky podcastu Když nemáme emoce… odpovídá psycholožka Radka Loja.

Díky za pro mne velmi živé téma. Ve snaze zvládnout emoce často přehlédnu důležité bezpečnostní aspekty situace, hlavně když se nahromadí více náročných okolností. Únava, horko, fyzická bolest, hluk. Dnes jsem na chvíli zmizela uklidnit se do sprchy, když ve mně rostla tenze a nechtěla jsem být agresivní na malé dítě a chtěla jsem i rozehnat bolest ramene. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem se za chvilku vrátila zklidněná i s lehkou úlevou ramene a zjistila, že jsem nechala otevřené okno. Nic se nestalo, ale je mi z toho nanic. Jak neopomíjet důležité aspekty při zvládání emocí? Děkuji.

Začnu jednoduše. Únava, horko, fyzická bolest – to jsou okolnosti, které zvyšují náš stres, prohlubují negativní emoce a podněcují nepřiměřené reakce. Zvládla jste to skvěle. Nechtěla jste být agresivní na malé dítě, tak jste si včas uvědomila, co se ve vás děje a co vám pomůže vaše tělesné a psychické nepohodlí snížit. Jenom jste zapomněla zavřít okno, ale nic se nestalo.

Pocity v těle

Tělo vyjadřuje to, co jsme a jak se cítíme. Fyzické tělo je úzce propojeno s naším psychickým stavem. Pokud je tělo unavené nebo ho něco bolí, tak celkově klesá psychická energie a jsme třeba více podráždění. Platí to i naopak: pokud máme například na den naplánováno hodně úkolů a obáváme se, že to nezvládneme, tato situace se promítne do těla v podobě svalového napětí – někdo si (samozřejmě nevědomě) vybere třeba rameno, jiný šíji. Dech je spojnicí mezi fyzickým a psychickým. Přes dech lze regulovat napětí v těle a také celkově zklidnit psyché.

Když jsme unavení a není nám dobře, máme automatickou tendenci stáhnout se z okolního dění, nevnímat potřeby druhých, nevšimnout si otevřeného okna. Pozornost obracíme k sobě. Únava se projevuje na těle například tak, že nám poklesnou ramena, protáhne se tvář, máme strnulý pohled, pohybujeme se těžkopádně, hlas ztratí svoji rezonanci. Naopak pokud cítíme k někomu náklonnost a lásku, naše rysy vypadají měkce, kůže a oči jsou protepleny. Ve smutku nebo při starostech zase působíme tak, jako bychom se měli za okamžik rozpustit nebo zhroutit.

Pocity, které se odrážejí v těle, se nedají zamaskovat, a pokud se o to snažíme, působíme křečovitě. Jsou-li naši blízcí alespoň trochu vnímaví, a děti opravdu jsou, tak náš stav vycítí. Někteří lidé se usmívají a dělají jakoby nic, když se cítí špatně. To není dobré. Jsou odpojeni od svého těla. Dávají druhým najevo protichůdné signály – hlavně děti jsou z toho zmatené. V podstatě je tento způsob učí, jak potlačovat své emoce.

Klidně můžete děťátku říct, že se necítíte dobře, a přiměřeně k jeho věku přesně specifikovat, co vám je. Potom mu vysvětlete, že si myslíte, že vám pomůže sprcha. Takhle děti učíme pojmenovávat emoce a pracovat s nimi. Pokud byste na dítě byla trochu agresivní, je to podle mého názoru taky v pořádku (nemyslím si, že byste mu ublížila). Potom, až se zklidní emoce, mu vysvětlíte, co se ve vás dělo a hlavně, že to není jeho vina (za své emoce jsme zodpovědní my sami). Děti se potřebují naučit pracovat i s agresí.

Posluchačka jednoho z mých seminářů prohlásila: Měla jsem skvělé dětství. Rodiče na mě nikdy nezvýšili hlas, chránili mě, povzbuzovali mě a chválili. Ve škole bylo vše fajn. Teď jsem dospělá, mám už za poslední dva roky třetí práci, chodím na terapii a cítím se pořád mizerně. Všichni se ke mně chovají hrozně. Slečna zažívala ideální dětství a teď se zatím nedokáže vyrovnat s frustrací a reálným světem. Další podobné výroky bych mohla uvést od klientů z terapií. My prostě nevíme, co je to „to správně“. Žijeme v duálním světě a každá situace má své dva póly.

Trénujte všímavost

Obecně vědomí může řídit naše zaměření pozornosti buď dovnitř (my sami, tělo, vnitřní svět), anebo ven (druzí lidé, vnější svět). Pokud jsme v pohodě, můžeme celkem bez námahy a rychle přenést pozornost z jednoho cíle na druhý. Dokonce si můžeme být skoro současně vědomi sami sebe (těla) i svého okolí. To je ideální stav.

V tomto okamžiku dáváme pozor jak na to, co se děje v nás, tak i na to, co se děje s druhými a okolo nás. Tuto schopnost nemá přirozeně každý, lze se ji však naučit. A co nám v tom pomůže? Praktikovat všímavost. Zde doporučuji skvělou knihu o praxi všímavosti od J. K. Zinna: Život samá pohroma. Trénink všímavosti je zároveň nejpřímější odpovědí na vaši otázku, jak neopomíjet důležité aspekty při zvládání emocí.

Často se stává, že čím víc se snažíme na nic nezapomenout, všechno zabezpečit, všechny ochránit, stane se něco naprosto neočekávaného. Čím víc se bojíme, tím víc si kazíme život. A kazíme ho také těm druhým a hlavně našim dětem. Přiměřený strach je naprosto v pořádku, ale všeho moc škodí – byla jsem svědkem jednoho tragického rodinného příběhu, kdy matka byla velmi úzkostná a vystrašená a přenesla (samozřejmě nechtěně) tyto svoje pocity na děti.

Co nám tady může pomoci? Rozvoj našeho spirituálního aspektu – budování vztahu s vyšším celkem, například prostřednictvím meditace. Věřím, že energie našeho těla souvisí s energií okolního světa i kosmu a že se obě vzájemně stále ovlivňují. Člověk není izolovaný fenomén. Pokud cítíme propojení, máme pocit většího bezpečí. Kdo je izolovaný a odcizený, zažívá větší potřebu kontroly nad životem, které není možné ve všech aspektech dosáhnout, a tak zažívá více strachu.

Prostřednictvím tlačítka „Otázka pro autora“ můžete vždy po deset dní od vydání článku pokládat autorům své otázky k tématu. U odpovědí, jakou je i tento článek, se tlačítko již nezobrazuje.