Podcasty: V sobě
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Davide Battaglia

Duše, nebo ego?

Jak poznat, zda to, co nás baví, vychází z opravdových potřeb naší duše?

10:59
Radka Černá

Radka Černá
Psycholožka

5. 8. 2022

Poslední dobou se setkávám s otázkou: „Proč se necítím dobře a mám silné pocity únavy, přestože mám svůj život rád/ráda a baví mě?“ Odpovídám: „Protože vás asi nebaví tak, jak si myslíte.“

Sedí u mě klient – třicetiletý mladík. Přišel si pro radu, co má dělat jinak, aby se cítil spokojenější. Má fajn život, bohatý na aktivity, ale necítí se v něm úplně dobře. Někdy má pocity únavy, jindy se mu nic nechce. Má práci, se kterou není až tak spokojený, uvažuje, že ji změní, ale není si jistý, že to pomůže. K tomu má super koníčka, věnuje se mu od dětství. Zabírá mu ale bohužel mnoho volného času.

Potřeboval by trochu ubrat a vzdát se některých povinností, které souvisí s organizováním volnočasových aktivit pro druhé v rámci jeho koníčku. Také ale neví, zda to pomůže. Vždyť ho to baví! Nakonec má vždy dobrý pocit, když se akce povede. Kromě toho, dělá to už léta. Je opravdu čas na změnu? Říkám, že asi ano, když sedí u mě. Není si jistý. Váhá. „To je to fakt tak snadné? Uberu a bude mi lépe?“ ptá se. „Ano,“ odpovídám já.

A druhý příklad: Volá mi kamarádka. Oznamuje mi, že má rakovinu. Bez varování, jen tak, chrlí to na mě do telefonu. Je vyděšená. Já taky. To není možný. Je v mém věku, je mladá!!! To není možný, opakuju si pro sebe i nahlas. Několik hodin šokující informaci vstřebávám. Po prvopočátečním šoku mi docházejí souvislosti. Je to možné. Vždyť kamarádka jela poslední roky strašnou palbu. Tělo už nemůže. Voláme si za pár dnů znova.

„Nevím, proč se mi to děje,“ říká. „Jela jsi na plný kotel poslední čtyři, pět, kolik vlastně let? Víš to?“ ptám se já. „Vím,“ odpovídá a pokračuje: „Baví mě to ale, můj život, víš?“ „Tvé tělo si myslí něco jiného,“ namítám a doplňuju: „Už prostě nemůže.“

Co doopravdy chci dělat?

V hlavě mi uvízne věta: BAVÍ MĚ TO. Pokolikáté v životě ji slyším?! Znám ji moc dobře. Od klientů, přátel i od sebe samé. Pár let zpátky jsem s přehledem a jistotou tvrdila, že svůj život miluju od A do Z. Byla jsem často unavená, ale nevadí – důležité je, že mě můj život přece baví. Dnes mnoho činností, kterým jsem se v té době věnovala a které byly součástí mého denního života, nedělám. Ten zbytek aktivit, který jsem si ponechala, jsem pozměnila tak, aby se mi vždy, opravdu vždy, chtělo.

  • Dříve jsem uklízela, protože mám ráda pořádek a protože jsem tak byla naučená. Pravidelně každý týden. Dnes uklízím, když se mi chce. Vyházela jsem spoustu nepotřebných věcí: to pomohlo, pořádek se udržuje snáze.
  • Dříve bych řekla, že mám ráda narozeninové oslavy. Dnes žádné narozeniny s nikým neslavím a kromě narozenin mé dcery se žádných oslav neúčastním.
  • Dříve bych řekla, že miluju hluboké psychologicko‑filozofické filmy. Festival v Karlových Varech byl pro mě událostí roku. Dnes pravidelné sledování filmů považuju za ztrátu času a veliký rozptylovač pozornosti od sebe sama. Jistě, sem tam film, proč ne? Ale každý druhý den, každý víkend? Večery se dají trávit smysluplněji. Zhlédnu tak dva filmy do roka.

Jak poznat, zda nás něco opravdu baví, tedy sytí naši duši, nebo jde jen o zvyk ega? A co je vlastně ego? Já egem nazývám vše, co brání vidět podstatu naší duše, podstatu našeho pravého Já. Ego jsou strachy, zvyky, představy, očekávání. Ego je, když děláme něco, abychom se zalíbili ostatním, aby nás měli rádi, abychom je nenaštvali.

Pocitem přijetí od ostatních si sytíme vlastní nedostatek sebelásky. Ego je, když žijeme v plánu. Když máme diář zaplněný měsíce dopředu desítkami činností, schůzek, plánů. Mnohdy jde o strach být chvíli sám se sebou, se svou duší. Se zaplněným diářem nám nehrozí, že svou duši uslyšíme. Ego nás tím chrání před bolestí. Ego je zvyk a zvyk je železná košile. Měnit roky zajeté zvyky bolí. Taky se může stát, že se to některým lidem v našem životě nemusí líbit, můžeme o ně přijít. To také bolí. Nic z toho ego nechce. Nesnáší bolest!

Takže raději další plán a plný diář celé měsíce dopředu! Ano, stane se, že i když jedeme v plánu, některé činnosti nás baví a dávají nám energii. Problém je, že jen některé. Ty ostatní nám energii berou. Výsledkem je, že neustále musíme dřít na tom, abychom si ztracenou energii doplňovali. Nějak. Sportem, alkoholem, televizí, sexem, jídlem, tlacháním s přáteli. Náš život se stává honbou za znovuzískáním ztracené energie.

Neplýtvat energií

Mnoho žen mi při sezeních namítá, že to přece nejde. Že jsou věci, které prostě MUSÍME. Uklidit, uvařit, postarat se o děti. Tvrdím, že nemusíme. Dítě se o sebe umí od brzkého věku víceméně postarat samo, pokud mu to dovolíme. Výměna plín v kojeneckém věku a kojení, případné uvaření lehkého jídla (když se nám nechce, můžeme koupit) nám rozhodně tolik energie nevezme. Úklid domácnosti. Co se stane, když jednou neuklidíme? Nic. Doma bude „bordel“. Budeme chvíli v něm, ale odpočatí, protože nepůjdeme mimo svou energii.

Když budeme uklízet a nebude se nám chtít, jdeme mimo svou energii. Pak ji musíme někde znovu vyzískat. A ejhle, už jsme v oné zmiňované honbě za energií! Co prostě jen zkusit chvíli být v nepořádku, odpočinout si a pak s energií získanou z odpočinku jít vymýtit nepořádek. Za dva, za tři dny. Co když se nám nebude chtít? Bude. Věřte mi. Každá odpočatá duše, která se naladí na svou přirozenou harmonii, chce zažívat harmonii i kolem sebe. Vstane z gauče a půjde uklidit. A uklidí třikrát rychleji, protože je odpočatá. Protože je v souladu sama se sebou.

Jiný příklad: Jdeme na drink s přáteli. Máme to v diáři. Nechce se nám, jsme unavení z práce. Nevadí. Slíbili jsme to. Překonáme se a jdeme. A ono je to nakonec docela fajn! „Ještě, že jsme šli!“ říkáme si druhý den a posilujeme v sobě pocit, že je dobré se občas překonat. Už ale nevidíme možnou variantu číslo dvě. Co kdybychom se rozhodli nikam nejít a zůstat doma – šli brzo spát a ráno vstávali s mnohem vyšší energií? Jak by potom vypadal náš den? Co všechno bychom stihli? Nikdy se to nedozvíme, když žijeme v plánu.

Někdy je dobré plány přerušit, zastavit se, dát si prostor pro pauzu, odpočinek, nicnedělání. Jen tak můžeme zjistit, co doopravdy chceme, co nás DOOPRAVDY BAVÍ. V tichu může naše vnitřní Já promlouvat. V plánu ne. Když žijeme v plánu, je těžké si naslouchat. Nedáváme tak našemu vnitřnímu Já na výběr. Musí o sobě dávat vědět jinak.

Depresí, úzkostí, chřipkou nebo rakovinou. Po chemoterapii totiž nemůžeme na koncert, party, oslavu narozenin nebo vymetat hadrem podlahu. Je nám mdlo, takže musíme ležet. Ležet a poslouchat svou duši. Duše si vždy najde způsob, jak s námi komunikovat. Je jen na nás, zda se rozhodneme ji vyslechnout, nebo ne.

Na otázku mého klienta, třicetiletého mladíka, zda cesta ke šťastnému životu, spočívá POUZE v tom udělat si na sebe čas, odpovídám ANO. Jedno velké ANO. Zkuste to: zrušte pár věcí v diáři, na chvíli si sedněte a zeptejte se sami sebe, co doopravdy chcete. A také co doopravdy nechcete. Co je třeba z vašeho života odstranit. Pouhopouhé uvědomění si potřeby změny je odrazovým můstkem pro změnu samotnou.

Články k poslechu

Síla přijetí

Nebojujte s emocemi. Vezměte je na vědomí a držte si dál svůj směr.

15 min

Prázdno v duši

Naše ego je hladový duch. Chce víc. Víc uznání, víc lásky. Nikdy nemá dost.

20 min

Bójka v moři nejistot

Zvládneme víc, když cítíme v zádech podporu. Jak vypadá ta vaše?

8 min

Nulová naděje

Dokud jsme naživu, máme naději. Odkud se ale bere?

11 min

Falešná svoboda

Některé věci v životě jsou dané. Odmítat je můžeme jen za cenu osamění v paralelní …

10 min

5. 8. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.