6. 5. 2026
Blízkost druhých lidí je pro některé k uzoufání náročná. Jsou naštvaní ze situací, které se mnohým zdají malicherné, a nedokážou je pustit z hlavy. Někde v minulosti se začali cítit bezmocně, opuštěně a nepochopeně. Bylo nepřípustné, aby se zlobili, prosadili se, odmítli. Druhý byl silnější, rozhodoval o nich. Takové pocity si odnesli do života a s nimi vstupují do nových vztahů – zdánlivě rovnocenných, ve skutečnosti ale nerovných.
„Někdy mám pocit, že snad bouchnu,“ povídá nešťastně Roman. „Racionálně vím, že bych měl být tolerantnější, ale uvnitř cítím ohromné podráždění. Jsou to hlouposti – jak se mě ptá, jak srká kafe. Někdy mám pocit, že mi to snad dělá naschvál. Vlastně mám vztek i na sebe, že jsem povrchní, ale nejde mi nad tím jen tak mávnou rukou. Proč jsem jak našponovaná struna? Chtěl bych, aby mi to bylo jedno, ale není. Někdy se nedokážu koncentrovat na nic jiného.“