Přejeme si milovat a být milováni, přijímáni takoví, jací jsme – se všemi chybami a talenty, povahovými rysy, osobnostními zvláštnostmi. Pokud mám ale někoho milovat se vším všudy, musím se nejdříve ujistit, že takovým způsobem miluji i sám sebe. Ostatně už v bibli se říká: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Nelze sebe nenávidět a druhého milovat. Můžeme se o to pokusit – a spousta lidí to dělá – ale při první zátěžové situaci vyjde pravda najevo.

Například vybíráme s partnerem rodinnou dovolenou. Pokud nerespektuji sám sebe (nemiluji se dostatečně), pak budu mít buď tendenci se bezhlavě přizpůsobit partnerovu přání, nebo naopak budu stejně bezhlavě bojovat za prosazení své vize.

Obojí mi totiž má zajistit uspokojení mých bazálních potřeb: bezpečí, respekt, ochrana, pozornost… Reaguji přitom z místa strachu a obav v sobě – obav, že na světě není pro mě dost, že moje přání nejsou pro druhé směrodatná, že já nejsem pro druhé důležitá.

Reaguji tedy z místa nedostatku nebo úplné absence lásky. Protože láska k sobě se projevuje mj. pocitem nasycenosti, dostatečnosti. Pokud mám tedy potřebu za svá přání bojovat nebo se jich rovnou vzdávat, znamená to, že v danou chvíli necítím lásku. Nejsem plná lásky. Nemiluji se (dost). A pokud se to děje opakovaně, je to trend mého života, pak to také znamená, že nejsem (zatím) schopna milovat. Sebe – ale ani druhé.

Znát se a přijímat

V tuto chvíli je možná již patrné, že milovat sebe sama úzce souvisí se schopností identifikovat svoje potřeby, přání, naděje, touhy, obavy a strachy – a být schopen o ně adekvátním způsobem pečovat. Péčí v tomto smyslu rozumím dovednost nacházet způsoby, které naplní naše potřeby, splní naše přání, naděje a touhy za současného co největšího ohledu na potřeby, strachy, touhy a přání ostatních.

Pečuji o sebe tehdy, když umím ukonejšit svůj smutek, strach, když znám lék na bolest a frustraci nebo nudu. Když vím, co chci, a podnikám kroky, abych toho dosáhla. Když vědomě propojuji svoje talenty s potřebami druhých tak, aby to, co přináší radost mně, přinášelo také užitek druhým. Abych byla schopná takovýmto způsobem o sebe pečovat, musím se znát. Co neznáš, to nemůžeš milovat, leda chudě, řekl Leonardo da Vinci.

Psychologie nám nabízí model osobnosti, který umožňuje prakticky strukturovat vnitřní svět tak, abychom mu vůbec byli schopni nějak porozumět. Když tento svůj vnitřní svět pozorujeme, vidíme něco velmi podobného tomu, co nás obklopuje: krajiny, místa, děje, věci, zvířata – a osoby. Můžeme o nich uvažovat jako o symbolech zastupujících či zobrazujících nějakou část nás samých. Zároveň je můžeme pokládat za dílčí osobnosti (nebo spíš bytosti) s částečnou autonomií (samostatností).

Rodič, dítě, dospělý

Například transakční analýza Erika Berneho a jeho následovníků dělí osobnost člověka na rodiče, dospělého a dítě. Tyto dílčí osobnosti (části „já“, resp. v transakční analýze se mluví o tzv. ego‑stavech) vznikají v dětství a mají svoje specifické funkce.

• Rodič je zvnitřněnou autoritou. Ví, jak se co má dělat, jaká jsou pravidla, zda je svět s lidmi v něm dobrý, nebo špatný, jaké hodnoty jsou žádoucí atp. Rodič je tedy souhrnným označením pro mnohá naše automatizovaná přesvědčení, názory a mentální programy. (Ve Freudově psychologii by rodiči odpovídalo superego). Rodič kritizuje, odměňuje, zavrhuje i pečuje, podle toho, jakou zkušenost jsme v dětství udělali s autoritami.
  
• Vnitřní dítě reprezentuje naše emoce, tvořivost, chtění, smyslové prožívání. (Freud by mluvil o „id“.) Podle toho, zda jsme došli k závěru, že je možné prožívat je spontánně nebo ne, je vnitřní dítě přirozené nebo adaptované (částečně potlačené; přizpůsobené požadavkům systému rodiny, školy, společnosti). Konflikt mezi dítětem a rodičem je nasnadě.
  
• V ideálním případě ale v psychice operuje zdatný a silný dospělý: dílčí osobnost charakterizovaná zejména schopností odstupu. Zdravý dospělý umí vzít v potaz veškeré dostupné informace (emocionální reakci dítěte a jeho potřeby, chtění a nechtění, obavy, touhy a strachy, příkazy a zákazy rodiče, vztahy s druhými a okolním světem, empatické vcítění do druhých a jejich potřeb atd.) a dospět k autonomnímu rozhodnutí a přijetí zodpovědnosti za jeho důsledky.
  

Panoptikum vnitřního světa

Toto zjednodušující rozdělení je velmi funkční a užitečné, nemůže však ani zdaleka postihnout rozmanitost podob, kterých tyto dílčí osobnosti nabývají v našem vnitřním světě. Proto již dvacet let miluji sny a považuji je za úžasné průvodce, doslova dopisy od naší duše, která se jejich prostřednictvím snaží s námi komunikovat.

Sny ukazují, že v zásadě téměř každý automatizovaný program (přesvědčení, názor), ustálený soubor reakcí a chování (urážlivost, neschopnost přijmout kritiku, sklon pomlouvat, veselost, umění jen tak být…), naše emoce, instinkty, způsoby sebeprožívání, převažující tendence v myšlení, cítění i jednání, míra vědomí a sebe‑přijetí… v našich snech nabývá nějaké konkrétní podoby. Stávají se postavami, ději a prostředími našich snů.

Pracovat se sny znamená seznamovat se postupně se všemi těmito proměnlivými obrazy bytostí, které symbolizují části nás samých. Prostřednictvím snů (a samozřejmě nejen jich) vstupujeme do vnitřního světa. Ten je světem se vším všudy – vše, co existuje vně, může existovat a také existuje uvnitř a naopak: řeky, stromy, demonstrace, nebe, mraky, vrazi, samaritáni, děti, školy, ptáci a motýli jsou tam i tady. Touhy, přání, emoce, sny, představy, myšlenky, pocity… jsou tady i tam.

Poznávat svůj vnitřní svět znamená zároveň zkoumat vnější svět zevnitř. Znamená to zjistit, jakou barvu, chuť a vůni má anebo jaký pocit ve mně vyvolává řeka, strom, pták, ulice, tramvaj, autobus, úředník nebo matka. Svět bdělé reality se zrcadlí v našem vnitřním světě a naopak.

Poznávat řeky, stromy, domy, bezdomovce a růžové slony našich snů zároveň také znamená zjišťovat, kdo doopravdy jsme. Abychom těmto symbolům porozuměli, musíme je přeložit do jazyka blízkého vědomí – a v tu chvíli zjišťujeme, jaké různé vlastnosti máme, kolik nepoznaných přesvědčení, názorů a programů v nás žije svým životem a zásadním způsobem ovlivňuje ten náš. Objevujeme touhy a přání, o kterých jsme neměli ani tušení. Nacházíme poklady našich talentů, ve které jsme ani nedoufali.

Stejně jako detektiv Korejs v seriálu Panoptikum města pražského rozplétá zamotané osudy hrdinů drobných všednodenních příběhů, při analýze snů se i my stáváme takovým detektivem pátrajícím po stopách vrahů (potlačených částí osobnosti), unesených dětí (ztracených částí osobnosti) a ukradených pokladů (zapomenutých talentů).

Sám sobě vykladačem snů

Na to, co sny jsou, odkud přicházejí a jak jim porozumět, existuje mnoho rozporuplných názorů – od přesvědčení, že sny jsou pouhý odpad mozkové aktivity, až po víru, že sny jsou dveřmi do jiných dimenzí. Já (ovlivněna hlubinnou psychologií) ke snům přistupuji jako k obrazům z nevědomí.

Vnímám je jako dopisy psané naší duší, jimž lze porozumět. Pokud si takovýto dopis mám úspěšně přečíst, musím být schopna rozluštit symbolický jazyk, kterým sny mluví. Vše, co se ve snu objeví a odehraje, beru jako symbolické vyjádření něčeho jiného.

Symboly jsou samy o sobě velmi komplexní a nejednoznačné. Zdá‑li se jednomu o černé kočce, může to znamenat něco úplně jiného, než zdá‑li se o černé kočce druhému. A přestože černá kočka může mít a má také univerzální rovinu významu (černá jako barva noci, kočka jako zvíře – tedy instinktivní tvor, kočka jako nezávislý a pohodlí milující tvor, kočka jako egyptská bohyně Bastet a podobně), tato rovina nám může v určitém smyslu výklad snu naopak zkomplikovat.

Stejně se totiž musíme sami sebe zeptat, co taková černá kočka znamená pro mě? Jaký já z ní mám dojem? Jaké emoce a pocity ve mně vyvolává? Jaké vzpomínky se k černé kočce vztahují? Měla‑li moje milovaná babička kdesi v lesích jižních Čech černou Micku, kterou jsem milovala, budu mít k této bytosti úplně jiný vztah, než kdyby stejného tvora vlastnila obávaná teta Klotylda s povahovými rysy Popelčiny macechy. Význam černé kočky tak zjistíme pomocí asociací – myšlenek, nápadů a pocitů, které nás spontánně napadají, když se řekne „černá kočka“.

Vezmeme‑li jednu věc či osobu vystupující v našem snu za druhou a dohledáme‑li pomocí vlastních asociací, co symbolizuje právě pro nás, původně nesrozumitelný snový děj získá překvapivě ostré kontury a dopis od naší duše bude obsahovat zcela jasnou zprávu. Zprávu o skutečném dění v našem vnitřním světě, dění za našimi představami, přesvědčeními a názory. Díky pochopení našich snů odhalujeme naši skutečnou tvář, to, kým doopravdy jsme.

A jen když se doopravdy známe, můžeme se skutečně milovat. A jen když umíme milovat sami sebe, jsme schopni milovat i druhé.