Kousek od našeho domu bydlí starší soused, který nikdy neodpověděl na můj pozdrav. Dlouhou dobu jsem ho kvůli tomu považovala za podivína a dávala jsem mu najevo, že mi to vadí – odmalička jsem byla vedená k tomu, že je slušnost pozdravit, zvlášť pokud se jedná o souseda. S postupem let jsem se ho naučila brát, jaký je, přestalo mi to dokonce vadit. Před týdnem jsem ho jako vždy opět pozdravila (s pocitem, že už ani neočekávám, že mi odpoví) a on mi po těch mnoha letech poprvé odpověděl: „Dobrý den.“ Udělalo mi to radost. A potěšilo mě i to, že jsem si jeho předchozí ignorování přestala brát osobně.
Asi to trochu jde s věkem. Když mi bylo okolo osmnácti, pamatuji si, že jakákoli narážka nebo výtka pro mě byla ohrožením. Reagovala jsem uzavřením se do sebe, náladovostí nebo výbuchem vzteku. Nebylo mi v tom dobře, ale tehdy jsem tomu ještě nerozuměla. I dnes se mě některé věci dotýkají, ale už si je neberu tolik osobně a rozhodně netrpím pocitem, že se proti mně spiknul celý svět.
Tento článek si mohou přečíst jen předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného.