Ilustrace: Banksy

Facebook story

Modrobílé „f“ se pevně usadilo v našich životech. Jak ovlivňuje naše myšlení a emoce?

Adam Suchý

Adam Suchý

7. 2. 2017

Podle oficiálních statistik facebooku sleduje tuto sociální sít denně každý třetí Čech, pravidelně jej užívá celkem skoro polovina naší republiky. Společník pro každodenní rutinu je buďto neustále přítomen v jednom z oken prohlížeče, nebo na něj neuroticky klikáme v každé volné chvilce. Chceme být vidět a slyšet, chceme sdílet, chceme se hádat i poučovat. Tento žrout času ale není tak neškodný, jak se na první pohled může zdát.

Přibývá lidí, kteří vyměnili zpravodajské servery či pořady v televizi za facebook, a podle sdílených příspěvků si vytvářejí obraz současného světa.

Obsahová hodnota facebooku přitom odpovídá úrovni hospodských povídaček a v mnoha ohledech představuje tato (a)sociální síť všechno, co jste nikdy nechtěli vědět o svých kamarádech a známých (a nechtěli jste se na to ani zeptat).

Klasický každodenní příděl banalit se skládá většinou z citátu typu „když spadneš, musíš zase vstát“, z příspěvku o zvířátkách, následuje zaručeně amazing video, jakákoli šokující zpráva ve stylu Už je to tady! A bude hůř!, pořádná porce politiky, fotky sebe a jídla a posty o tom, co je právě v televizi a jak je za oknem.

A pod každým libovolně zkopírovaným, přidaným a sdíleným příspěvkem samozřejmě vznikají další a další publicistické útvary a novotvary.

Mám klávesnici, tak píšu

Není to tak dávno, kdy dobrá žurnalistická praxe říkala, že k publicistickým žánrům (komentář, sloupek aj.) vede dlouhá cesta přes rutinu zpravodajství a léta praxe. Dnes jsme všichni publicisté a stačí nám k tomu jen přístup k internetu. Bohužel.

S neomezenými možnostmi sítě roste do hrozivých rozměrů i chuť uživatelů seznamovat svět se svými postřehy. U stolů v pokojíčku či pracovně rostou noví opinion leaders jako houby po dešti a nastolování agendy se děje zcela podle chuti či chvilkových pohnutek.

Ne, rozhodně to není neškodná zábava, protože nám chybí mediální gramotnost, tedy schopnost užívat média, analyzovat jejich sdělení a objektivně je hodnotit. Virální příspěvky (lavinovitě se šířící a sdílené ve velkém) se pohybují v průměru v milionových řádech a pronikají do našeho vědomí rychle a nekontrolovaně.

Jak je možné, že i vzdělaní lidé jsou schopni uvěřit tomu, že jsme řízeni tajnými spolky, vlády před námi tají lék proti rakovině, Elvis žije na Havaji nebo že Rusové plánují přistát na Slunci a poletí tam v noci, aby se vyhnuli vysokým teplotám?

Příval splašků

Bo neni čas, řeklo by se na Ostravsku. Jsme pod stále narůstajícím časovým tlakem, zaplaveni stále přibývajícími podněty, které náš mozek není schopen zpracovávat, třídit či ověřovat. Jen samotné příspěvky a upozornění na facebooku se obměňují každou chvíli.

K tomu má pro nás psané slovo či obrazový záznam pořád váhu jakéhosi důkazního materiálu, tudíž máme tendenci mu věřit více než ústnímu sdělení. Žijeme v narcistickém sociokulturním prostředí: nevěříme autoritám, a tedy ani tzv. oficiálním médiím (která navíc svým dosahem už jen stěží dýchají na záda internetovým lavinám).

Audio kniha ke stažení

Živote můj, díky!

Nejzajímavější články z Psychologie.cz vybírá a čte Lenka Thelma Pavlasová.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Živote můj, díky!

Nejzajímavější články z Psychologie.cz vybírá a čte psychoterapeutka Lenka Thelma Pavlasová.

Chybí nám pokora, a tak jsme přesvědčeni, že můžeme ve svých komentářích oponovat a zpochybnit jakékoli sdělení, i kdyby bylo náhodou od zkušeného odborníka (a někdo další shledá na tom našem názoru něco zajímavého a pošle to dál…).

Hledáme nástěnku pro svá selfíčka, a zatímco se nám život odehrává za zády, bez větší kontroly přijímáme to, co nám na naše „zdi“ někdo podsune – vždyť je to od lidí, které známe (tedy v lepším případě jsme je viděli osobně, v tom úplně nejlepším k nim skutečně máme citovou vazbu).

11. března 2017

Jak se tvoří úspěch v práci? (seminář)

Dalibor Špok

Jednoduše řečeno, připravili jsme si dokonale půdu pro to, čemu neurovědec Manfred Spitzer říká digitální demence, a postupně se stáváme její obětí. A aby to nebylo náhodou málo bizarní, dáváme si za to ještě palec nahoru.

Ještě nikdy nebylo snazší šířit dezinformace, mystifikace či vyložené hlouposti. A ještě nikdy nebylo snazší jim věřit, protože prostor masově šířených sdělení užíváme naivně, nepoučeně a necháme se jím ovlivňovat mnohem více, než je zdrávo (emočně, názorově, hodnotově).

Minimum laskavého uživatele

Co pro sebe tedy můžeme kromě vypnutí wi-fi udělat, abychom se alespoň trochu nadechli v mediální lavině?

  • Na prvním místě je práce se zdroji informací. Ověřujte a prověřujte. To nejmenší, co můžete udělat, je podívat se, odkud text pochází a kdo je jeho autor (pokud je uveden). Stále ještě existují seriózní zpravodajské agentury a servery, které se jen málo podobají stránkám typu „konecsvetabudezitra.eu“.
  • Je-li v textu uveden „zdroj blízký dotyčnému“ či „zdroj si nepřeje být jmenován“, zpozorněte. Velmi pravděpodobně je zdrojem především fantazie pisatele. Nedůvěryhodné stránky se také s oblibou odkazují na jiné nedůvěryhodné stránky.
  • Nereagujte pouze na titulky. Ty jsou psány vždy ve snaze zaujmout. Pokud trpíte neodolatelným nutkáním diskutovat, přečtěte si text celý. Vyhnete se tak mnohým nedorozuměním (a třeba vás ta chuť i přejde).
  • Žádné médium není nezávislé. Neboli každé je do jisté míry poplatné inzerentům, investorům či majitelům, stejně jako ideologii, kterou jeho tvůrci a provozovatelé vyznávají a k jakým politickým a jiným světonázorům se hlásí. U publicistiky to platí dvojnásob! Nebuďte proto naivní a nehledejte ta „pravdivější“ média. Různá média nabízejí jen různé úhly pohledu (v lepším případě).
  • Než zareagujete (emočně spravedlivým rozhořčením a následně pisatelsky nekompromisní verbální exhibicí), profiltrujte sdělení přes stránky hoax.cz či manipulatori.cz, případně zahraniční hoaxorfact.com nebo hoaxes.org. I když si seznam falešných, poplašných a řetězových zpráv (tzv. hoaxů) jen přečtete, možná se podivíte, kolik z nich se stalo trvalou součástí vašich názorů a přesvědčení, nebo jste o nich alespoň slyšeli od svých blízkých.
  • Ověřovat lze i fotografie a videa, přinejmenším zpětným vyhledáváním, kde všude byla v minulosti použita. Poslouží k tomu např. Google Images.
  • Čtěte knihy, ne posty.

Spolčení negramotů

Boj s mediální negramotností je těžký i proto, že se ve virtuálním světě neustále pohybujeme především mezi svými. Znáte ten pocit, když se vám sevře hrdlo a rozhoupe žaludek při zjištění, co na internetu napsal či sdílel někdo z vašich blízkých?

V roce 1957 zavedl Leon Festinger psychologům dobře známý pojem kognitivní disonance – člověk je motivován k tomu, aby z reality vnímal pouze to, co mu vyhovuje a přehlížel to, co je mu nepříjemné; tím se vyhýbá nesouladu mezi očekávanou a objektivní realitou.

A protože v tomto nesouladu nedokážeme vydržet, nakonec si na facebooku či jinde nerozšiřujeme obzory ani se nijak navzájem neobohacujeme, ale směřujeme k uniformitě. Smazáváme rozdíly, abychom odstranili disonanci. Sdílíme názory a postoje těch, které označujeme ve virtuálním světě jako přátele.

Využívejte celý web.

Předplatné

A odlišnosti? Stačí kliknout na „skrýt“ či „zobrazovat méně“. Nebo smazat úplně. A proč bychom potom něco ověřovali nebo zpochybňovali, když nám to doporučují naši věrní a nás samotné potvrzují svými lajky?

A teď mě už omluvte. Jdu se přidat k těm, kteří na facebooku nadávají na facebook a na počítačích a mobilech píšou o tom, jak kvůli počítačům a mobilům nemají děti žádné dětství. Budu sdílet svůj článek a doufat, že (jak říká můj kamarád) dostanu spoustu líbítek na chlubítku. Absurdní kruh se uzavře.

Otevřít diskuzi 0

Adam Suchý

Klinický psycholog, psychoterapeut, soudní znalec

www.adamsuchy.cz

Nejlépe hodnocený komentář: