Někdy si říkám, že naši pradědové to měli jednodušší. Neměli tolik možností. Museli tvrdě pracovat a jejich hlavním úkolem bylo zabezpečit rodinu. Neměli čas přemýšlet o smyslu života nebo sbalit kufry a odjet hledat sám sebe do Indie. Byli plně ukotveni ve své roli muže. Dnes čelíme nové výzvě. Jak máme chápat svou roli v moderní době?

Druhá světová válka v západním světě nadobro pohřbila patriarchát. Ženská práce je stejně hodnotná jako práce mužů, až na jisté výjimky. Myslím, že to tak má být. V padesátých letech ženy začaly chodit do práce. Zvládaly  rodinu a domácnost. Muž, který pomáhal v domácnosti, byl spíše výjimkou.

Společnost kladla na ženy větší nároky. A ony to zvládaly. Do manželství jsem si částečně tento model také přinesl. Podvědomě jsem si vybíral tak, aby žena zvládala roli, kterou jsem očekával. O své roli muže jsem nepřemýšlel. Obě role jsem bral  jako samozřejmost, a to byla velká chyba.

Chlape, to jsi podělal

Při párové terapii radím lidem, jak rozvíjet svůj vztah. Jednoho dne jsem v šuplíku našel dopis od manželky. Její upřímnost mě zaskočila. Všechna moje pýcha a jistota byla ta tam. Jak to, že jsem se dopustil tak fatálního selhání?

Dlouhá léta jsem svou manželku bral jako Superženu, která vždy všechno zvládne. To, co dělala pro naši rodinu a pro mě, jsem vnímal jako normu. Neviděl jsem, jak se v této roli cítí. Nevnímal jsem dostatečně její potřeby. Neuměl jsem jí za to poděkovat. Přes své zkušenosti a schopnost naslouchat, vnímat ostatní, jsem to doslova podělal.

Klást na přední místo blaho ostatních je pro generaci Já velmi obtížný úkol. Já jako střed vesmíru. Moje osobní volno. Můj osobní růst. Moje potřeby. Moje peníze.

Musel jsem to změnit, ale hlavně sám sebe. Jak na sobě ženy zapracovaly, mě inspiruje, ale odpovědi na mé otázky mi může dát jedině jiný muž. Zeptal jsem se tedy svého prapradědečka. Nedávno jsem totiž našel jeho deník.

Tento muž pracoval jako horník od 14 let, vlastníma rukama postavil dům. Staral se o cestu, aby mohl sekat trávu podél silnice. Do práce chodil pěšky deset kilometrů tam i zpět. Makal 11 hodin denně, šest dní v týdnu. Ani tak ale nezapomínal na společenský život a četbu knih.

Vážil si života, rodiny, lidské práce. Měl jasně ukotvené životní postoje, kterých se držel celý život. Uměl se radovat z přítomného okamžiku, který nebral jako samozřejmost. Sloužit ostatním, ne sobě nebo mamonu. Náš dnešní blahobyt stojí do jisté míry na těchto hodnotách.

Co se můžu naučit od svého prapradědečka

• Práce. Není jen pro placení složenek. Je nedílnou součástí našeho života. Prožívat naplnění z dobře odvedené práce je velmi důležité. Umění oddělit práci a soukromý život je nezbytné pro naši  spokojenost.
• Každodenní život. Rutina všedního dne nás velmi snadno ukotví ve stavu stagnace. Důležité je naučit se vážit si maličkostí. Umět se radovat z běžných každodenních věcí či událostí. Žijeme v přítomnosti, ne v minulosti nebo budoucnosti.
• Vztahy. Když prapradědeček sliboval své ženě lásku, úctu a věrnost, dokud je smrt nerozdělí, myslel to vážně se všemi důsledky. Žádné ale nebo možná. Žádná předmanželská smlouva nebo zadní vrátka. Ve vztahu je jen jedna jistota – krize přijde. Důležité je společně vychutnávat naplno to dobré a sdílet to špatné.
• Životní hodnoty. Do naší mysli se občas vetřou povrchní myšlenky, které nás odvádějí od těch důležitých. Krize je mnohdy jediný moment, kdy jsme schopni nahlédnout do svého nitra a přeformulovat své postoje. Pevně ukotvené hodnoty nám pomáhají rozeznat, co je a co není důležité pro náš život.
• Rozvoj osobnosti. Bez ohledu na své pracovní zařazení a stav je důležité myslet na svůj rozvoj. Když na sobě pracujeme, můžeme pozitivně působit na své okolí. Vzdělání, sport, vztah, duchovní oblast a  práce jsou pilířem našeho rozvoje. Můžeme z nich dlouhodobě čerpat nové podněty a jsou zdrojem síly měnit svět kolem nás.
• Oběť. Považuji za hlavní odkaz mého prapradědy. Klást na přední místo blaho ostatních je pro generaci Já velmi obtížný úkol. Já jako střed vesmíru. Moje osobní volno. Můj osobní růst. Moje potřeby. Moje peníze. Možná stačí jen změnit úhel pohledu. Jak naložím se svým volným časem a zároveň posloužím rodině? Když budu pracovat na rozvoji svého vztahu, přinese to pohodu i mé rodině? Když uspokojím své potřeby, nemohu zároveň uspokojit potřeby někoho jiného? Udělá mi větší radost, když si koupím něco pro sebe, nebo když udělám radost někomu ze svého okolí?

Princip oběti se ze západního světa vytratil. Neplatí to jen o mužích. Ženy nás dohnaly doslova ve všem. Bohužel i v tom negativním slova smyslu. I ony začaly myslet více samy na sebe. Začaly hledat své já. Naplňování vlastních cílů a potřeb se stalo životním stylem.

Jak můžeme budovat hodnotné vztahy ve světě, kde valná většina není ochotna se pro druhého obětovat?

Naštěstí existují stále lidé, kteří to mají v hlavě srovnané. Berme je jako inspiraci, stejně jako příklad ze života našich předků. Obětovat se pro blaho svých blízkých a další generace je přeci úkolem každého správného hrdiny. Je na nás, jestli tuto výzvu přijmeme. Vymazat si z hlavy starý způsob myšlení nám asi nějaký čas zabere. Začněme od začátku. Musíme se snažit to dokázat činy, jako správný hrdina.

Do pasti konzumu nás možná nahnala výchova či okolí, ale sami jsme se v ní uvelebili. Není to omluvenka na celý život. Ze slepé uličky vede jen jedna cesta. Není to snadné. Když začnete polevovat, myslete na své vzory. Přestaňte fňukat a zaberte.

Zbývá jen pozvednout meč, zabít draka a zachránit princeznu.